Divoch
Původní stav
Děj se odehrává mnoho tisíc let před naším letopočtem. Všude kolem
mě je les. Jsem divoch a stojím na vrcholu skály. Pode mnou je
údolí, okolo lesy, vlevo vodopád. Mám splnit zkoušku dospělosti.
Nedokážu to. Všichni se na mě dívají. Jsem synem náčelníka. Měl bych
po něm vést kmen. Mám skočit do vodopádu. Dole je velká tůně, nemělo
by se mi nic stát. Když neskočím, tak mě vyženou. Bojím se. Otec mi
to nikdy neodpustí. Je tvrdej. Znám ho z tohoto života, je to můj
současný otec. Máme strašně neosobní vztah. Odmalička se ze mě snaží
udělat náčelníka a vůdce. Je tvrdý, bez emocí, bez citu. Když
neskočím, tak mě zavrhne. Nebude mě už chtít vidět. Nebudu už jeho
synem. Klepou se mi nohy strachem (třes nohou). Sedám si, dávám
hlavu do dlaní. Neskáču. Bojím se podívat na diváky a otci do očí.
Jako by mě jeho pohled mohl propíchnout. Brečím. Vím, že ztrácím
všechno, co mám. Mám tam dívku. Přijdu i o ni. I ona mě zavrhne. Otec
na mě, že mám okamžitě skočit. Sedím. Přichází ke mně, strhává mi
z krku náhrdelník a mrská jím o zem. Znamená to, že je konec, že už
nejsem jeho syn. Vůbec jsem se ani nepodíval do jeho očí.
Všichni už jsou pryč. Je tma. Jsem zoufalej. Nevím, co mám dělat.
Nemám kam jít. Jenom sedím a brečím. Najednou vstávám, rozbíhám se a
skáču dolů. Ale ne tam, kam jsem měl. Je mi jedno, kam skáču. Dopadám
a jsem okamžitě mrtvej.
Skočil jsem ne proto, že bych měl odvahu, ale proto, že jsem ztratil
všechno, co jsem měl. Bylo to ze zoufalství. Zoufalství pokračuje
dál. Bloudím dál po lese. Bojím se, cítím samotu. Vůbec nevím, jak
dlouho se toulám. Toulám se až do okamžiku, kdy mě to vtahuje do
jiného těla. Trvalo to desítky let. Je to tělo malé holčičky.
Změněný stav
Je to, jako kdyby mi na všem přestalo záležet. Prožívám vnitřní boj.
Není problém skočit. Nechci to ale udělat jenom proto, že on to
chce. Nechcu se mu podvolit. Přemýšlím jak to udělat, vzepřít se
jeho vůli a zároveň ukázat odvahu. Rozbíhám se a skáču na druhou
stranu.
Vím, že se zabiju, ale zachráním sám sebe (tluče se do hrudi). Vím,
že to nebylo správné (zrychlené dýchání). Cítím v sobě úlevu a pocit
vítězství. Dokázal jsem jít za svým a nepoddat se. Je to důležitější
než to, že jsem zemřel.
Najednou do mě proudí ohromná síla. Úplně se mi z toho točí hlava
(zhluboka dýchá). Je to, jako kdybych byl v extázi. Vnímám kolem sebe
hrozně moc světla a energie. Celé tělo mě brní (křeče v těle).
Stojím na vrcholu skály, na nejvyšší hoře a řvu. Všechno je pode
mnou. Je to symbolika. Nic okolo mě nic neznamená. Jsem nade vším.
Stojím pevně na svých nohách a ovládám všechno ve svém životě. Jako
kdyby se ve mně uvnitř provalila hráz. Spadlo to ze mě, uvolnilo se
to jako lavina. Uvolněnej stojím na vrcholku tý hory. Proudí do mě
ohromný paprsek světla. Celého mě to vyplňuje. Cítím, že můžu lítat.
Vylítávám nahoru. Kroužím nad tím vším, nad tou horou. Nemůžu
spadnout. Pohybuju se jenom myšlenkama. Vůbec nemám strach, že
spadnu. Stoupám vzhůru ke hvězdám. Vznáším se v kosmu. Je to jako
kdybych ztratil kouli z nohou. Jsem zcela svobodnej. Už se nemusím
nikoho na nic ptát. Mohu se rozhodovat, jak chci, je to moje právo,
je to můj život, moje cesta. Slyším hlas – jako kdyby mi říkal
„vítej doma“. Zároveň ať si odpočinu a pak se vydám zpátky dolů.
Budu tam sice omezený tělem, ale můj duch nebude omezený ničím.
Nemusí mi to říkat. Vnímám to tak, vím, že to tak je.
Jsem zmaten, nevím, kam se vrátit. Tam už nemám tělo. Nevím, jestli do
současnosti. Ten hlas mi ukazuje na tu malou holčičku, na to
miminko. Klesám k němu. S radostí, s pocitem radosti v srdci,
vstupuji do toho těla. Jako kdyby jedna moje část vstoupila do toho
tělíčka a druhá šla do současnosti. Ještě tu nejsem zpátky.
Už jsem tady. Cítím kolem sebe hrozný světlo. Kolem mě je tady všude
světlo. Sedím na židli, místnost nemá strop, všude je jenom světlo a
vnitřní klid. Jak mě naplňuje to světlo, tak se sem ten strop
nevejde. Bude to pokračovat i po sezení, chvíli to potrvá. Načerpám
energii, co mi chyběla. Prvně cítím jak si uvědomuji svého ducha,
svoje vědomí, svoje tělo.