Tady a teď
Zřejmě jste se již setkali s knihou Eckharta Tolleho – Moc přítomného okamžiku. Téma bytí v přítomnosti je v ní sice popsáno velmi pěkně, přesto jsem se ale často setkal s tím, že čtenáři měli s jeho pochopením a realizací značné problémy. Proto se chci podívat na tuto oblast jednodušším a doufám, že i srozumitelnějším způsobem.
Pokud vyjdeme z předpokladu, že jsme na Zemi přišli proto, abychom zde dělali zkušenosti ve hmotném prostředí, je pro nás co nejdokonalejší vnímání velmi důležité. Vše, co prožíváme a s čím se ve svém životě setkáváme, se nepřetržitě ukládá v našem nevědomí. Odpovídajícími technikami lze tyto obsahy přenést do vědomí. Tak, jak jde náš život, jeho rutinně prožívané části přestáváme stále méně vnímat a naše prožívání je stále méně vědomé. Toto je i jeden z důvodů, proč se nám zdá, že náš čas stále rychleji ubíhá. Podstata spočívá v tom, že čím více podnětů vnímáme, tím víc času nám toto vnímání zabere. Tuto skutečnost si můžeme přiblížit na prožívání noci. V bezesné noci v jednom okamžiku usneme a v následujícím okamžiku se probudíme. Pokud jsme schopni sledovat svoje sny, tak nám stejně dlouhý časový úsek připadá mnohem delší. Ještě delší, až přímo nesnesitelně dlouhá, se nám bude zdát noc, v jejímž průběhu nemůžeme spát a hlavou se nám honí spousta myšlenek. Popsaný fenomén můžeme úspěšně využít i v průběhu dne.
Při rozboru tématu bytí v přítomnosti se můžeme zaměřit na dvě oblasti. Jedna je vnímání vnějších podnětů a na jejich základě vznikajících vnitřních prožitků. Druhou oblastí jsou vstupní brány, na kterých můžeme přicházející vjemy sledovat.
K první oblasti je dobré si uvědomit, že rozhodující je vnímání vnitřních prožitků. Tyto prožitky nám jsou nejblíž, a proto k nim máme nejsnazší přístup. Je to také jediná oblast, se kterou můžeme účinně pracovat. Zde je vhodné začít věnovat pozornost svému dechu. Z počátku to nebude jednoduché, protože naše vnější činnost nás bude od tohoto vnímání odvádět. Následně je dobré toto vnímání rozšířit na další tělesné vjemy. Pro lepší pochopení je dobré začít rozkrývat vazby mezi důsledky (vnitřními prožitky) a příčinami (vnějšími podněty), které je vyvolávají. Pokud tyto vazby rozkryjeme a uvědomíme si jejich zákonitosti, můžeme na ně následně odpovídajícím způsobem reagovat. Z počátku nám to zřejmě moc nepůjde, ale dlouhodobý trénink dělá mistra.
Druhou oblastí jsou vstupní brány, přes které k nám tyto prožitky průběžně přicházejí. Předně se jedná o našich pět tělesných smyslů. Začněme třeba hmatem. Na této bráně můžeme zaznamenávat tlak, doteky, bolest, ale třeba taky teplo a chlad. Jako druhá brána může být chuť. Markantní vjemy na této bráně budeme jistě vnímat při přijímání potravy a tekutin. I mimo tuto dobu ale můžeme vnímat, jako chuť momentálně v ústech vnímáme. Další branou bude čich. Na této bráně je opět trvale nějaký vjem, který si můžeme uvědomovat. Další branou je sluch. Zde budeme mít opět trvalou možnost sledovat nějaký vjem. Je totiž velmi výjimečné, pokud se nacházíme v absolutním tichu. Další branou je zrak, jehož prostřednictvím jsme si zvykli vnímat většinu podnětů. V tom nám nemůže zabránit ani to, že si zavřeme oči. V takovém případě se v našem mentálním prostoru začnou v různé kvalitě promítat naše vize. Následující branou je naše mysl. Práci s ní jsem podrobněji popsal v jednom předcházejícím námětu s názvem Myšlenkové formy. Obdobným způsobem je zapotřebí pracovat i s vjemy na ostatních vstupních branách. Za poslední vstupní bránu můžeme považovat naše cítění. To můžeme dál rozdělit do dvou základních oblastí. První jsou pocity. Jak už jejich název napovídá, jedná se o naše city, které jsou reakcí na konkrétní událost, které jsme vystaveni. Z tohoto důvodu je možné pocity vědomě korigovat a umožnit jim volný průchod, nebo si je nechat pouze pro sebe. Druhou oblastí jsou emoce, které nejsme schopni korigovat. To je způsobeno tím, že naše aktuální pocity v tomto případě slouží pouze jako restimulační spouštěč, který vyvolává obdobné emoce z naší minulosti. Proto je těchto energií tolik, že je nejsme schopni zvládnout. Mimo uvedené základní vstupní brány je možné postupně rozvinout i některé další. Jejich prostřednictvím pak můžeme vnímat například změny magnetického pole Země, změny atmosférického tlaku, elektromagnetický smog, geopatogenní zóny, lidskou auru a mnohé další.
Pokud máte celou problematiku takto předestřenou před sebou, může se vám zdát, že je toho na nás najednou příliš. Ano, toto všechno, ba ještě mnohem víc, neustále prožíváme. K tomu abychom byli v přítomnosti, je zapotřebí všechny tyto vjemy a prožitky dostávat přímo do vědomí. Nejde při tom ale pouze o jednorázový proces, kdy tento stav dosáhneme a pak už zase nic. Tento stav je zapotřebí dokázat udržet trvale, pouze tak budeme nepřetržitě tady a teď. To pochopitelně není možné realizovat okamžitě. S praxí je vhodné začít nejdříve v rámci meditace, kdy je výskyt činností rozptylujících naši pozornost minimální. Následně je zapotřebí proces vnímání postupně přenášet do běžného života. Rozsah vnímání je zapotřebí postupně rozšiřovat a jejich intenzitu současně prohlubovat. Jinými slovy postupně zvyšovat svoji citlivost.
A proč to všechno dělat a proč k tomu vynakládat tak značné úsilí? Dobrých důvodů pro tuto činnost je hned několik. Předně abychom se nezpronevěřili důvodu, proč jsme se na Zemi vlastně inkarnovali. Také proto, že popsaný proces je velkým dobrodružstvím sebeobjevování. Třeba ale také proto, že nám tento postup subjektivně prodlouží délku našeho života. Ale i proto, že si tímto způsobem život více užijeme a vyhneme se různým nepříjemnostem, úrazům, hledání ztracených věcí a podobně. Předestřený cíl tedy za toto úsilí rozhodně stojí. K jeho naplnění vám přeji hodně úspěchů.