Mystika smrti
Dorothee Sölle
Trigon 2014
Kniha od pohledu zaujme svým světlým obalem a kvalitním křídovým papírem, na kterém je vytištěna. Její rozsah činí 162 stran textu a básní.
Autorka knihy byla teoložka a vysokoškolská učitelka. Tomu odpovídá i styl knihy. Kromě vlastního obsahu v knize najdete i spoustu odkazů, na které autorka odkazuje v textu. Díky tomu má kniha spíše charakter studijního materiálu než beletrie. Pokud ovládáte němčinu a latinu, budete při jejím čtení ve výhodě. Zejména u autorčiných básní, které nejsou přeloženy.
Kniha je pokračováním předcházející autorčiny práce „Mystika a vzdor“ na kterou tématicky navazuje. Autorka tuto knihu psala na konci svého života a se smrtí se osobně setkala dřív, než ji stačila dopsat. Proto má kniha charakter pouze nedokončeného fragmentu, který byl vydán pouze díky přátelům autorky k uctění její památky. Nejen kniha jako celek, ale i její jednotlivé kapitoly působí dojmem neukončených tematických fragmentů, které nás vedou k hlubšímu zamyšlení nad danou problematikou.
V první části knihy se autorka věnuje historickým přístupům ke smrti. Toto období dává do souvislosti s existenčním strachem člověka. Zde uvádí i ono známé moto: “Byl jsem, co jsi ty, živý. Budeš, co jsem já, mrtvý.“ Na tuto skutečnost bychom neměli nikdy zapomínat, je to jediná jistota, se kterou se každý z nás určitě setká.
V další pasáži autorka ukazuje na nové druhy strachů, které se projevují v naší současnosti. Jedná se například o strach ze ztráty mládí a výkonnosti, dále také strach z prodlužování předsmrtného utrpení v nemocnici a strach z překračování našich stávajících hranic.
V jedné z kapitol dává autorka fenomén smrti do širších souvislostí v rámci planety Země a jejími cykly.
V další kapitole autorka rozkrývá diametrálně rozdílné okolnosti prožívání smrti Sokrata a Ježíše. Rozdíly v jejich skonu jsou velmi zajímavé. O jaké se jedná, si raději přečtěte sami.
Autorka ukazuje charakter fenoménu smrti v dnešní konzumní době, která nepřipouští slabost ani porážku. V této souvislosti poukazuje na problémy s tím spojené.
Jedna kapitola také pojednává o historicky odlišném postoji mužů a žen k problematice umírání a smrti. Autorka však nezůstává jenom u toho, ale předkládá i feministický pohled na duchovní aspekt této problematiky.
Obsah knihy končí zádušní řečí biskupky Bӓrbel Wartenberg-Potterové na pohřebním obřadu autorky v roce 2003.
Závěrem ještě uvedu autorčino krédo: „Potřebujeme novou spiritualitu, která rytmus života zná a přijímá. Můžeme se sami zastavit, abychom tento rytmus života vnímali a naladili se na něj. Byl tady dříve než my a bude i po nás.“ V tomto případě si s ní dovolím polemizovat. Určitě se nejedná o „novou spiritualitu“, ale spíš o návrat k té původní, která tu byla před tím, než se nám ji podařilo pokřivit.
Knihu vzhledem k jejímu obsahu nemohu doporučit běžným čtenářům. Oslovit však může vážné zájemce o problematiku smrti v širším náboženském kontextu.