Mistr Taisen Deshimaru

Životopis

Jasuo Deshimaru se narodil 29. 11. 1914 v jižním Japonsku. Od dětství ho silně ovlivňovaly tradiční japonské hodnoty. Zvlášť silně na něj zapůsobila pobožnost matky, která vyznávala učení školy Šinšú, buddhismus vytvořený Šinranem, vrstevníkem Dógena. Když se stal mistrem zenu, často opakoval, že spojil hlubokou víru Šinrana s praktikou zenu. Kolem dvacátého roku života odjel Jasuo do Tokia studovat ekonomické vědy. Kromě ekonomie a angličtiny zabíralo hodně místa v každodenním životě mladého Deshimarua studium náboženských otázek. Účastnil se přednášek univerzitních specialistů na hinduismus a buddhismus, objevil křesťanství v kostele baptistů a seznámil se s evropskou filozofií.

V roce 1936 se setkal se s Mistrem Kódóem Sawakim. Byl to autentický mistr zenu, jenž vždy odmítal zkostnatělost církevní hierarchie. V listopadu 1965 Mistr Kódó Sawaki vážně onemocněl a vyplnil Jasuovi dávné přání – vysvětil ho na mnicha. Jasuo obdržel při ordinaci jméno Mokudo Taisen – Klášter Ticha, Velká Moudrost. Kódó zemřel v prosinci 1965. Před svou smrtí vyslovil přání, aby Taisen Deshimaru šířil zen v Evropě.

V červenci 1967 přijel Taisen Deshimaru na pozvání makrobiotiků do Francie. Zen byl v té době v Evropě znám pouze v úzkém kruhu mladé inteligence. Na živobytí si vydělával masážemi šiatsu, pomáhal nosit balíky do obchodu. Misionářská činnost Taisena byla od počátku velmi intenzívní. Měl přednášky ve Francii, Holandsku, Itálii, Švýcarsku aj. Největší rozkvět nastal v letech 1972–76 v důsledku mnoha seshinů v Zinalu ve Švýcarsku a v Lodeve. Byl postaven klášter v Avallonu.

Deshimaru byl všeobecně uznáván jako Kaikjósokan (Velký misionář) nejvyššími autoritami zenové školy Sótó v Japonsku. Po všechna léta učil výlučně zazen. Současně překládal, komentoval a publikoval texty velkých mistrů minulosti, např. Šódóka Mistra Joky Daišiho, Hókjózanmai Tózana Rjokaie, Sandokai Sekito Kisena, Šin Džin Mei Sósana, některé kapitoly z Šóbógenzó Mistra Dógena.

V roce 1982 Mistr Deshimaru vážně onemocněl. I přes vážný zdravotní stav každý den přicházel do pařížského dódžó na ranní zazeny a komentoval Šindžingakudó (Studium těla a ducha) Mistra Dógena. Do Japonska odletěl 16.dubna 1982, ponechávaje v Evropě sešit se zápisky, kesu Kódóa Sawakiho a také odkaz kecumjaku. Z Japonska se již nevrátil. Zemřel 30. dubna 1982.

 

Poučení samuraje

Když se samuraj Kikuši stal boddhisattvou, poučil jej mistr Daiči takto:

"Pokud si přeješ rozžehnout svou svítilnu a s jistotou znát pravdu o základním problému života a smrti, musíš nejprve vložit svou důvěru do mudžó bodaišin nejušlechtilejší Buddhovy moudrosti."

A co toto bodaišin znamená?

Znamená to stav mysli, která uzřela mudžó - pomíjivost, nikdy nekončící proměnlivost všech věcí (všeho co existuje v kú, prázdnotě) a uzřela to v plnosti.

Ze všech živoucích bytostí, které jsou předmětem protichůdných a vzájemně se doplňujících účinků dvou pólů jin a jang, v každém bodu prostoru mezi nebem a zemí, žádná neunikne změně a smrti. Mudžó neustále visí nad tvou hlavou a může zaútočit náhle, rychleji, než si to stihneš uvědomit.

Proto sútra říká: " Tento den končí a s ním musí skončit i tvůj život, všimni si nevinné radosti rybky plující v louži vody, jakkoliv nejistá ta radost může být."

Musíš se soustředit a zcela se věnovat každému dni, byť by ve tvých vlasech plál oheň. Musíš být vždy obezřelý, měj na paměti mudžó a nikdy neochabuj.

I kdyby tvůj život měl klesnout pod úderem hrozného démona mudžó, půjdeš sám vstříc smrti, nebude nikoho, kdo by tě doprovázel, dokonce ani tvá žena, ani tvá rodina. Ani královské paláce nebo královská koruna nemohou následovat mrtvé tělo. Tvé kypící vědomí, které tak úporně lpí na lásce k tělu a shromažďování hmotných statků a nalézá v nich potěšení, se promění v les kopí a v horu mečů. A všechny tyto zbraně ti přinesou starosti a mnohé překážky na další cestě. Roztříští tvé tělo na části a rozsekají duši na kousky. Posléze, padaje do nejtemnější pekelné jámy pod tíží vlastní karmy, budeš desettisíckrát znovuzrozen a desettisíckrát zemřeš pod maskou všech démonů pekla, jak odpovídá všem aspektům špatné karmy. Každý den, po celou věčnost budeš trpět.

Jestliže tomu neporozumíš a stále nepochopíš, že tvůj život není nic nežli sen, přelud, bublina v pěně, stín, dokonce i tak jednoho dne určitě dojdeš k politování nad nekonečným utrpením v děsivé říši života a smrti. Ten, kdo hledá pravou duchovní cestu buddhismu, musí začít upevňovat múdžó ve svém srdci tak pevně jako dub.

Brzy nadejde tvá smrt, nikdy na to nezapomínej, od jednoho okamžiku vědomí k dalšímu, od vdechu k výdechu. Jestliže tak nežiješ, tak opravdu nejsi ten, kdo skutečně hledá cestu. Nyní ti prozradím ten nejlepší způsob řešení problému života a smrti: cvič zazen. To, co se nazývá zazen, znamená sedět absolutně nehybně na zafu v tiché místnosti v přesné a správné pozici, bez jediného slova, s myslí prostou jakýchkoliv myšlenek, ať dobrých či zlých. Pokračuje to tak, že pokojně sedíš, hledíš do zdi a nic víc. Každý den.

V zazenu není žádné vlastní tajemství, žádná zvláštní motivace. Avšak zazenem se tvůj život s jistotou obohatí, rozkvete a stane se dokonalejším. Musíš tedy nechat odplynout každý rámec a vzdát se v zazenu myšlenky na dosažení jakéhokoli cíle. Kde ve tvém těle a tvé mysli je pravdivá metoda, podle které bys mohl žít a zemřít? Musíš tomu porozumět hlubokým nahlédnutím do sebe samého.

Pokud si myslíš, že na tvém egu je něco zvláštního, prosím tě, ukaž mi to. Pokud to nemůžeš nalézt, pak tě žádám, uchovej si to pro sebe a důkladně to střež. A zapomeň na to, jak se obyčejně ukazuješ světu. Pak po několika měsících či letech začneš zcela přirozeně, automaticky a nevědomě cvičit gjódó (pravou cestu) celým svým tělem a bez jakéhokoliv vypětí vůle.

Gjódó znamená více nežli jen cvičení dílčí cesty a sledování určitých obrazů; účastní se ve všech aspektech každodenního života, v chůzi, ve stoji, v sedu, v lehu, dokonce i když si myješ obličej nebo jdeš na toaletu. Vše se musí stát gjódó, plodem skutečného zenu. Každý životní projev těla, každý pohyb musí být v souladu se smyslem pravého zenu. Tvé jednání a veškeré tvé chování musí přirozeně, automaticky a nevědomě následovat vesmírný řád.

Každý, komu se podaří vytvořit podmínky pro skutečné soustředění (samádhi), se může stát vůdčí osobností, osobností s velkým nadhledem na cestě života a smrti, která prochází rozmanitými zákruty, byť by se celá existence země, vody, ohně a vzduchu rozpadla i s jejich prvky; i kdyby selhaly oči, uši, nos, jazyk, tělo i vědomí; dokonce i kdyby se z představ a vášní zrodily komplikace tvořící chaos zmítající myslí jako vlny na rozbouřeném moři.

Vytvoříš-li správný a normální stav svého těla a mysli, pak lze říci, že ses skutečně probudil a pronikl do pravého zazenu. Dále je známé, že dosažení pravého samádhi vede k mistroství a porozumění všem tradovaným koánům mistrů.

Někteří lidé dokážou oddělit zen mimo všechny stíny pochybností, mocí své všepronikající vize jejich původní povahy či tvárnosti. Pro jejich vědomou vůli a speciální techniky bývají nazývány mistry.

Avšak jestliže zklamou při vytváření podmínek opravdové koncentrace, nejsou o nic lepší nežli loutky spadlé do zapáchající žumpy, z níž se line dlouhá tradice kompromisů. Ti v žádném smyslu nejsou skutečnými zenovými mistry.

Dnes bědujeme nad skutečností, že už nedostáváme pravdivé aktivní, živoucí kóany od pravých zenových mistrů. Takřka všichni začátečníci se často nalézají ve stavu konšin (dřímoty) nebo ve stavu sanran (neklidu), protože při zazenu jejich vědomí a jejich zazen představuje dva oddělené stavy a ty jsou v protikladu. Zazen se nesmí cvičit vědomě, jako něco, po čem toužíš.

Lidé by učinili lépe, kdyby cvičili klidně a přirozeně bez ohledu na to, co jsou, bez ohledu na své vědomí, bez ohledu na to, co slyší či cítí. Pak by zde nebyl ani sebemenší náznak konšinu či sanranu. Někdy, když medituješ v zazenu, může do tvé mysli vlétnout mnoho a mnoho démonů, kteří naruší tvůj zazen. Ale v okamžiku, kdy přestaneš cvičit cestu vědomě, zmizí.

Dlouhodobou zkušeností a vlivem neomezené kvality zazenu tomu všemu porozumíš nevědomě, podobně jako dlouhá a nebezpečná cesta na výpravě prověří koně a odryje jeho sílu a odvahu. Navíc dobré vlastnosti osob, s nimiž žijeme, neuvidíme přes noc. Na cestě Buddhy si musíš vždy uchovat naději a nesmíš ji nechat odplynout na úkor únavy, ať tvá cesta vede štěstím, nebo neštěstím. Potom se staneš jedním z těch, o nichž se říká, že jsou skutečně odpovědní za svou cestu.

A toto je nejdůležitějšího ze všeho: Kořen a původ života a smrti je v nás samých.

Nebe se rozpadá a obrací v prach.
Ohromná země se naplňuje mírem, nikdo to nevidí.
Náhle suchý strom rozvíjí svůj jediný květ
volaje další jaro, po celou věčnost.

Takto učil Daiči samuraje Kikušihóa ve sněhu.

Tato báseň pojednává o stavu těla a vědomí v zazenu; popisuje samu podstatu zazenu. Když člověk setrvá v této pozici, veškerý dosažitelný vesmír je přeměněn v mikroskopické částečky uvnitř našeho bytí.. A naše bytí samo... Kde se nalézá?

Není v tom nic záhadného či tajemného. Pokud je mysl v zazenu klidná, v dokonalém soustředění na tělo, pak se svět jevů stává čistým jako křišťál a vše, s čím se setkáváme, je čisté a jasné. Naše vědomí je bez pohnutí a klidné jako čerstvě napadlý sníh ve starobylé krajině. Avšak nesmíme se připoutávat ani k zářivé zemi, ani k průzračné obloze, ani k bílému sněhu, ani k prázdnotě (kú), ani k jevům (šiki).

Veškeré připoutání musíme nechat odplynout a jednoduše být zde, soustředěni, v zazenu.

Tady a teď.