Novodobé odpustky
Celonárodní potravinová sbírka
Jednalo se o pátý ročník akce, který proběhl 11.listopadu od 08,00 do 20,00 hodin pod záštitou ministra zemědělství Ing. Mariana Jurečky. Zapojilo se do ní celkem 750 obchodů z celé České republiky, což bylo o 91 obchodů více než v loňském roce. Ve sbírce se vybralo 886 000 porcí jídla, což bylo o 110 000 porcí více než v loňském roce. Vybralo se 354 tun trvanlivých potravin, což bylo o 42 tun více než v loňském roce. Drogistického zboží se celkem vybralo 33 tun, což bylo o 28,4 tun více než v loňském roce. Do sbírky se zapojilo 4 314 dobrovolníků, což bylo o 745 více než v předcházejícím roce. Nejlepších výsledků dosáhly obchodní řetězce Tesco a Globus. V České republice existuje celkem 14 potravinových bank. Do sbírky se zapojily všechny. Do distribuce se zapojilo více než 300 neziskových organizací. Tolik stručná řeč čísel.
Od pohledu můžeme jásat, jak narůstá naše humanita a třeba i nad tím, že si tuto dobročinnost můžeme dovolit. Tento pohled však má i druhou stránku. Jak je možné, že u nás žije tolik sociálně potřebných lidí, kteří nemají ani na základní jídlo? Jak je možné, že tento problém neřeší náš stát, ale že jeho činnost musí suplovat jeho občané? Povšimnout si můžeme i toho, že touto sbírkou naroste obrat zahraničním obchodním řetězcům, které to nic nestojí. Jako ve většině případů opět nejde o nic jiného než o to, že většina lidí vůbec netuší, jaké procesy se odehrávají v jejich nitru. To je pravý důvod, proč většina lidí tak snadno a ochotně skáče na uvedené hrátky. Z psychologického hlediska se nejedná o nic jiného než o boj našeho nevědomí a vědomí. Naše nevědomí má jasno v tom, že se jedná o osobní selhání a z toho plynoucí pocit viny. Tento stav je automaticky vyvážen potřebou milosrdenství a štědrosti. To pochopitelně příčinu společenského, ani osobního problému neřeší a řešit nemůže. Stejně tak to neřeší problém příjemce, který je i nadále odkázán na solidaritu svého okolí, což v něm pouze prohlubuje pocit méněcennosti, beznaděje a zoufalství. V této souvislosti se můžeme zamyslet i nad důvodem nárůstu zvýšeného sociálního cítění občanů. Jak se zhoršuje stav společnosti a narůstají rozpory v ní, narůstá i tlak na svědomí lidí, které ho chtějí těmito odpustky umlčet. Jde o to nevidět příčiny problému a vykonaným dobrým skutkem z toho mít ještě dobrý pocit. Skutečnost je ale zcela jiná, mimo jiné i tito lidé zapříčinili svojí nečinností, nebo protispolečenskou volbou svých politických zástupců, že zde máme tolik potřebných a strádajících. Svědomí je ale uchlácholené a příští rok budou jistě uvedená čísla ještě vyšší. Kdo tedy za tento stav ve skutečnosti může?
Den válečných veteránů
Den válečných veteránů připadá na 11. listopadu a v České republice se slaví od roku 2001. Datum byl vybrán symbolicky u příležitosti podepsání příměří mezi Německem a Spojenci v roce 1918, kterým byla ukončena první světová válka. Příměří podepsal ve vlakovém voze u severofrancouzského Compeiegne za spojence maršál Ferdinand Foch a za Německo Matthias Erzberger. Tradice těchto oslav vznikla hned při prvním výročí v roce 1919 v Londýně a Paříži. Tolik základní fakta pro ty, kteří v této oblasti nejsou políbeni historií.
Obdobně jako s potravinovou sbírkou to je i s tímto významným dnem. Zde si třeba můžeme položit následující otázky. Proč vůbec k válkám dochází? Komu jsou tyto války ku prospěchu? Je nějaký rozdíl mezi padlými obránci vlasti a útočníky? Zde je dobré si uvědomit, že běžní lidé války nepotřebují a rozhodně nejsou v jejich zájmu. Oslava jejich obětí opět nic neřeší, pouze odvádí pozornost od těch, kteří je do těchto válek vyslali a v jejichž zájmu obětovali svoje životy. Z mého pohledu je namístě vzdávat hold těm, kteří padli při obraně svojí vlasti a svojí rodiny. To jsou skuteční hrdinové. Jejich hrdinství a nejvyšší oběť nejlépe uctíme tím, že se v přítomnosti budeme chovat v duchu toho, za co svůj život obětovali. Proto považuji za nemorální a pokrytecké dávat tyto hrdiny do jednoho pytle se žoldáky a agresory, tak, jak je to v podání našich současných představitelů. Vyznamenávání žoldáků, dobrodruhů a agresorů, kteří „hájí naše zájmy“ v Afghánistánu a mnohde jinde považuji za krajně nemorální. Tímto způsobem se také pozvolna přesouvá veřejné mínění lidí od klasických hodnot k novým hodnotám dnešního světa. A to bez ohledu na odkaz našich hrdinských předků.
Můžeme se také zamyslet nad tím, od čeho tyto akce mají odvést naši pozornost. Než se třeba příští rok zapojíte do obdobných akcí, zkuste se zamyslet nad jejich podstatou a zvažte, jestli nejste schopni najít vhodnější způsob vyjádření svých postojů.