Moje zkušenost z meditačního zásedu.

Meditační zásed se uskutečnil 26.7.v pod patronací Terezky, za což jí vřelý dík. Organizační věci pominu.

Kdo absolvoval seminář Slovácké meditace, ví, že se medituje jistý čas vsedě a  po malé přestávce stejný čas se medituje v chůzi. Tady to bylo naplánováno 50' meditace vsedě, 10' přestávka, 50' meditace v chůzi a to pravidelně od 7:00 do 20:00. Navíc to bylo opepřeno hladovkou a ušlechtilým mlčením, tzn., že jsme byli pohrouženi jen do svého nitra a vyhýbali jsme se i očnímu kontaktu s ostatními účastníky. Časomíra byla zajištěna zvoncem.

Medituji pravidelně každý den, ale kvůli často zablokovaným zádům si to ulehčuji sezením na židli s opěradlem. Tak jsem to chtěl v případě problémů řešit. Měl jsem sice sebou "Luďkův bobek", ale neměl jsem jej příliš odzkoušený. Jednou mi neseděla výška, jindy mě tlačil podsedák, jindy bolela kolena, pak mě chytla záda. Přesto jsem se rozhodl pro bobka.

Taky jsem měl určité obavy, jak budu trávit celý den v meditaci, nikdy jsem to nezkoušel. Nanejvýš jsem meditoval 1,5 hodiny, a to jsem si u toho nejspíš schrupnul. Večer před akcí nám ještě Luděk zopakoval hlavní zásady meditace a tak jsme mohli ráno po rozcvičce, která k meditaci patří, začít. První kolo bylo zahřívací, ještě s pokyny, ale pak už jel každý sám za sebe.

Zpočátku byla mysl roztěkaná a měla tendenci věnovat pozornost všem vjemům, které obdržela od smyslů, které zprostředkovávají náš styk s okolím. Stačilo však zaměřit se na hlavní předmět meditace tj. dech vsedě a kroky v chůzi a mysl opět dala pokoj. Nejmarkantněji jsem to poznal, když se ozval žaludek, kterému nestačila  jen voda. Zaměřil jsem se na dech a revolta žaludku okamžitě ustala. Tak snadno se dá mysl odpoutat od lelkování a zbytečného zaměření na nepodstatné. Stejně tak to funguje, když se vyrojí vzpomínky, obrazy, přichází únava, spánek.

Nádherný moment jsem prožil asi ve 2. kole v chůzi. Přicházela na mně únava, čas se neskutečně vlekl, tělo bylo jako z olova. Nebylo se co divit, bylo horko a parno, slunce pražilo. Využil jsem možnosti napojení se na Buddhu, patrona meditací, o radu. Zavnímal jsem odpověď, abych se usmál. Vnitřně jsem se usmál a stal se malý zázrak. Celý jsem se najednou napřímil, rozjasnily se mi oči i tváře a čas pro mne přestal existovat. Stejné jsem udělal pak vsedě a od té doby jsem přestal čas vnímat, hodiny mi spíše připadaly krátké. Každou meditací se mysl víc a více vyprazdňovala a já jsem byl schopen zůstávat trvale v bdělém stavu a pracovat s dechem a chůzí. Sice jsem zatím nevysledoval 26 fází kroku, ale to mi vůbec nevadí.

Cítil jsem vnitřní radost a spojení s celým Vesmírem. Neřešil jsem obrazy, které mi občas přišly, nechal jsem je odplynout, jen jsem je zaregistroval. Přestávky jsem využíval k tomu, že jsem si na podlaze srovnal záda. Začal jsem si krásně rozumět s bobkem a začal oceňovat jeho výhody. Od té doby nemedituji jinak a svou dosavadní speciální meditační židli jsem zahodil. Malá krize nastala v posledním kole. To se mi už moc nedařilo hlídat mysl, která se nemohla dočkat zvonce.

Musím přiznat, že zásed  byl docela záhul, ale cítil jsem se klidný, vyrovnaný. Navíc registruji, že se uvnitř ve mně něco posunulo, přerovnalo, utřídilo, ,jen je to tak subtilní, že to nejsem schopen popsat. Určitě bych si podobný zásed rád brzy zopakoval.

Všem zúčastněných děkuji za nádherný prožitek.

JZZ – srpen 2014