Světlo na konci tunelu

 

Elisabeth Kübler-Rossová

 

Vydalo nakladatelství Jota Brno, 2012, 262 stran. (Anglický originál vydán v New Yorku v r. 1999.)

 

    Autorka (1926–2004) byla psychiatričkou, narodila se ve Švýcarsku, většinu života prožila v USA. Celý život se cíleně zabývala prací s nevyléčitelnými a umírajícími pacienty, založila organizaci nabízející pomoc umírajícím, napsala na toto téma mnoho knih. Tématem smrti se začala zabývat už v době, kdy toto téma bylo tabuizované a popírané. Jako první formulovala nyní již obecně přijímanou představu, podle níž bývá možné v procesu umírání rozpoznat pět stádií: popírání, hněv, smlouvání, depresi a smíření.

    Kniha je soupisem několika přednášek Elisabeth Kübler-Rossové o životě a umírání. Přednášky pocházejí z let 1980 – 1985, většinou ze Stockholmu a USA. Autorka ve svých přednáškách předává poznání, k němuž ji kontakt s umírajícími lidmi přivedl, a vybízí každého – i toho, kdo je třeba teprve uprostřed své životní pouti –, aby se snažil uvést do pořádku všechny „nedořešené záležitosti” svého života, a dokázal tak jednou s daleko větším klidem, moudrostí a pochopením čelit vlastnímu odchodu z vezdejšího světa.

    Nabízí svůj odborný pohled na téma života a smrti, ale kromě toho má čtenář možnost seznámit se s autorčinými názory, prací a životem. V oblasti prožitků blízké smrti (NDE, anglicky near-death experiences) je světově uznávanou průkopnicí - začala se jimi zabývat  v době, kdy o nich nikdo nehovořil ani nepublikoval a kolegové lékaři na ni pohlíželi s despektem až s opovržením.

    Kniha je často velmi dojemná, neboť autorka se snaží předat své poznání na příkladech z praxe, pomocí svých prožitků s umírajícími dětmi i dospělými.

    Zde jsou v bodech některé podstatné myšlenky vyplývající z jejích přednášek.

Ničím nepodmiňovaná láska:

    Za klíčovou považuje autorka ničím nepodmiňovanou lásku. Pokud se jí člověku dostalo dostatek, bude ji sám předávat dál, bude přirozeně projevovat svoje emoce a bude mít sám schopnost druhým lidem naslouchat. Pro takového člověka pak okamžik smrti není traumatem ani nepříjemností, ale pouze přirozeným vyústěním naplněného života a je prožíván v klidu, světle a lásce. Pokud člověk nezažil bezpodmínečnou lásku, sám pak pokračuje v podmíněné lásce a vytvoří si tím zátěž, která je v okamžiku smrti nepříjemným závažím.

 

Všichni máme v sobě svého Hitlera:

    Je to náš vlastní negativní potenciál. Abychom rostli a vyvíjeli se, je nutno s ním pracovat, pohlédnout mu odvážně do očí, abychom jej dále neposilovali, ale naopak umenšovali.

 

Každý život i smrt má svůj smysl.

    Je třeba, aby umírající a vážně nemocní byli vnímáni jako individuální lidské bytosti  – svými lékaři a svým okolím. K tomu je zapotřebí zapojit kromě hlavy i srdce a duši, umět naslouchat a být při tom upřímný a otevřený.

 

Neodvalené balvany

    To jsou nevyřešené záležitosti v životě člověka. Aby člověk mohl umřít klidně, potřebuje mít svoje balvany odvalené, nebo mít vedle sebe někoho, kdo mu s tím pomůže. Samozřejmě je důležité odvalovat balvany už během života, protože nikdy nevíme, kdy smrt přijde. A jak takové neodvalené balvany poznáme? Pokud naše negativní emoce na nějaký podnět trvá déle než 15 vteřin, je za tím nějaký neodvalený balvan. Je důležité před tím neuhýbat, nedržet to přikryté poklicí, ale naopak to důkladně prozkoumat. Neodvaleným balvanem může být potlačený zármutek, hněv, žárlivost, ale i něco krásného, co jste druhým nestačili říct nebo se s nimi o to podělit. Pokud odvalíme všechny balvany, zjistíme, že je nám vlastně jedno, jestli umřeme ve dvaceti nebo v šedesáti.

 

Smrt je přirozenou součástí života.

    Je dobré, když člověk může umírat doma a když jeho blízcí mohou být nápomocni, i třeba jen drobnou pomocí. Pokud děti izolujeme od umírajícího (chceme je „chránit“), budou je pronásledovat děsivé představy, vezmeme jim možnost růst a nebudou připraveny na život. A také je důležité být k dětem naprosto upřímní a otevření, protože děti velmi dobře cítí¨, co je pravdivé. Pokud jim sdělujeme něco jiného nebo nesdělujeme vůbec, pak přestávají dospělým věřit.

 

Žádný člověk neumírá sám.

    S blížící se smrtí každý člověk stále více vnímá přítomnost bytostí, které jej obklopují a pomáhají mu. Také na nás na druhé straně čekají lidé, které jsme měli rádi a kteří umřeli před námi. Navíc odložením fyzického těla se rychlostí myšlenky můžeme přesunout tam, kam potřebujeme (např. ke svým blízkým, kteří jsou zrovna na druhé straně zeměkoule).

    Kniha se mi velmi líbila a potěšila mě. Nejedná se o suše odbornou publikaci, ale o sdílení zkušeností bohatého života s autorkou. S humorem a nadhledem líčí svoje situace s pacienty, svůj vlastní proces učení i pozdější mystické zážitky. V řádcích i mezi řádky se člověk dozví hodně faktů o smrti a umírání. Knihu mohu rozhodně doporučit.  

 JV - září 2013

 

Zpět
Vytiskni stránku