Vědomé umírání

     

    Tohoto kurzu jsem se zúčastnila ve dnech 17.-19.2.2012  v Praze. Kurz pořádala Míla Lukášová, paní s tvořivým duchem (je akademickou sochařkou) a dlouholetými zkušenosti v oblasti regresní terapie, duchovního růstu i se zkušenostmi při doprovázení umírajících.

 

    V průběhu kurzu se prolínaly dvě hlavní linie: jedna informativní, druhá sebezkušenostní – zážitková.

 

    Zde jsou některé hlavní body z informační části.

    Dozvěděli jsme se způsoby a stádia reakce člověka na smrt, dále pak úrovně, kterými umírající prochází před svou smrtí, a v neposlední řadě mnoho informací a moudrých rad pro lidi „doprovázející“ – to jsou jedinci, kteří jsou umírajícímu nablízku, pečovatelé, lidé nabízející pomoc či psychologickou podporu v této situaci.

    Reakce lidí na smrt má následující stádia (zde se myslí reakce lidí, kteří se např. dozví, že mají smrtelnou chorobu a že jim zbývá již jen omezený čas):

• První stádium je popírání („to nemůže být pravda“, „tohle se mě přece nemůže stát“).

• Druhé stádium zahrnuje bouřlivé emoce, zlost (energie je vybuzená, člověk se snaží bojovat, být aktivní, hledat řešení nebo viníka, někdy je to i zlost nebo agrese obrácená proti sobě).

• Třetí stádium je smlouvání (člověk vyjednává s bohem či s okolnostmi, slibuje, vytváří si naděje, které ale znamenají popírání skutečnosti).

• Čtvrté stádium je deprese (obsahuje bezmoc, apatii, zoufalství, málo energie, je zlomovou fází, kterou se musí projít).

• Páté stádium je smíření a přijetí.

    Je dobré dojít si před smrtí až do té poslední fáze, protože pokud člověk umře v některé fázi dřívější, je to těžké pro duši. Také je dobré si uvědomit, že zděšení a strach z prázdnoty („konec, už tady nebudeš“) vytváří ego a týkají se ega.

    Zajímavou informací je to, že i sebevražda může být pro vesmír „přijatelná“, ale musí splňovat určité podmínky. Dotyčný člověk, který má silný pocit, že život nemá smysl a že mu už nic nepřináší, by si měl především zkusit udělat radikální změnu se svým životem. Měl by vyrovnat dluhy, vyřešit majetkově-právní otázky, všechno vypořádat a uspořádat. A poté může odejít do čisté přírody a přestat jíst a pít. Pak může v klidu umřít, nebo jej to naopak velmi intenzivně vrátí do života.  

    Při procesu umírání prochází člověk různými úrovněmi, od kterých by měl být vnitřně odpoutaný, osvobozený.

• První úroveň - vědomí materiálního těla a hmoty. Sem patří strach z opuštění těla a ze ztráty kontroly nad tělem, lpění na hmotě, majetku.

• Druhá úroveň - úroveň tužeb. Kromě tužeb vyplývajících ze základních potřeb (jídlo, rozmnožování) má lidský druh spoustu dalších tužeb – touhy po vztahu, radovánkách, po moci. Některé touhy ani nejsou naše a přejali jsme je výchovou. Je důležité si v procesu umírání uvědomit své touhy, protože mohou být vodítkem pro další vtělení.

• Třetí úroveň - mentální tělo, tuto úroveň můžeme také nazvat úroveň viny. Člověk v určité fázi umírání vnitřně soudí sám sebe, trpí, má pocit že se provinil a že si nic dobrého nezaslouží. Je třeba si uvědomit, že koncept viny se vyvinul během vývoje kultury lidstva a nevyskytuje se nikde jinde ve vesmíru. A také, že vina je nejsilnějším manipulačním prostředkem. Pokud člověka doprovázíme, můžeme ho ujistit, že všechno je v pořádku a dělat chyby je také v pořádku, patří to k dualitě lidské zkušenosti (dělat dobro i dělat zlo).

• Čtvrtá úroveň - úroveň křivdy. Člověk si v této úrovni probírá, kde byl obětí nespravedlnosti (může cítit vztek, bezmoc, nenávist). Stejně jako předchozí viny, i křivdy jsou zatěžujícím harampádím, které nás vibračně stahuje dolů. Proto je třeba si to uvědomit, prožít si to (emoce vyjádřit), vypořádat se s tím, abychom si to už nenesli do dalšího života. Vypořádáním se s uvedenými čtyřmi úrovněmi se dostáváme do stavu radosti, můžeme se naladit na pocit vděku, jednoty, hojnosti.

• Pátá úroveň - kauzální úroveň – úroveň hlubokého ticha a tmy, předstupeň k nirváně.

    Mnoho informací a rad bylo určeno člověku v roli doprovázejícího. Může se nám to stát komukoli, že budeme přítomni umírání blízkého člověka, a pak i ty zdánlivě obyčejné rady nám mohou být k užitku. Co například je dobré si při tom uvědomit:

• důležitý je prostý lidský a láskyplný přístup

• mít na paměti, že je to umírání druhého člověka, je to jeho proces (a tedy nevnucovat mu své představy) – být vnímavý a citlivý

• umírající člověk může mít nejrůznější emoce – vytvořit pro ně prostor a přijmout je

• můžeme zkusit umírajícího lehce navádět na pozitivní myšlenky, pomoci mu s jeho strachy, nebo také s dořešením materiální úrovně

• doprovázející by měl být v meditačním stavu (zvláště v závěrečné fázi), soustředit se na klid a světlo v sobě

•  je dobré, když se do toho procesu zapojí blízcí, celá rodina

    Hlavní náplní prožitkové části kurzu bylo procházení výše uvedených úrovní. Tedy v nějaké  v meditační pozici (v sedu či lehu, jak kdo chtěl) jsme šli dovnitř, do tichého pohroužení, a procházeli jsme si svůj vlastní životní běh vždy se zaměřením na konkrétní úroveň. Poté jsme mohli svoje prožitky sdílet s druhými. Tím, že jsme dané téma, danou úroveň procházeli s vědomím smrti, se často dostavovaly nezvyklé pohledy na vlastní život a možnost zařadit události svého života z úplně jiného úhlu pohledu. Vědomí blížícího se konce přináší leckterá překvapení – to co jsme považovali za důležité, svou důležitost mnohdy ztrácí. A naopak -  některé zdánlivě bezvýznamné maličkosti pro nás získají svou důležitost a jiný emocionální náboj. Člověk měl možnost si uvědomit, s čím ještě není sám u sebe srovnaný a kde ho tlačí nějaké staré viny a křivdy.

    Kurz hodnotím jako přínosný, dozvěděla jsem se nové informace, byly nové prožitky. Atmosféra kurzu příjemná, laskavá, jako pohlazení po duši.

JV - březen 2012