Rituální buddhismus

Velikonoce s Dhammou

 

2.-5.4. 2010

   

    Zásed původně vedli dva učitelé, kteří měli na starosti výuku (jeden po prvním dnu z důvodu zdravotních problémů odjel). O provozní záležitosti se starala jedna organizátorka, která zabezpečovala naše potřeby ve vztahu k ubytování, stravě a organizaci času. Koncepce zásedu byla poplatná historickým zkušenostem buddhismu. Její dokonalost byla narušována nedokonalou realizací. Kdybych nevěděl, že se zdaleka nejedná o první akci tohoto týmu a navíc v tomto prostředí, které bylo organizačnímu týmu důvěrně známé, měl bych dojem, že takovou akci organizují poprvé. Od našeho příjezdu, kdy byla v celém areálu značná zima, přes úvodní část, kde jsem postrádal nějaké ucelené pokyny k zásedu, až po nadbytek volného času, ze kterého jsem měl dojem, jakoby se organizátoři začínajícím častníkům podbízeli k jejich účasti na další akci.

    Na zásedu mě překvapila malá účast, celkem 16 meditujících, kteří se sjeli doslova z celé republiky. S výjimkou pár skalních, kteří se účastní téměř každého zásedu, se jedná vždy o nováčky, kteří zřejmě v meditační praxi dále nepokračují. Toto je i jeden z důvodů malého pokroku dlouhodobě meditujících. Ta trocha teorie, která je v rámci zásedu předávána, se totiž musí na každé akci znovu a znovu opakovat. Vzhledem k tomu, že citelně schází individuální přístup, je teorie pro obě úrovňové skupiny beznadějně málo.
    U obou učitelů bylo patrné, že pochází z jedné školy. Jejich slovní vyjadřování i chování bylo jakoby namnožené přes kopírák. Vzhledem k tomu, že dobrá polovina účastníků byla na zásedu poprvé, znatelně na jeho začátku scházela podrobná instruktáž. Toto je podle mě i hlavním důvodem mnohdy mnohaletého chybného provádění meditace, ke kterému učitelé pouze blahosklonně přihlíželi. Konkrétně se jednalo o přehnané, bezmála holotropní dýchání, kdy bylo patrné, že meditující dech nesleduje, ale naopak aktivně řídí. Časté bylo i usínání meditujících, které se projevuje takzvaným autobusem, kdy se meditující klátí mnohdy na všechny strany. Celková skupinová energie nebyla dobrá a doslova bránila kvalitní meditaci. Při meditaci mě strhávala energie celé skupiny frekvenčně směrem dolů. Ani dlouhodobě meditující buddhisté totiž neumí cíleně pracovat se svojí mozkovou činností. Z tohoto důvodu i po mnohaleté praxi většina z nich při meditaci usíná. Toto bylo nejen znát, ale jednotliví účastníci si na to i stěžovali. Tato skutečnost se mi potvrdila v době osobního volna, kterou jsem využíval v meditační místnosti k individuální meditaci. V této době byla meditace snadná a kvalitní, jako když doma medituji sám. Na druhou stranu byly tyto obtíže dobré jako trénink v náročných podmínkách.
    Podle mojí zkušenosti buddhistická meditace pracuje pouze s myslí, srdce ponechává na rozdíl od jiných směrů netknuté. Z tohoto důvodu jsem musel meditační praxi doplnit o praktikování Shambhaly a Merkaby. Kromě účastnice sedící přede mnou, která byla zasvěcena do obou směrů, si této mojí aktivity nikdo nevšiml. Každopádně musím konstatovat, že bych si dnes již bez obou praktik den nedokázal představit. Tato cvičení se pak znatelně projevila i na zkvalitnění meditace.
    Tak jako při každém zásedu jsem zaregistroval třetí noc zvýšenou aktivitu snů, které byly mnohem živější, a jejich obsah vypovídal o zpracovávání obsahů nevědomí. Stejně tak se při intenzivním zásedu začaly ozývat již dávno zapomenuté somatiky, o kterých jsem v běžném životě už dlouho nevěděl. Markantní bylo i zvýšení potřeby spánku. Denně jsem potřeboval spát o pět hodin víc, než když chodím do práce a věnuji se duchovním aktivitám. Stejný trend jsem sledoval i u ostatních účastníků zásedu. I tato skutečnost ukazuje, že na zásedu nebylo všechno v pořádku.

    V meditační praxi se ukázaly nedostatky, které vyvracely tvrzení některých meditujících o jejich pravidelné samostatné meditační praxi.

    I přesto, že jsem se již zúčastnil několika intenzivních zásedů, stejně mě znovu překvapilo, jak je takto vedený zásed fyzicky namáhavý. Dalším zajímavým úkazem, který vypovídá o tom, že v průběhu zásedu nebylo něco správně, bylo to, že namísto načerpání fyzických i duchovních sil jsem se stejně jako ostatní účastníci cítil tělesně unavený a psychicky zatlumený. O nějakém duchovnu se nedalo, ostatně jako vždy na těchto akcích, ani mluvit. Jediným pozitivním aspektem, kterého jsem si všiml při pohledu do zrcadla, byly znatelně jasnější oči, které výrazně kontrastovaly s pobledlým a unaveným obličejem.

    Název Rituální buddhismus dle mého názoru přesně vystihuje to, o co v tomto pojetí jde. Rituál je totiž důležitější, než jeho pochopení a vlastní obsah prováděné činnosti. Omezenost a netolerance pak naplňuje obsah definice sekty. Takto prováděná činnost totiž není o buddhismu jako takovém, ale pouze o jeho velmi úzké výseči, jejíž hranice se nesmí překročit. Je velmi paradoxní, že o buddhismu jako takovém se dozvíte mnohem více z jiných zdrojů než od buddhistů samotných. Zajímavé bylo také krátké sdílení zkušeností a prezentace jednotlivých buddhistických organizací. O jejich skutečném stavu a reálnosti informací dle mého názoru vypovídá také to, že za vzor a jako nejlépe fungující byla označena organizace, která podle mé osobní znalosti v podstatě prakticky vůbec nefunguje.

    O skutečnosti, že s tímto směrem u nás není něco v pořádku, nasvědčuje nízká účast na zásedech a pořádaných akcích, značná fluktuace účastníků a neaktuálnost většiny provozovaných stránek na internetu.
    Ve skutečnosti je krize buddhismu mnohem hlubší a mnohem staršího data. Stačí se seznámit s jeho původem, historií a vývojem. Jeho podobnost s křesťanstvím a zněním Bible je jistě "pouze náhodná". Tato problematika si určitě zaslouží mnohem hlubší rozbor, který přesahuje rámec této informace. Proto se k problematice buddhismu pravděpodobně někdy v budoucnu ještě vrátím.
    Současný stav je každopádně takový, že tuto cestu v její stávající podobě a pod vedením místních učitelů nemohu doporučit.

 

LLV – květen 2010