Pobyt v temnotě

 

osobní zkušenost

      Dle svého vnitřního pocitu jsem se rozhodl strávit v temnotě deset dní. Vím, že není dobré si plánovat, co se bude ve temnotě řešit. Přesto asi každý od svého pobytu něco očekává. Mým hlavním "cílem" bylo naučit se prostému bytí, oprostit se od neustálých myšlenkových pochodů. Druhým mým úmyslem bylo upravit si přirozeně svůj biorytmus, který je silně negativně ovlivněn zlozvykem pravidelné konzumace kávy. Dále už jsem nic neplánoval, byl jsem připraven přijímat vše, co přijde. Proto jsem se rozhodl jít do temnoty bez připraveného programu a jen tak se odevzdat dění ve svém nitru.

    Samotné vybavení komnaty bylo zcela dostatečné (malá místnost s postelí a žíněnkou, předsíňka s WC, bidetem, umyvadlem a sprchou). Poskytovalo veškeré pohodlí, aby se člověk nerozptyloval okolními vlivy. Vybral jsem si pobyt na samotě poblíž malé vesničky Žampach u Ústí nad Orlicí, neboť tato lokalita slibovala absenci rušivého hluku z okolní civilizace. Přestože jako komnata slouží zahradní chatka, ani při teplotách - 17 stupňů celsia jsem netrpěl chladem. Snad jen strava mi úplně nesedla, ale to je subjektivní záležitost.

    Na svůj pobyt v temnotě jsem přijel relativně odpočatý. Přesto jsem očekával, že zpočátku budu pravděpodobně více spát. Temnota k tomu přímo vybízí. Ale i tak jsem byl šokován, když jsem první dva dny pouze prospal. Únava a slabost na mne dopadla v chatce ještě před zhasnutím světla. Proces byl nastartován automaticky buď vibracemi chatky, nebo mým vlastním "časovačem". Pociťoval jsem rozdílnou kvalitu spánku i snů. Jako by docházelo k hlubokému vnitřnímu očistnému procesu. Mám pocit, že něco starého musí zemřít, aby se mohlo zrodit něco nového. Sny byly poměrně živé a pravidelně jsem se u nich probouzel. Okamžitě jsem vnímal, který pro mne byl důležitý a který byl pouze psychickou očistou.

    Po téměř 45 hodinách přerušovaného spánku (orientační bod je průvodce, který denně chodí mezi 12 a 13 hodinou) jsem se konečně probral do bdělého stavu. Rázem se vynořil můj hlavní úkol, naučit se pouhému bytí. Čas se zdál být nekonečný a každá hodina trvala snad týden. Brzy jsem upustil od nicnedělání a raději jsem se věnoval cvičením, meditacím a dalším technikám. Doufal jsem, že mi takto čas rychleji uteče. Po jeden a půl dni, kdy mne čas přiváděl k šílenství, jsem konečně pochopil podstatu svého problému. Schopnost ho správně pojmenovat pro mne byla zásadní. Poté již pomocí technik využívaných v RKM netrvalo dlouho najít příčinu a problém vyřešit. Od této chvíle se běh času změnil.

    Další dny mne již provázel vnitřní klid a pohoda. Čas jsem již nesledoval a přestal pro mne být důležitý. Jeho běh se výrazně zrychlil.
    Ovládl mne pocit, že hlavní problém zralý na vyřešení byl zvládnut. Vnímal jsem, že nic dalšího akutního pod povrchem není. Proto jsem cíleně věnoval pozornost těm záležitostem, o kterých jsem již věděl a na které jsem zatím neměl dostatek prostoru.
    I nadále mne provázely živé sny, které mne téměř vždy probudily a "dobíhaly" v bdělosti. Měl jsem tak možnost si lépe uvědomit jejich obsah. S nimi také přicházelo pochopení obsahu, popřípadě informace, že obsah není nijak důležitý. Po celou dobu jsem měl možnost podívat se bezprostředně do jakékoliv situace v mém dosavadním životě. Stačilo zaměřit pozornost na daný okamžik a všechny souvislosti a detaily se vynořily, jakoby se to odehrávalo v přítomnosti.
    Cítil jsem nárůst energie a radosti z běžného života. Jasně jsem si uvědomil, co je a co není v životě skutečně důležité.
    Po fyzické stránce jsem se cítil již velmi dobře. Po prvních dvou dnech jsem již nebyl schopen najít pohodlnou polohu, vše mne bolelo a brnělo. Ale během dalších 2-3 dní nepříjemné somatiky zmizely a začal jsem se fyzicky cítit pohodlně a fit.
    Pobyt jsem si i nadále zpestřoval duchovními technikami a meditacemi, některé jsem si úmyslně upravil a experimentoval jsem s nimi.

    Když přišel čas "návratu" do běžné reality (jedenáctý den ráno), pomalu jsem rozsvítil malé světýlko určené k tomuto účelu. Postupně jsem přidával světla a během hodiny jsem byl schopen vyjít ven z chatky do zasněžené krajiny. Hlava ovšem potřebovala na adaptaci o něco víc času. Celé dopoledne mne při sebemenším pokusu si něco přečíst provázelo motání hlavy. Odpoledne tento nepříjemný jev zmizel. Další tři dny přetrvávala mírná bolest hlavy, která v průběhu dne zesilovala.

Závěrem
    Osobně považuji tuto zkušenost za velice přínosnou, dostal jsem v temnotě příležitost některé pro mne důležité věci pochopit a některé záležitosti zpracovat. Na druhou stranu se mé prožívání dost lišilo od popisovaných schémat Holgera Kalweita. Rozhodně ale tuto metodu považuji za podnětnou a doporučuji ji, ačkoliv nesdílím názor Holgera Kalweita o všemohoucnosti temnoty jako terapeutického prostředku. Nevím, zda je každý schopen se bez cizí pomoci vypořádat s vlastními problémy a traumaty, které se mohou vynořit. Zde je pak velice důležitá osoba pečovatele, který by rozhodně měl mít dostatečné zkušenosti s tím, jak tyto témata zpracovávat. Můj průvodce patřil mezi velké obdivovatele řádu Lyricus. Některé jím doporučené postupy dle mého silně zaváněly autosugescí, což nepovažuji za šťastné. Přestože mnohé postupně sama temnota může rozpustit, s určitou dávkou znalostí a zkušeností se dá tento proces velmi urychlit a usnadnit.

RS - leden 2010