Buddhistický zásed 4

 

Prostor pro meditaci v chůzi.

 

 

O buddhistech
 

Stav většiny účastníků, kteří nedosáhli mnišského stavu, byl ve většině morálně volních ohledů ještě o poznání horší, než tomu bylo u mnichů

    Zarazila mě například enormní žravost účastníků zásedu. Podle ní si dovolím usuzovat, že na tom po energetické stránce rozhodně nebyli nejlépe.
    Zajímavá byla také jejich netolerance v této oblasti. Poprvé za pět let se mi stalo, že někde odmítli akceptovat moje bezvaječné vegetariánství. Přitom jsem na kuchyni neměl žádné enormní požadavky. Klidně bych se uspokojil pouze se samotnou přílohou, což by personálu kuchyně žádnou práci navíc nepřidělalo. Vzhledem k charakteru výdeje stravy mi to působilo dost velké obtíže a dost jídla jsem ani neodebral, nebo je po prozkoumání jeho obsahu musel netknuté vyhodit.
    V této oblasti se nejednalo pouze o množství jídla, ale i o jeho ochucení a mnohdy naprosto nepochopitelné až nestravitelné kombinace. Jako problematické chování jsem spatřoval i odnášení svačinek většinou účastníků na meditační pracoviště chůze. Docela pochybuji o tom, že na tom se svojí úrovní byli tak dobře, aby zároveň dokázali provádět meditační chůzi a při tom ještě zároveň uvědomělé přijímání potravy. Celkově jsem nabyl dojmu, že buddhisté přistupují ke stravování dost brutálním způsobem a že si neuvědomují dnes již dost rozšířenou pravdu, že jsme tím, co jíme.

    V průběhu zásedu jsem narazil na zvláštní fenomén, týkající se meditujících buddhistů. Někteří buddhisté totiž v průběhu dne záhadně mizeli. Nebyli ani v meditační místnosti, ani na WC, na pokoji, či v okolí chaty. Na jednu stranu to sice svědčilo o dovednostech, které moje značně předčily, na druhou stranu to ale ukazovalo na vyhýbání se předepsaným meditacím. Přijít na kloub této záhadě se mi podařilo až po dlouhodobém cílevědomém pátrání, kdy se mi podařilo objevit místnost, která sloužila jako sklad nepoužitého nábytku a lůžkovin. Od této místnosti nějakým způsobem získali klíč a sloužila jim jako zašívána. S obdobou tohoto stavu jsem se opět setkal naposledy na vojně. Tam se to ale dalo pochopit, protože tam převážná většina zúčastněných byla nedobrovolně a základní pravidlo znělo “zašij se, kde můžeš“. Zde však všichni byli na základě svého vlastního rozhodnutí, a proto mi smysl této jejich činnosti zůstal skryt.

    Dodržování buddhistických ctností spatřuji stejně problematické jako naplňování křesťanského desatera. Pokud k jejich dodržování člověk vnitřně nedozrál, tak se omezuje a znásilňuje svoje chování, což dříve, či později musí zákonitě vyústit ve vážnou osobní krizi. Stejně problematický spatřuji případ, kdy je člověk porušuje a pak se následně musí zákonitě cítit provinile. V rámci buddhismu jsem řešení tohoto stavu nenalezl, protože jsem se nesetkal se žádnou technikou, která by byla schopna pracovat s příčinou těchto problémů. Osobně jsem s naplňováním buddhistických ctností žádný problém neměl, protože moje etické normy byly postaveny výše, než se všeobecně požadovalo. Lépe vyjádřeno, to, co se v buddhistické komunitě považovalo za ctnosti, které zakládaly nárok na sebechválu, jsem považoval za samozřejmé.
    Jako jediné rozumné řešení tohoto stavu vidím, aby se touto cestou dal pouze takový člověk, který požadované ctnosti dokáže spontánně naplňovat.

    Porušování pravidel zásedu bylo ze strany některých jeho účastníků, a to i mnichů, tak velké, že jeden z nich dokonce spával s mobilem. Odhlédnu-li od jeho nezdravého vyzařování, lze pouze těžko předpokládat, že jeho myšlenky neutíkaly směrem k domovu a jeho blízkým. Udivilo mě také, když se jeden z účastníků vrátil z chodící meditace s kalhotami špinavými na zadku. Obdobně tomu bylo, když se jedna účastnice vracela z chodící meditace čerstvě namalovaná a naparfémovaná.
    Oproti tomu je nutno přiznat, že se našli i tací, kteří meditovali opravdu usilovně a to i v době svého osobního volna, nebo spánku. Je pravdou, že noční meditace ve ztichlé budově, při světle svíček, byla docela romantická a měla úžasnou atmosféru.

    Při reflektování zásedu se ukázalo, že i lidé, kteří meditují spoustu let a jsou třeba i ordinovanými mnichy, mají často i zásadní psychické problémy. Běžně jsem u nich sledoval zlobu, nenávist, obavy, strach, závist, nebo připoutanost k něčemu, či někomu. Po „odborné“ stránce pak i po mnoha letech meditace zápasili se stejnými očividnými problémy jako začátečníci. Při meditaci měli problémy se sezením, usínáním, nebo soustředěním na dech, který někdy připomínal spíše holotropní dýchání, než jemný meditační dech. Otázkou zůstává, k čemu byly prováděné pohovory dobré, když jsme ze strany učitelů nedostali k jejich obsahu žádné vyjádření.

    Buddhisti byli v převážné většině případů uzavřeni do sebe a svého buddhismu, scházel jim širší rozhled a zkušenosti. Nic jiného než buddhismus je nezajímalo a v jiných duchovních oblastech neměli žádné zkušenosti. Proto s nimi mimo deklarování buddhistických pravd nebyla hlubší duchovní debata možná.

LLV – srpen 2009