Buddhistický zásed 3
Oltář s Buddhou v noci.
O mniších
Samozřejmě mi to nedalo a studoval jsem v rámci možností i účastníky zásedu, zejména ty letité buddhisty, tedy mnichy všech úrovní. Se dvěmi z nich jsem byl dokonce ubytován na pokoji, a tak jsem měl svůj studijní materiál doslova na dosah ruky. Nezajímal jsem se o ně pochopitelně ze zvědavosti, ale proto, že každá dlouhodobá činnost se zřetelně vepíše do psychiky i těla každého praktikujícího. Studiem těchto projevů pak můžete dojít k závěru, jestli chcete vypadat jako reprezentanti daného směru a tak si udělat názor, jestli tento směr stojí za následování, nebo ne. Moje postřehy v této oblasti jsou následující.
Dlouholetého buddhistu bezpečně poznáte podle dvou nezaměnitelných projevů. V psychické oblasti je to nepředstíraný klid, který by se dal snadno zaměňovat až se ztrátou emocí. Tento klid je mnohdy provázen jistou žoviálností a až přehnanou skromností. Postrádal jsem však u nich sebejistotu a přirozenou lidskou hrdost, bez kterých budili dojem shrbených služebníků. Po fyzické stránce to pak je charakteristická kachní chůze, která je zřejmě přímo úměrná počtu odsezených hodin. Jejich tělesné nahrbení, je zřejmě projevem jejich duše, protože ostře kontrastuje s hrdě vzpřímeným posedem v průběhu meditace. Tato skutečnost zřejmě vypovídá o tom, že jsou toliko následovníky Buddhy a ne svébytnými a hrdými představiteli lidského druhu, jdoucími po vlastní cestě duchovního vývoje.
Mimo uvedené charakteristické rysy se u nich daly najít všechny běžné lidské vlastnosti. Většině z nich chyběla přirozená vnitřní kázeň, která se projevovala nejrůznějšími porušováními stanovených pravidel. Tento stav ostře kontrastoval s vnějším důsledným dodržováním denního řádu. Vzhledem k tomu, že se jednalo o dlouholeté buddhisty, kteří na sebe tato omezení vzali dobrovolně, tak mě tato skutečnost docela překvapila. Instrukce například zněla - vyhnout se poživačnosti, což si například někteří vyložili jako soutěž o co největší počet zakoupených mlsností v bufetu a nebyli schopni si odpustit ani to svoje každodenní kafíčko. Jako „dodržování“ přikázané střídmosti jedním z mnichů mohu dát k lepšímu 54 položek sladkostí a kávy za 14 dnů. To pochopitelně mimo vlastních tajných zásob, které konzumoval na pokoji. Velmi úsměvné bylo rovněž počínání mnichů, kteří systematicky okrádali Buddhu tím, že jedli sladkosti, které mu věřící přinášeli jako obětiny na jeho oltář. Další instrukce zněla – žádný kontakt s rodinou a okolním světem. Smutek některých byl však tak velký, že si svoje blízké museli prohlížet alespoň na displejích mobilních telefonů a večer pod dekou bylo slyšet klapot vyťukávaných SMSek. Tyto skryté formy vnitřní nekázně někteří jedinci rebelantsky prezentovali navenek i porušováním zákazu mlčení a absencí na povinných obřadech. Těžko si dovedu představit, že se tito mniši dokázali vnitřně ukáznit při usednutí k meditaci nebo pravidelně zasedat k meditaci ve vlastní režii.
Při pohledu na ctihodného mnicha jsem si musel každopádně odpovědět, že tak jako on v jeho věku vypadat určitě nechci. Jediné, co stálo za uznání, byla jeho zcela jasná a bdělá mysl, jinak jeho sešlý vzhled vypovídal o tom, že se nejedná o komplexní rozvoj osobnosti, ale pouze o rozvoj její jedné části. Byla na něm patrná fyzická zchátralost a chyběla mu osobní noblesa, která vyzařuje z mnoha lidských velikánů. Stačí se podívat například na fotografie našich obrozenců v jeho věku a hned vám bude jasné, co mám na mysli. Každopádně mu třeba chybělo ono velké charisma, které cítíte při osobním setkání například ze Stanislava Grofa.
Setkal jsem se i s úsměvnou příhodou, kdy ctihodný mnich na přednesu Buddhova slova usnul a mávalo to s ním jako s poslancem v poslanecké sněmovně. Nevím, co na to jeho pročištěná mysl, zřejmě ji notoricky známé věci již nezajímaly. Každopádně je to profesionál, já bych v poloze, ve které seděl, rozhodně neusnul.
Hrubé porušování i těch nejzákladnějších pravidel zásedu svědčí o tom, že si na svoje mnišství většina mnichů víc hraje, než ho ve skutečnosti prožívá.
Celkově jsem si pro sebe udělal závěr, že tato cesta, jako celek pro mě není a i nadále z ní budu využívat pouze osvědčené praktiky práce s myslí.
LLV – červenec 2008