Buddhistický zásed 2

 

Oltář s Buddhou ve dne.

 

 

O buddhismu
 

    Mnohdy se vede polemika, co to vlastně Buddhismus je. Je náboženstvím, filosofií, nebo duchovním směrem? Názory se sice většinou různí, ale tato otázka na zásedu nebyla žádným problémem. Překvapivě a zcela demokraticky se s ní mohl každý účastník vypořádat po svém. A jednotliví účastníci zásedu to také tak dělali. Bylo zajímavé sledovat celé to spektrum přístupů k této problematice. Mohli jste se setkat s pojetím bezmála sportovním, kdy někteří jedinci k jednotlivým sezením přistupovali jako ke sportovnímu utkání sama se sebou, nebo snad dokonce s Buddhou samotným. Bylo také dost těch, na kterých byl patrný jejich rozumový přístup k Buddhismu a kteří jej pojímali více teoreticky, než prakticky. Šlo jim více o buddhismus, než o jejich vlastní mysl. Výsledky jejich meditací také podle toho většinou vypadaly.
    Na druhém konci přístupového spektra se našli i tací, jejichž projev více než cokoli jiného připomínal náboženské fanatiky. Posledně jmenovanému přístupu nahrávala i vnější forma prezentovaná oltářem se sochou Buddhy, která byla náležitě uctívána (osobně nejsem přesvědčen o tom, že by si to tak Buddha opravdu přál). Úcta mu byl prokazována různými formami klanění, na oltáři byly zapalovány svíčky a vonné tyčinky, denně byly obměňovány čerstvé květiny a Buddhovi byly předkládány obětiny v podobě sladkostí, které přijímal prostřednictvím mlsných mnichů. Atmosféru dokreslovaly náboženské rituály sestávající s předčítání náboženských textů v dávno mrtvém jazyce pálí, kterému dnes většinou nerozumí ani místní obyvatelstvo buddhistických zemí. Z náboženského hlediska se vyžadovalo pouze dodržování základních rituálů, které ale nikdo blíže nevysvětloval a zřejmě se předpokládalo, že jsou všem účastníkům důvěrně známé.
    Tento stav odpovídá ranné době křesťanství, kdy byly bohoslužby vykonávány výhradně v latině. I naše církev však přišla, na rozdíl od buddhistů, na to, že tímto způsobem příliš stoupenců nezíská. Buddhisté, na rozdíl od křesťanství a jeho víry, však prosazují mnohem přijatelnější a praktičtější přístup „vyslechni, vyzkoušej a změň se.“ Proti tomuto přístupu se dá jen těžko něco namítat. Jako podpora názoru, že buddhismus je náboženstvím, se mezi účastníky zásedu našla i jedna modloslužebnice, která si v ničem nezadala se svými křesťanskými protějšky. Z mého pohledu byly úsměvné její zbožné pohledy k soše Buddhy a uctivé doteky oltáře. Někdo tu modlu prostě ke svému životu potřebuje. Nevím, ke komu mohl na své duchovní cestě vzhlížet Buddha a přitom to byl také jenom člověk. Je fascinující, že na lidské psychice se za těch 2 500 let od dob Buddhy nic podstatného nezměnilo. Zřejmě kromě toho, že je v celkově horším stavu. Ke zlepšení světa by přitom stačilo tak málo, míň myslet a víc vnímat.
    K dotvrzení toho, že buddhismus je hlavně náboženstvím, slouží i vytvořená církevní hierarchie. V této oblasti se projevuje paradoxní jev, čím výše buddhistický funkcionář v církevní hierarchii stojí, tím více nesmyslných omezení a předsudků musí přijímat. Tento jev je v přímém rozporu s narůstající svobodou a praxí jakékoli jiné funkční duchovní cesty.

    Na druhou stranu, na rozdíl od křesťanství, buddhismus prezentuje propracované a tisíciletími ověřené návody psychických cvičení. (Pokud jsem chtěl po katolickém knězi návod na nějaké křesťanské meditace, dostal jsem několika listovou brožůrku, ve které bylo nesrozumitelným způsobem popsáno meditativní čtení Bible). Tomuto faktu odpovídal i do detailu propracovaný režim na zásedu. Pro mě však v tomto prostředí byla patrná absence Boha a jakéhokoli duchovního rozměru či vedení, na které jsem v běžném životě zvyklí. Pocit ztráty duchovního kontaktu mi opravdu vadil a byl citelnější než v materialistickém prostředí. Intenzivně jej však nahrazovaly skupinové energie tak dobře známé například z holotropního dýchání či jiných druhů psychoterapie. Na rozdíl od nich se však neprojevovala v oblasti usnadnění meditace, ale spíše v tom, že když k meditaci zasedl soused, tak já musím také. Atmosféra v meditační místnosti pak více než cokoli jiného připomínala atmosféru prostor určených pro východní bojová umění, nejvhodnějším termínem pro označení těchto prostorů by zřejmě byla myslocvična.
    Ctihodný shlížel na všechny tyto formy přístupu blahosklonně, a pokud meditující neporušovali zjevně stanovená pravidla, tak k těmto rozdílnostem neměl žádné výhrady.

    Bezbřehá demokracie v otázce osobního přístupu k buddhismu jako takovému však vzala rychle za své, pokud jsme se dostali k vlastní náplni Buddhova učení. V ten okamžik na vás dýchl bezbřehý dogmatismus, který toto více než dva tisíce let staré učení stavěl do pozice toho nejdokonalejšího, co kdy lidstvo stvořilo, a vylučoval jakoukoli změnu či jeho modernizaci, která už ze samotného principu nebyla možná. Tento přistup zcela vylučoval o dané problematice jakkoli přemýšlet či diskutovat a vedl účastníky pouze ke slepému a bezmyšlenkovitému následování. Přiznám se, že mi tato forma vůbec nevyhovovala a příliš mi připomínala doby minulé, kdy byl soudruh Lenin věčně živý a na jeho myšlenkách se nedalo nic změnit, či vylepšit. Dle mého názoru v obou případech tomuto přístupu také odpovídají konce obou učení. To skutečně cenné a hodnotné bylo beznadějně utopeno v močálu balastu a pro běžného člověka se stalo naprosto nepřitažlivé. Při troše dobré vůle by však buddhistické učení mohlo být nejen velmi účinné, ale při jeho přiblížení naší kultuře i srozumitelné a populární v okruhu široké veřejnosti. Toto téma však byla tabu a jak ctihodný mnich, tak učitelé se jí mistrně vyhýbali.

    V rámci přednášek o Buddhovi jsem se dozvěděl, že Buddha byl učitelem lidí a bohů. Nikdo však již blíže nespecifikoval, kteří bohové na tom byli tak, že potřebovali jeho výuku.
    Skutečnost je zcela jistě taková, že buddhismus má mnohem lepší a srozumitelnější metodologii, než křesťanství. Z tohoto pohledu se mi jeví buddhismus mnohem přijatelnější, protože o některých jeho pravdách se může přesvědčit celkem snadno každý sám na sobě.
    Nějak mi nejde dohromady tvrzení o osvobození mysli a souběžné klanění se oltáři s modlou v podobě Buddhy. Evidentně se nejedná pouze o fyzický projev, ale jde hlavně o vnitřní postoj věřících, který se projevuje ne jenom na jejich chování, ale i na jejich tělech.
    Pokud buddhismus pracuje na vymanění mysli člověka z vlivu různých schémat, je otázkou, proč ji sám uvrhává do schémat buddhismu. Evidentně si v jeho očích nejsou všechna schémata rovna. Obdobně je tomu s jeho tvrzením, že se nemáme s ničím identifikovat. V praxi však své stoupence přivádí k tomu, aby se identifikovali s buddhisty, či ještě lépe s rolí buddhistického mnicha.

Zajímavá je také skutečnost, že buddhisté nepřikládají náležitý význam svému tělu, které na jedné straně přímo zatracují, jako něco nehodného a nečistého, na druhé straně se však bez něho při meditaci nedokáží obejít. Na rozdíl od toho přeceňují význam mysli jako nástroje v psychické oblasti. Přitom nevěnují vůbec žádnou pozornost duši, jako naší nejdůležitější součásti, kvůli které se vlastně všechno děje.

    Na závěr zásedu jsem se při rozhovoru s laickým mnichem, který strávil několik let v buddhistických klášterech, dozvěděl zajímavé informace, které jsou v diametrálním rozporu s našimi běžně zažitými představami. Dle jeho slov Buddhovo učení upadá a i v buddhisticky orientovaných zemích medituje tak 5% mnichů. Většina z nich jsou navíc cizinci z Evropy a Ameriky. Ostatní mniši Buddhovu učení vůbec nerozumí, znají pouze jeho formální stránku ve formě obřadů, při kterých nerozumí ani obsahu recitovaných textů. Být ordinován za mnicha je v těchto zemích velký problém, protože to obnáší značný sponzorský dar pro klášter. Jinak jsou v těchto zemích mniši uctívání a plní tam funkci našich farářů.

    Učitelé se drželi standardních buddhistických výukových postupů, kdy nechávali svoje žáky dlouhodobě se trápit se svými problémy a čekali, až si na jejich řešení přijde každý sám. Přišla mi docela škoda, když se někdo celých čtrnáct dnů trápil se základním problémem, který mohl během jednoho dne v pohodě zvládnout. Rámec zásedu přitom neumožňoval jinou pomoc, než ze strany učitele. Pokroku žáků by rozhodně prospěl více západní přístup, spočívající například v osobní konzultaci po každé meditaci.

    Zajímavou kapitolou zásedu bylo z psychologického hlediska jeho reflektování. Bylo spontánní a rozkrývalo to, co v průběhu pobytu narazilo v mysli na reálný odpor. S tímto poznáním, které si jistě zasloužilo další systematickou práci, se však již dál nikdo nezabýval. Buddhismus k tomuto účelu zřejmě nemá žádné vhodné nástroje, ani postupy a učitele s psychologickým vzděláním. Individuální problémy žáků je pravděpodobně až tolik nezajímaly. Z jejich strany rovněž nebyl sebemenší zájem o jakoukoli zpětnou vazbu a bylo patrno, že jsou se sebou maximálně spokojeni a na svojí práci nemají co zlepšovat, protože v ní jsou naprosto dokonalí. Z jejich postojů navíc vyplývalo, že buddhismus je nejen dokonalá, ale také všeobsažná cesta, kterou není nutno ničím jiným doplňovat.
    Individuální rozhovory s učiteli byly krátké a nebylo v nich možno řádně doložit průběh odvedené práce. Chyběla mi možnost rozebrat s nimi dosažené výsledky a obtíže, se kterými jsem se potýkal při meditaci. Celých patnáct minut za čtyři dny plných změn se mi zdá být opravdu příliš málo. Nemluvě o navázání hlubšího vztahu učitel – žák. Nechci spekulovat, jestli jsou tyto praktiky v rámci buddhismu běžné, nebo jestli se jednalo pouze o pohodlnost učitelů. Z jejich přístupu jsem měl opět všudypřítomný dojem „2 500 let je holt 2 500 let, a proto to děláme nejlépe a není na tom co měnit.“

    Buddhismus, jako metoda pracuje se změněnými a rozšířenými stavy lidského vědomí. Už z tohoto důvodu by se dala zahrnout do oblasti transpersonální psychologie a v jeho praxi by se dala využít spousta soudobých poznatků z této oblasti.
    Buddhismus má zřejmě mnohem hlubší rozměr, ale mohu zmínit pouze to, co jsem sám zažil a poznal. Toho ale nebylo moc, protože celému zásedu chyběl širší kontext.
    Archaický přístup metody se projevuje také v tom, že nezaujímá žádný konkrétní postoj k fenoménům, které Buddha za svého života neznal. Fenomény jako televize, rádio, internet, mobilní telefony, auta neodsuzuje, ale také ani nijak nevyužívá. Je patrné, že v současnosti není nikdo kompetentní k těmto oblastem zaujmout závazný a všeobecně uznávaný postoj.

LLV – červenec 2008