Buddhistický zásed 1

Nástěnná podoba Buddhy.

O zásedu

    Na jaře roku 2007 jsem dostal nabídku zúčastnit se intenzivního buddhistického zásedu. Vzhledem k tomu, že jsem buddhistické meditace již řadu let individuálně praktikoval jako samouk, rozhodl jsem se tuto nabídku využít. Svojí účastí na intenzivním zásedu jsem sledoval dva základní cíle. Předně získat odborné znalosti a praktické zkušenosti v oblasti meditace přímo z profesionálního zdroje a za druhé zjistit, jak buddhistická organizace funguje a o čem vlastně buddhismus u nás je.

    Abych předem neovlivňoval svůj názor, nechal jsem všemu volný průběh a na zásed jsem se nijak speciálně nepřipravoval. Rovněž svoji výbavu jsem spartánsky omezil na rozsah doporučený v pozvánce.

    Předesílám, že všechny moje poznatky a postřehy se vztahují výhradně k absolvovanému zásedu a situace u jiných skupin a na jiných zásedech může být značně odlišná.

    Základním rámcem kurzu bylo bezpečné prostředí, plné zaopatření, stanovený režim a hlídání času. Po celou dobu zásedu jsme byli oficiálně bez spojení se svým okolím. Část pobytu byla zpestřena výpadkem elektřiny a tím i užitkové vody, což se negativně projevovalo zejména v oblasti hygieny. Proklamovaná vegetariánská strava byla pro skutečného vegetariána vzhledem ke své skladbě a přechucenosti docela utrpením. Vařili ji totiž klasičtí kuchaři, tedy masožrouti a navíc ještě kuřáci. Moc skutečných vegetariánů ale na zásedu naštěstí nebylo. Ubytování bylo vzhledem k ceně dost spartánské.

    Díky této péči a stanoveným omezením jsme se opravdu mohli každý věnovat pouze svému nitru.

     Intenzivní zásed proběhl v době od 14.7. do 27.7.2007. Zásedu se zůčastnilo celkem 13 účastníků, dva učitelé – laičtí mniši a jeden ctihodný mnich, nepočítaje v to osoby vytvářející potřebné zázemí. Z celkového počtu nás bylo 5 na čtrnáct dnů a 8 účastníků zůstávalo i na příští běh, jejich zásed se tedy prodloužil na měsíc. Zásed probíhal v romantickém prostředí chaty Doubravka u Chotěboře-Bílku, která svojí osamoceností v malebné krajině velmi dobře zastoupila prostředí buddhistického kláštera.

    První, co stojí za zmínku je zcela odlišný program v porovnání se všemi akcemi, na kterých jsem se doposud zúčastnil. O takové intenzitě práce se většině organizátorů a účastníků jiných akcí rozhodně ani nezdá. Konec konců, posuďte sami. Program byl v podstatě po celou dobu zásedu monotónně stejný.

    Budíček v 05,00, v 05,10 jsme již všichni byli v meditační místnosti, kde začínal pod vedením učitele, nebo mnicha ranní obřad. Bezprostředně po něm následovala hodina sedící meditace, která bez přestávky přecházela do hodiny chodící meditace, která následně přecházela do hodiny sedící meditace, teprve pak následovalo 15 minut na osobní hygienu a snídaně formou švédského stolu. Jednotlivé hodiny trvaly 45 minut, patnáctiminutová přestávka vystačila stěží na nějaký hlt vody, návštěvu toalety a přesun na nové pracoviště.

    Po snídani program pokračoval dopoledním blokem, ve kterém se střídala hodina sedící meditace s hodinou meditace v chůzi. To celé vynásobeno dvěma. Pak byl oběd, po kterém následovala hodina spánku, který byl opravdu zapotřebí.

    Odpolední blok sestával celkově se šesti hodin, ve kterých se střídala meditace v chůzi s meditací vsedě.

    Následovala večeře, po které program pokračoval hodinou slova Buddhova. Po ní následovala hodina meditace v chůzi a večerní obřady. Úžasný pohled se naskytl vždycky při ukončení této poslední chodící meditace, která končila už za soumraku. Po zaznění zvuku zvonce se z okolí ubytovny začaly vynořovat postavy jednotlivých účastníků, kteří se podivnou chůzí začali stahovat k chatě.  Ze všeho nejvíc tato scéna připomínala probuzení hororových postav zombí.

    Program končil ve 22,00. Po této době se dalo třeba meditovat, provádět osobní hygienu, nebo i spát. Denní porce meditace tedy obsahovala minimálně šest hodin meditace vsedě a sedm hodin meditace v chůzi, tedy celkem minimálně 13 hodin meditace, kterou si někteří horlivci ještě iniciativně prodlužovali dlouho do noci. Mimo popsaného programu jsme absolvovali ještě dva skupinové a jeden individuální pohovor s učiteli. Tyto pohovory byly zaměřeny na dosažený stupeň pokroku. Nemohl jsem se při nich ubránit dojmu značné formálnosti. Poslední dva dny již meditace nebyly tak intenzivní a část doby byla věnována přechodu do běžného života, jako opět se naučit komunikovat, normálně se pohybovat a podobně.

    Z předepsané meditace nebylo oficiálního úniku a chodilo se za každého počasí, ať pražilo slunce, nebo byla třeba bouřka. Tato skutečnost nám umožnila prožít spoustu nevšedních zážitků. Velmi zajímavé bylo vnímat rozdílnou kvalitu místa pro meditaci v chůzi v průběhu denní doby, kdy jsme na něm trávili spoustu času doslova od rozbřesku do soumraku. Obdobně romantické to bylo s vnímáním různého počasí, které charakter tohoto místa značně ovlivňovalo. Něco zcela jiného bylo meditovat za podmračené oblohy, za sluníčka, větru, či deště. K tomuto spektru prožitků se v běžném životě člověk normálně nedostane. Každopádně to bylo romantické a hodně obohacující.

     Absolvování popsané meditační dávky bylo značně fyzicky náročné a poslední odpolední hodina sedící meditace byla opravdovým utrpením i pro skutečné buddhisty, natož pro amatéra, jakým jsem byl já. Pokud jste nic takového nezažili a nedovedete si to představit, doporučuji alespoň jeden den věnovat těmto aktivitám a popsané si vyzkoušet na vlastním těle a mysli.

    Účinnost tohoto programu byla umocněna dalšími organizačními opatřeními, kdy celý prostor chaty a nejbližšího okolí byl vyhlášen za klášter, ve kterém panovala klášterní pravidla. Účastníci mezi sebou nesměli mluvit (ušlechtilé mlčení), ani se dívat navzájem do očí, nebyl k dispozici denní tisk, rádio, ani televize. Bylo zakázáno používat mobilní telefony a jakkoli se stýkat s okolím. Kromě toho platilo omezení smyslových požitků. Zahájení a ukončení jednotlivých činností bylo určováno zvoncem, nebo gongem, tudíž jste nepotřebovali ani hodinky, což se ukázalo jako velmi příjemné.

    Díky této náplni a organizovanosti jste už první den večer nevěděli, jestli jste na zásedu den, týden, nebo měsíc. Měli jste dokonalou možnost být pouze sami se sebou a s nepřebernou škálou vnitřních prožitků, které vám den dokázaly natáhnout do nepředstavitelné délky.

    Po stránce organizovanosti a intenzity práce by zásed snesl srovnání snad pouze s přijímačem v průběhu vojenské základní služby. Pokud si dobře pamatuji, tak jsem tehdy také jako největší blaho vnímal natáhnout se na postel. Po fyzické stránce byl zásed přes všechen klid hodně náročný. Z tohoto pohledu měl nejblíže ke sportovnímu soustředění. Na zásedu byla patrna dramaticky jiná atmosféra, než tomu bývá na jiných kurzech s duchovní problematikou. Dominantní bylo společné prožitky a překonávání stejných překážek, jakož i individuální vynakládání značného úsilí v rámci skupiny.

     Doba zásedu byla rozdělena do dvou základních částí. První tři dny jsme se věnovali meditaci soustředění. Za tuto dobu jsme absolvovali celkem 20 hodin meditace v sedě a 21 hodin meditace v chůzi.

    V druhé části jsme se věnovali meditaci vnímavosti a vhledu, která obnášela deset dnů, za které jsme absolvovali 54 hodin meditace v sedě a 49 hodin meditace v chůzi. Celkově se tedy jednalo o 74 hodin meditace v sedě a 70 hodin meditace v chůzi. Dohromady tedy 144 hodin intenzivní práce na sobě. Do této doby nepočítám další meditace, jako uvědomělé přijímání potravy, vědomé uléhání, či probouzení a další, do kterých spadala vlastně veškerá naše činnost.

    Výuka na zásedu probíhala klasickým buddhistickým stylem, ze kterého bylo patrno, že organizační stránka je vypilována k naprosté dokonalosti tisíciletými zkušenostmi.  V oblasti individuálního pokroku jednotlivých účastníků to bylo podstatně horší. Rozhodně by neuškodilo věnovat větší pozornosti individuální péči každému z nich. Po této stránce jednoznačně převládala forma nad vlastním obsahem.

                                  LLV – květen 2009