Klinická hypnóza
2., aktualizované a rozšířené vydání

Stanislav Kratochvíl
Grada Publishing 2001

    Můj zájem o hypnózu je již staršího data. Nikdy jsem se jí sice nechtěl aktivně věnovat, ale zajímala mě jako fenomén vztahující se k lidské mysli. V době svého studia na PPF jsem se dokonce hlásil k Dr. KRATOCHVÍLOVI na kurz výcviku hypnózy. Moji žádost pan doktor odmítnul s odůvodněním, že nejsem ani lékař, ani klinický psycholog a nikomu jinému do rukou tak silný nástroj dát nemůže. Toto odmítnutí sice můj aktivní zájem o mnoho let oddálilo, nic však na něm nezměnilo, spíše jej doplnilo o zvědavost, co za sílu tato metoda skrývá. Po letech jsem se konečně dostal k tomu, abych se této problematice hlouběji věnoval. Zde jsou tedy moje postřehy z této oblasti.
 
    Od pohledu se jedná o klasickou učebnici a to jak formátem a provedením, tak i svým obsahem. Kniha má 326 stran a mimo běžné členění je rozdělena do čtyř samostatných částí, které jsou dále členěny na jednotlivé kapitoly. Vzhledem k tomu, že detailně rozebírat obsah jednotlivých kapitol nepovažuji vzhledem k jejich obsahu za potřebné, omezím se na jejich uvedení, stručný obsah a komentář.
 
    A. Předmluva.
 
    Je první část, která zřejmě nemůže chybět v žádné knize. Dozvíte se v ní důvod vydání druhého aktualizovaného a rozšířeného vydání. Dle mínění autora došlo od prvního vydání knihy k velkému množství změn, které si vyžádaly její aktualizaci. Poněkud v rozporu s tímto tvrzením je skutečnost, že aktuálních informací v knize není mnoho.
 
    B. Úvod.
 
    V úvodu se dozvíte základní používané pojmy, jako je definice hypnózy, zvýšené sugestibility, hypnability a podobně. Zde stojí za zmínku několik údajů, které se vztahují k hypnabilitě. „Jedná se o značně stabilní osobnostní rys. Rušivý vliv záporných postojů je větší než podpůrný vliv postojů pozitivních. Osoba hypnotizéra, metoda hypnotizace a prostředí mají na hypnabilitu většinou nevýznamný vliv. Podstatnou měrou se uplatňuje vrozená složka.“ Kromě toho zde autor uvádí i zdroje, ze kterých čerpal při doplnění své původní publikace.
 
    C. Navozování hypnózy.
 
    Tato část je přehledně členěna do jednotlivých kapitol, kterými jsou:
 
    1. Příprava na hypnózu. Kapitola se zabývá přípravnými postupy před započetím hypnózy.
 
    2. Verbálně fixační uspávací technika. Zde naleznete podrobný popis jednotlivých forem spadajících do této techniky.
 
    3. Fantazijní techniky. Kapitola obsahuje opět podrobné popisy postupů, které spadají do této oblasti.
 
    4. Další faktory v technikách. Autor zde popisuje jednotlivé faktory, jako jsou direktivnost - nedirektivnost, relaxace – aktivace, vědeckost – magičnost, přerušování a prohlubování hypnózy, její opakování a kolektivní hypnotizace.
 
    5. Individuální techniky a překonávání odporu. Zde najdete podrobný návod, jak postupovat, pokud se hypnóza nedaří.
 
    6. Sugesce ke zkoušení hypnózy. Zde se opět seznámíte s celou řadou sugescí, které je možno využít k prověření hloubky hypnózy.
 
    7. Hloubka hypnózy. Obsahuje rozdělení hypnózy do jednotlivých kategorií podle dosažení její hloubky. Na základě předložených definic jsem došel k závěru, že naše sezení jsou prováděna ve stavu lehké, střední hypnózy i hluboké hypnózy. Rozdíl tedy není ani tak v úrovni změněného stavu vědomí, ale ve způsobu jeho navození a postupech, které v tomto stavu používáme. Autor zde uvádí, že podle průzkumů nelze 5% osob vůbec hypnotizovat, do lehké hypnózy lze uvést 30-40% osob, do střední 40-50% osob a do hluboké hypnózy 15% osob a vynikajících talentů jsou asi jenom 2%. I když jsme v tomto ohledu zatím žádný vlastní průzkum nedělali, mohly by tyto údaje dost dobře platit i pro Řízenou kauzální meditaci. Autor dále uvádí, že se sice všeobecně tvrdí, že hlubší hypnóza je účinnější, ale ve skutečnosti to nemusí být pravda. Přímá souvislost v této oblasti nebyla dostatečně prokázána.
 
    8. Nácvik sugerování a hypnotizace. Jak název kapitoly napovídá, dozvíte se zde podrobný návod pro formulování sugescí, rady pro zvládání neúspěšné hypnózy a závěrem některé poznatky z nácviků hypnotizace.
 
    9. Hypnotizace dětí. V této kapitole autor rozebírá zvláštnosti hypnotizace dětí. Kategorii dětí stanovuje do čtrnácti let, po tomto věku nepovažuje za potřebné používat rozdílné postupy. Zvláštní oblast tvoří hypnotizace dětí do čtyř let věku. Najdete zde opět velké množství konkrétních návodů a postupů, jak si v těchto případech počínat.
 
    D. Léčebné užití hypnózy
 
    Po krátkém úvodu, ve kterém nás autor všeobecně seznamuje s možnostmi léčebného užití hypnózy, následují jednotlivé kapitoly.
 
    1. Prostá hypnóza, relaxace a spánek. Tato kapitola je věnována relaxačnímu užití hypnózy, které, dle mého názoru, může mít v konkrétních případech svůj nezastupitelný význam a opodstatnění. Zajímavý je zejména popis dlouhodobých až dvanáctidenních spánkových léčebných kůr.
 
    2. Obecné terapeutické sugesce. Zde autor popisuje spoustu konkrétních sugescí, které je možno v praxi použít. Z mého pohledu se jedná o vkládání postulátů do nevědomí pacienta. Vzhledem k úrovni, na které hypnotizéři pracují, se obávám, že si negativní dopad svého jednání nejsou schopni uvědomit. Tuto oblast užití hypnózy nemohu rozhodně považovat za vhodnou.
 
    3. Specifické symptomatické sugesce. Jedná se o specifickou obdobu předcházející kapitoly, proto pro ni platí i mé stejné výhrady. V této oblasti je zajímavé, že autor sám zmiňuje, že účinek těchto postupů může být značně snížen, pokud v nevědomí přetrvává příčina obtíží. Věnovat se této příčině jej však již nenapadá.
 
    4. Hypnotická analgezie a anestézie. Tato kapitola je, laicky řečeno, věnována postupům směřovaným k znecitlivění. V praktickém použití může mít své velmi dobré uplatnění. Při jejím použití je však nutno dbát zvýšené opatrnosti, aby vnesené sugesce nepřetrvávaly trvale. V praxi jsem se s takovým případem setkal a tento stav přinášel klientce značné životní nepříjemnosti. V této kapitole mě zaujala uváděná statistika, kde autor dělá své závěry na základě kontrolního vzorku desítek pacientů. Účinnost těchto postupů naznačuje dosažený výsledek. Úplného znecitlivění se podařilo dosáhnout u náhodně vybraného vzorku v 5% a u vzorku vysoce hypnabilních jedinců ve 20% případů. Tento výsledek bych rozhodně nepovažoval za úspěch.
 
    5. Hypnotická abreakce a hypnoanalýza. Tato, byť krátká, kapitola vzbudila mou největší pozornost, protože se nejvíce přibližuje tomu, čím se zabývám. Těchto postupů se dá podle všeho výhodně použít k vyhledání příčiny problému. Autor dále upozorňuje, že je nutno nalezený problém řádně zpracovat. V této souvislosti však prezentuje několik školáckých chyb, které svědčí o tom, že to není zrovna jeho parketa. Zde si autor klade některá nemístná omezení. Při časové regresi se omezuje pouze na přesun do dětství, vůbec nezmiňuje možnost návratu do prenatálního období a oblast minulých životů považuje za přímo šarlatánskou. V této souvislosti uvádí, že se jí nikdo ze Členů sekce pro hypnózu v ČR nezabývá. Z kontextu bych usuzoval, že kdyby to někdo zkusil, tak by již členem této organizace nebyl. Vzhledem k tomu, že autor sám uvádí, že pravdivost vybavovaných obsahů nemá na terapeutický efekt žádný vliv, může být hlavním a zároveň jediným kritériem tohoto postoje „vědeckost“, která je zřejmě důležitější než snaha pomoci pacientovi.
 
    6. Nácvik v hypnóze. Tato kapitola je věnována možnostem při odstraňování různých dysfunkcí, zvětšování rozsahu pohybu a podobně. Vhodnost těchto postupů je nutno posuzovat individuálně podle konkrétního použití. V mnoha uváděných případech bych se však raději věnoval nalezení příčin problémů a jejich odstranění, než jejich překrývání popisovanými postupy.
 
    7. Autohypnóza a atostimulační manévr. V této kapitole autor rozebírá problematiku autohypnózy, do které zařazuje možnost, kdy klienta tuto metodu naučí terapeut, kdy ji klient používá z nahrávky nebo kdy se ji naučí sám. Autostimulačním manévrem pak rozumí předem stanovená a naučená gesta, na jejichž základě začnou fungovat hypnotické sugesce. Dle autorových údajů trvá zvládnutí těchto praktik jeden až tři měsíce, přičemž funkčnost jejich působení je nutno obnovovat.
 
    8. Zásady pro podávání léčebných sugescí. Zde je publikováno deset základních zásad pro podávání léčebných sugescí, které autor stanovil na základě běžné hypnotizační praxe.
 
    9. Ericksonovská hypnoterapie. Autor této problematice sice věnuje větší pozornost, ale z jeho postojů je patrno, že se s touto rebelantskou formou hypnózy, která je značně rozšířena zejména v USA, v žádném případě neztotožňuje. Už samotný fakt, že se tato forma terapie praktikuje bez toho, aby její zakladatel formuloval jakékoli použitelné teorie, na jejichž základě lze dosáhnout léčebného efektu, stojí v prostředí, které se zaštiťuje svou vědeckostí jistě za povšimnutí. V tomto pojetí je vše přesně naopak, než je tomu ve standardních postupech, a proto je autor nedoporučuje. V psychoterapii, bez ohledu na výslednost, se jedná o běžnou netoleranci. Úsměvné na celé záležitosti je hlavně to, že z mého pohledu autorovo pojetí hypnózy trpí stejným nedostatkem, jaký on vyčítá Ericksonovcům.
 
    10. Hypnóza a komplexní psychoterapie. V této kapitole se dozvíte něco o terapeutickém vztahu a metodě dvojí koleje. Tuto oblast považuji za tak důležitou, že by si určitě zasloužila mnohem větší prostor než tři strany, které jí autor věnoval.
 
    E. Hypnóza u různých onemocnění a poruch
 
    V krátkém úvodu autor seznamuje s možnostmi a zvláštnostmi použití hypnózy u jednotlivých druhů onemocnění. V této souvislosti stojí za zmínku, že zde autor uvádí osm až třicet sezení potřebných na odstranění problému. Tento rozsah se nijak nevymyká naší praxi. Následují jednotlivé kapitoly.
 
    1. Neurózy. Do této oblasti patří například nespavost, bolesti hlavy, úzkost, strach, tréma, deprese, neurastenie, nutkavá neuróza, hypochondrie, hysterie, mnohočetná osobnost a posttraumatická stresová porucha. U každé z těchto poruch najdete jejich popis, doporučený postup léčby, kasuistiky i odkazy na odborníky, kteří se na tuto problematiku specializují. Z prostorových důvodů nebudu komentovat všechny, i když s převážnou většinou z nich mám zkušenosti z vlastní praxe a rozhodně ne ve všech ohledech mohu s tím, co autor uvádí, souhlasit. Blíže se zaměřím pouze na ty, které mi přijdou z obsahového hlediska zajímavější. Jedná se zejména o projevy mnohočetné osobnosti, kde autor odkazuje na zahraniční zdroje a o které se vyjadřuje, že se u nás vlastně nevyskytuje. Domnívám se, že v tomto případě je přání otcem myšlenky. Ve své praxi jsem se s tímto jevem i u nás v nejrůznějších podobách mnohokrát setkal. V naší terminologii se nejedná o nic jiného než o přivtělené duše. Jak je patrno, tak si s tímto problémem naši profesionálové nevědí příliš rady. Na vině jsou zřejmě hlavně jejich omezení, která si předem stanoví a podle kterých se snaží případ řešit. Za svůj úspěch pak považují, pokud se jim podaří obě či více součástí člověka „spřátelit“ natolik, aby si navzájem neškodily. To nejprostší řešení je díky jejich vědeckému přístupu však nemůže napadnout. Nebrat jako pacienta fyzickou osobu, ale každou duši, která se v jeho těle nalézá, zvlášť. Řádně vyřešit jejich individuální i společné problémy a duše, které v těle nemají co pohledávat, odvést na patřičné místo. Najednou pak není třeba žádných kompromisů a rázem je po problémech. Domnívám se, že v těchto případech je opět lpění na vědeckosti ničím nepodložených teorií pro terapeuty důležitější než blaho pacienta. Druhou zajímavou oblastí je posttraumatická stresová porucha, se kterou se většina z nás ve svém životě ve větší či menší míře setkala. Zde jde autor dokonce tak daleko, že doporučuje použití abreaktivního zpracování a tento postup rozšířit i na případné jiné události, které s problémem souvisí. Na první pohled tedy obdobný postup, který používáme v sezeních Řízené kauzální meditace. Velmi nemile mě však překvapila neprofesionalita popisovaných postupů. Terapeut neposílá pacienta do traumatické události, ale sám mu ji navozuje na základě svých představ o ní. To může dát celému dalšímu řešení zcela mylný směr. Další obdobné situace, které s daným problémem souvisí, sice doporučuje řešit časovou regresí, zde si však opět klade omezení ranným dětstvím. Nemluvě o možnosti úniku z obtížné situace, které při jejím řešení pacientovi dává. Těžko se pak divit, že výslednost takovýchto postupů není příliš uspokojivá.
 
    2. Závislosti na alkoholu a jiných drogách. Jak název kapitoly napovídá, do této oblasti patří alkohol, drogy a kouření.
 
    3. Psychózy. Zde se jedná zejména o různé formy schizofrenie. Původně byla tato nemoc kontraindikací pro použití hypnózy, později se přešlo k názoru, že použití hypnózy v této oblasti je velmi složité pro nízkou hypnabilitu pacientů. Tato oblast je doposud málo prozkoumána. Závěrem autor upozorňuje na to, že zkoušení hypnoterapie u schizofreniků není vhodné pro nezkušené hypnotizéry. Vážným problémem zřejmě je, že se v psychiatrické oblasti jedná o velmi rozšířenou diagnózu, pod kterou se skryje doslova kde co.
 
    4. Psychosomatické poruchy a vnitřní lékařství.  Do této oblasti spadá astma, kardiovaskulární poruchy, gastrointestinální poruchy, poruchy dalších systémů. Obezita a anorexie. Zde autor poukazuje na výsledky hypnózy u větších souborů pacientů. Opět jsou zde rozebírána jednotlivá zaměření a doporučené postupy při nich. Autor doporučuje používat hypnózu zejména v těch případech, kdy je klinický nález malý nebo žádný a příznaky onemocnění přesto přetrvávají. U gastritidy autor uvádí zastaralé důvody vzniku tohoto onemocnění. Za zmínku jistě stojí i využití hypnózy při léčbě obezity a mentální anorexie. Autor zde uvádí spoustu postupů a technik, v jejichž rámci dochází k závěru, že hypnóza může v těchto případech hrát významnou roli. Statistické údaje potvrzující toto tvrzení však opět chybí. Při léčbě anorexie autor uvádí výsledky GROSSE (1984), který dokládá, že při léčbě pěti set pacientů mohl hypnózu účelně využít pouze u padesáti z nich.
 
    5. Hypnóza v neurologii a ortopedii. Sem spadají organické a funkční poruchy, ovlivňování bolesti, migréna, spastická torkikolis, srafospazmus, blefarospasmus a tik. V těchto oborech autor doporučuje využít hypnózu jako pomocného prostředku, při zmírňování bolesti a ke zvýšení motivace při rehabilitaci. Pozitivních výsledků lze dosáhnout při léčení migrény a při motivaci pacienta při rehabilitaci.
 
    6. Kožní onemocnění. Do této kategorie patří bradavice, kondylomy, svědění, ekzémy a jiné. Využití hypnózy považuje autor v těchto oblastech za výhodné, zejména v případech, kdy nelze použít standardní léčbu, například na obličeji v oblasti očí a na přirození. Dokládá při tom pozitivní výsledky.
 
    7. Hypnóza v chirurgii a anesteziologii. Zde se můžete seznámit s možnostmi operací v hypnóze, hypnóze v předoperačním a pooperačním období, úrazech a krvácení, popáleninách a sluchovém vnímání v průběhu narkózy. Operace v hypnóze jsou možné, jejich rozšíření však brání nespolehlivost hloubky navozené anesteze. Tyto postupy se dají realizovat pouze u silně hypnotabilních pacientů a v případech, kdy klasická anesteze není z nějakého důvodu možná. Větší využití má hypnóza v předoperačním období při přípravě pacienta na operaci, zejména při odstranění strachu ze zákroku. V pooperačním období lze hypnózu vhodně využít k potlačení nebo alespoň snížení bolesti, odstranění nebo zmírnění fyzických i psychických pooperačních obtíží. Hypnózu lze s částečným úspěchem využít i při zmírnění krvácení při operacích a úrazech, jako i lepšímu pooperačnímu hojení. K zajímavému poznání přišla část hypnotizérů v oblasti sluchového vnímání v průběhu úplné anesteze. V hypnóze si totiž pacienti vybavovali přesné znění rozhovorů, které vedli lékaři na operačním sále nad jejich těly. Z tohoto důvodu nabádají ke zdrženlivosti ve výrocích. Druhá skupina však s nimi nesouhlasí a tvrdí, že jejich poznatky jsou neprůkazné a vyžadují vědecké ověření. A to jsem si už myslel, že svítá na lepší časy.
 
    8. Hypnóza v porodnictví a gynekologii. Zde jsou řešeny otázky související s využitím hypnózy při porodu, těhotenském zvracení, poruchách menstruace, sterilitě a antikoncepci, ale také při zvětšení prsů. Nadprůměrně dobrých výsledků je dosahováno v oblasti menstruačních a těhotenských obtíží.
 
    9. Hypnóza v zubním lékařství. Do této oblasti spadá strach před zubním ošetřením, hypnóza v průběhu zubního ošetření a jiné stomatologické problémy. Jedná se zejména o podpůrné využití v oblasti strachu z ošetření a znecitlivění v místě zákroku. Výslednost je v této oblasti je udávána 15-20%, což je dle mého názoru žalostně málo.

    10. Další lékařské obory. Zde se můžete seznámit s využitím hypnózy v onkologii, očním a ušním lékařství a v souvisejících oblastech.
    Onkologie – Hypnóza je využívána zejména v oblasti zdolávání bolesti. Za zmínku zde stojí zejména techniky sloužící k vymistňování z těla. Další využití spočívá v ovlivňování vedlejších účinků léčby a posilování vůle k životu. Využití hypnózy v oblasti zastavení zhoubného bujení řadí autor do oblasti neprůkazných spekulací.
    Oční a ušní lékařství – Dobrých výsledků je dosahováno v oblasti očního lékařství u dětí. V oblasti ušního lékařství autor předkládá sporné výsledky v odstraňování hučení v uších, kde sice uvádí výslednost 68%, ale s negativním dopadem snížení sluchu o více než 30dB. Naopak jednoznačně dobrých výsledků je dosahováno v odstraňování senné rýmy.
 
    11. Hypnoterapie u dětí. Je třeba zejména respektovat věk dítěte a tomu přizpůsobit průběh hypnotizace, která se používá zejména ve čtyřech základních oblastech. Jedná se zejména o použití hypnózy při odstraňování nevhodných návyků, učení a emocí, somatických symptomů a bolesti, jako i zvládání poruch chování.
    Nevhodné návyky – Jedná se hlavně o pomočování, koktavost a okusování nehtů. Pro odstranění pomočování je vhodná 4-6 ti měsíční hypnoterapie doplněná léčbou medikamenty. Při odstranění koktavosti není hypnoterapie příliš účinná a autor ji doporučuje pouze jako doplněk klasické logopedie.
    Učení a emoce – Použití v této oblasti nejlépe charakterizuje výrok autora “vliv hypnoterapie na přímé zvýšení efektivnosti učení je sporný“. V praxi se hypnoterapie používá zejména k posílení motivace.
    Somatické symptomy a bolest – Postupy a možnosti jsou v této oblasti stejné jako u dospělých.
    Poruchy chování – Účinnost samotné hypnoterapie je v této oblasti pochybná, a proto je vhodné ji použít jako doplněk běžné léčby. Je vhodné ji využít k posílení vztahů a zvýšení motivace. Zájemce o bližší podrobnosti autor odkazuje na publikaci „Dětská psychoterapie, Langmeier a Špitz, 2000“.
 
    F. Výzkum klinické hypnózy
 
    1. Metodologie
    V této části nás autor seznamuje se závěry Americké psychologické asociace z roku 1995, která stanovila kritéria potřebná pro uznání účinnosti psychoterapeutických postupů. Na základě těchto kritérií jsou tyto postupy rozděleny do tří skupin.
    1 – Terapie pravděpodobně účinná
    2 – Terapie účinná
    3 – Terapie účinná a specifická
    Obsahem tohoto rozdělení je pochopitelně i potřebná metodologie, kterou zde z důvodu její obsáhlosti nebudu blíže rozebírat. Určitě by však bylo zajímavé a alespoň částečně vypovídající, kdyby se tohoto dělení držel autor knihy a jednotlivé oblasti zařadil do konkrétní skupiny účinnosti. Obávám se však, že to nemohl udělat z důvodu neprůkaznosti údajů. Mimo to mi poněkud schází kategorie terapie neúčinné.
 
    2. Výsledky
    V této pasáži autor prezentuje hodnocení účinnosti hypnoterapie týmem odborníků, které bylo provedeno v roce 2000. Hodnocení obsahuje následující základní výsledky.
    - Při snižování bolesti je hypnoterapie účinná u 75% populace. Komise při svém závěru zřejmě vycházela z jiných podkladů, než které použil autor.
    - Při operacích, astmatu, dermatologických problémech, zažívacích problémech a v gynekologii je použití hypnoterapie užitečné (% neuvádí).
    - Při odvykání kouření je použití hypnoterapie nejednoznačné.
    - Při léčbě úzkostí, fobií, obezity hypnoterapie jako podpůrná technika zvyšuje účinnost (% neuvádí).
    - Při léčbě posttraumatických stresových poruch má použití hypnoterapie značný význam (% neuvádí).
    Uvedené závěry jsou tedy stejně nekonkrétní a nejednoznačné jako obsah celé knihy. Každopádně mi chybí jakékoli podklady, na jejichž základě komise k uvedeným závěrům došla. Na základě předložených údajů se obávám, že se mohlo jednat pouze o jejich subjektivní dojem. Dále autor popisuje podrobnosti v oblasti projektů dětské onkologie, které proběhly v letech 1982 a1996. Projekty byly zaměřeny na snížení bolesti a úzkosti při bolestných punkcích kostní dřeně. Popisované projekty se v mnoha ohledech lišily, což znemožnilo jejich vzájemné srovnání a vytvoření průkazných záměrů. Přes tyto skutečnosti autor prezentuje závěr, že použití hypnoterapie v těchto oblastech má značný význam. Naskýtá se otázka zda, případně proč nejsou naši hypnoterapeuti (podle autora je obdobný stav i ve světě) schopni realizovat průkazné projekty, jejichž výsledky by splňovaly požadovaná kritéria. Osobně v tom až tak velký problém nevidím a obávám se, že hlavním důvodem je to, že jim tato neprůkazná situace vyhovuje.
 
    G. Závěr
 
    Autor zde prezentuje svůj názor, že kromě zveřejňování úspěchů je vhodné zveřejňovat i neúspěchy, se kterými se terapeuti při svých postupech setkávají. S tímto názorem mohu pouze souhlasit, protože neúspěchy jsou pro další práci mnohdy přínosnější než úspěchy. Při zveřejňování obou oblastí však musí jít o jednoznačná a průkazná data, což v tomto případě postrádám.
    Jako limitující faktor při dosahování pozitivních výsledků autor uvádí hypnotabilitu pacienta, s čímž se je nutno podle něj smířit. Při své práci narážím na stejný faktor, proto moc dobře vím, o čem Dr. KRATOCHVÍL píše. Přesto, nebo možná právě proto, se domnívám, že správná je pouze první část jeho tvrzení. Na rozdíl od něj se s tímto omezením nesmiřuji a hledám cesty, jak je obejít.
    Dále autor poukazuje na časté přeceňování, nebo naopak nedoceňování možností hypnoterapie. Možná právě z tohoto důvodu zůstává ve své knize někde uprostřed. Obávám se však, že tím hypnóze příliš nepomáhá, protože na místo jasného vymezení jejích možností ponechává dostatek prostoru pro individuální spekulace.
    Jako velmi správnou a podstatnou považuji autorovu myšlenku, ve které kritizuje značnou část svých kolegů, kteří se zaměřují pouze na symptomy, ale dostatečně se nezajímají o příčiny jejich vzniku. Tento jejich postoj je dle mého názoru hlavním důvodem, proč má hypnoterapie pouze podpůrné místo v rámci komplexní léčby pacienta. Dle mého názoru má však rozhodně na víc.
    Autor své úvahy o problémech hypnoterapie uzavírá názorem, že je zapotřebí věnovat mnohem více pozornosti individuálnímu rozboru každého případu. S tímto jeho názorem mohu opět pouze souhlasit.
 
    H. Literatura
 
    Tato pasáž ve mně vzbudila svým rozsahem úsměv. Obsahuje totiž dvacet stran odvolávek na cizojazyčnou literaturu. V této souvislosti mě napadla kacířská myšlenka, kolik z obsahu knihy vyprodukoval sám autor a kolik si vypůjčil od svých kolegů. Citací v textu přitom rozhodně nebylo víc, než bývá zvykem.
 
    CH. Příloha – Adresář českých hypnoterapeutů
 
    Obsahem této části knihy je osm listů přehledu českých a moravských hypnoterapeutů, který je přehledně uspořádán podle měst. Tuto část uvítají zejména zájemci o zmíněný druh terapie. Uvedené kontakty jsem prověřil a shledal je aktuálními a funkčními.  Proč také ne, když se jedná o formu reklamy. Dále jsem jejich prostřednictvím učinil s hypnoterapií vlastní zkušenost, o kterou se s vámi podělím v následujícím období.
 
    I. Rejstřík jmenný
 
    Obsahuje šest listů autorů, jejichž jména jsou uvedena v textu. Vyzkoušel jsem jej a zjistil, že rozhodně není jen formální.
 
    J. Rejstřík věcný
 
    Obsahuje čtyři strany odkazů na zmiňovanou problematiku. Tento rejstřík však není zdaleka úplný a mé požadavky rozhodně neuspokojil.
 
    Závěr
 
    Musím konstatovat, že se v poslední době jednalo o mou nejnáročnější četbu. Kniha totiž na jednu stranu budí zdání vědeckosti a školní učebnice, toto je však pouze první dojem. Po obsahové stránce jí však mimo praktických návodů chybí konkrétní průkazná náplň, čímž ji dostává do oblasti „jedna pani povídala“, případně domněnek či subjektivních dojmů. Knize jsem se tak důkladně věnoval z více důvodů. Byl to vlastní zájem, kdy jsem se chtěl z této oblasti, se kterou se léta setkávám, něco přiučit. V neposlední řadě jsem v ní hledal i odpovědi na otázky svých mnohých klientů, na které jsem neznal odpověď. Prostudovaná kniha mi ve všech těchto oblastech udělala jasno a vynaložené úsilí rozhodně nepovažuji za zbytečné. Pravdou však je, že pokud nemáte dostatek pádných důvodů k jejímu čtení, tak vám ji v žádném ohledu nemohu doporučit. Vynaložené úsilí rozhodně neodpovídá jejímu přínosu.
 
    Kniha je natolik rozporuplná, že k ní není snadné zaujmout jednoznačné stanovisko, proto si i tato část vyžádá poněkud více prostoru.
 
    I když se jedná o druhé, aktualizované vydání, aktuálních údajů je v knize více než poskromnu. Buď si autor s aktualizací údajů příliš práce nedal, nebo za posledních 25 let hypnotizéři příliš velký pokrok neudělali a nemají se čím pochlubit. Kontrolní vzorky, které uvádí, se pohybují většinou v rozpětí 10-20 pacientů, což se mi nezdá být příliš vypovídající a osobně bych si z nich nedovolil dělat žádné závěry. Když už autor neuvádí vypovídající kontrolní skupinu, jako například u obezity (350 osob), tak jsou statistické údaje neúplné a tím pádem i neprůkazné. Že by páni doktoři nebyli schopni dát dohromady solidní statistické údaje, na kterých by mohli doložit výsledky své práce? Nebo jim to takto vyhovuje? Jediná slušná statistika, byť z dvaceti případů, je forma přehledné tabulky uvedená v souvislosti s výsledností hypnózy při léčení popálenin, kterou publikoval SCHAFER v roce 1975. Podle jeho zkušeností bylo využití hypnózy přínosné ve dvou třetinách případů. Na rozdíl od toho odvolávky typu „DORCUS a GOODWIN (1955) dosáhli pomocí hypnózy remise u čtyř případů dumping-syndromu po gastrektomii“ považuji za docela zábavné. Živě si totiž dokáži představit reakci autora, kdybych mu argumentoval tím, že se nám u čtyř pacientů v roce 2006 podařilo regresí do minulých životů docílit vymizení jejich obtíží. Obdobné „vědecké“ odvolávky přitom nejsou v knize žádnou výjimkou. Pokud autor v závěru své knihy píše, že v knize pracuje více s dojmy a zkušenostmi, tak s ním mohu pouze souhlasit. Toto jeho prohlášení anuluje většinu mých výhrad, které jsem měl na konkrétnost a průkaznost uváděných faktů. Pokud se však jeho prohlášení přidržím, tak musím konstatovat, že mé dojmy a vlastní praktická zkušenost s hypnózou nejsou také nic moc. Kniha postrádá byť ta nejzákladnější teoretická východiska, na jejichž základě by si čtenář mohl udělat úsudek o principu, na kterém hypnóza funguje. Celý obsah knihy je koncipován jako „neptej se jak a proč, ale dělej to takto a ono to bude fungovat tímto způsobem“. Tento přístup mne osobně opravdu neuspokojuje a je s podivem, že je možno jej vydávat za vědecký. Pokud by tato část byla obsahem jiné knihy, bylo by jistě vhodné na tuto skutečnost upozornit.
 
    Publikované údaje budí zdání bezzubosti hypnózy, což je v přímém rozporu s všeobecným názorem veřejnosti, který o této oblasti panuje, ale i s odtajněnými, více než dvacet let starými výsledky výzkumů prováděných CIA. Pak jsou možné pouze dvě alternativy, buď naši hypnotizéři své možnosti úmyslně zlehčují, nebo to opravdu neumí a měli by se učit u svých úspěšnějších kolegů. Přišlo mi, jako by se hypnoterapeuti pouze pohybovali okolo problému, se kterým jsou konfrontováni, ale na jeho skutečné řešení si netroufali.
 
    V používaných sugescích se velmi často vyskytuje spousta školáckých chyb, které výsledky použitých postupů musí značně snižovat. Jedná se zejména o používání negací a různých časů. Toto svědčí o tom, že naši hypnotizéři ještě neobjevili ani tyto základní zásady.
 
    Autorův názor, že hypnoterapie je více uměním než vědou, musím na základě svých vlastních zkušeností odmítnout. Používané postupy musí být každopádně postaveny na pevném teoretickém základě, se kterým jsem se však nikde nesetkal. Každý, kdo chce nějaké postupy používat, musí nejprve tyto základy velmi dobře teoreticky znát a prakticky ovládat. Teprve pak, jako nadstavba tohoto kvalitního základu, může přijít ono zmiňované umění, které nejde nijak předat a ke kterému musí dorůst každý sám. Teprve pak se mu v jeho práci dostává vyššího vedení, kdy se mu zjevuje ten nejlepší postup pro daný případ a kdy mu na jazyk bez přemýšlení přichází ty nejsprávnější formulace. Potřebnou úroveň hypnotizéra však autor v knize nikde neřeší, podle všeho ji nahrazuje diplom lékaře nebo klinického psychologa.
 
    Kniha je velmi podrobným návodem jak provádět hypnózu. Z tohoto důvodu spatřuji přímý rozpor v postoji autora, který na jedné straně odmítá seriozní zájemce o tuto problematiku a na druhé straně dá tak ucelený a podrobný návod do rukou všem, kteří chtějí s touto oblastí experimentovat. Toto je, dle mého názoru, projevem značné nezodpovědnosti, které by se profesionál v tomto oboru dopouštět rozhodně neměl. Knize by rozhodně mnohem více přináleželo místo v odborné knihovně lékařské fakulty než na pultech běžného knihkupectví. Na rozdíl od Dr. KRATOCHVÍLA bych si jako amatér v obdobném oboru nikdy nevzal publikování podrobných postupů, které používám, na svědomí. Přijde mi to stejně nebezpečné, jako když v prvním vydání MOODYHO byl doslovný popis uvedení klienta do minulého života, což také mnozí neopomněli neprodleně udělat a potom se často nestačili divit. MOODY si zřejmě nebezpečnost takového návodu uvědomil a v dalším vydání téže knihy již tento postup chyběl.
 
    Hypnoterapeuti si ve své práci stanovují spoustu zbytečných omezení, která nejsou schopni, ani ochotni překročit. Tento fakt má značný vliv na účinnost jejich postupů. Jejich principiální znalost lidské psychiky zřejmě není dostatečná, což jim brání vyvinout účinnější techniky a vyhnout se případnému negativnímu ovlivňování pacienta do budoucna. Z tohoto důvodu nemohu považovat postoupení hypnózy pro klienta za bezpečné.
 
    Od tak renomovaného autora, kterým jistě Prof. PhDr. Stanislav KRATOCHVÍL, CSc. je, bych rozhodně očekával přínosnější dílo. Obsah knihy mě o mimořádnosti hypnózy každopádně nijak nepřesvědčil. Stejně tak mě neuspokojily etické postoje jejího autora.

LLV – červenec 2007