Hypnóza
aneb anabáze s naším zdravotnictvím
část čtvrtá

D+93 – (9. sezení) Příchod na soukromé sezení je již klasický, zvonek nefunguje a musím použít mobil, abych terapeuta informoval o tom, že jsem přišel. Terapeut má dnes zřejmě chuť na sladké, protože namísto obligátního „jak se máte“ dostávám přednášku o tom, jaký moučník mu nejvíc chutná. Po tomto netradičním úvodu přistupujeme ihned k vlastnímu sezení. To trvá čtyřicet pět minut čistého času. Tentokrát se rozhoduji, že udělám menší statistiku. Za tuto dobu terapeut vyslovil pět vět, které se bezprostředně vztahovaly k řešenému problému. Osobně bych si představoval větší frekvenci, od které bych si sliboval větší účinnost. Nabývám dojmu, že si práci šetří. Zbytek sezení opět tvořily všeobecné sugesce na posílení celkového stavu. V první části jsem vnímal, jak si terapeut při zřejmě rutinní formulaci sugescí stačí ještě něco sepisovat. Dobrou třetinu času tvořil pouze poslech relaxační hudby, protože terapeut zcela odešel z místnosti. Všeobecně, ne jenom na soukromém sezení, bych si přece jenom představoval větší péči o klienta. Profesionalita se může projevovat různými způsoby. Vlastní sezení z mé strany probíhá tak, že se rychle dostávám do hluboké hypnózy, tam však dlouho nezůstávám a zbytek sezení je mé vědomí zcela jasné. Po celou dobu sezení mi je špatně od žaludku a to až tak, že mám obavy, abych nezvracel. Nevím, jestli to mám připsat tomu nechutně přeslazenému cukroví, které terapeut popisoval, nebo jeho profesnímu přístupu, který považuji za značně nechutný. Závěrem sezení se dozvídám, jak nám to pěkně jde. Nevím, co ho k tomuto závěru vede, když se za celou dobu ani nezeptal, jestli ve vztahu k řešenému problému pozoruji nějakou změnu. Po pravdě řečeno nepozoruji. Vzhledem k terapeutově dovolené další sezení odsouváme o čtrnáct dnů, bez konkrétního upřesnění termínu. Zřejmě to je nad jeho plánovací možnosti. Na rozloučenou se ještě dozvídám, jak vypadám unaveně a že to bude asi tím jarním počasím. Pravdou je, že když jsem na sezení přicházel, tak jsem se cítil fajn, když odcházím, tak se cítím opravdu unavený a chce se mi zvracet. Opravdu si nejsem jist, zda to tak má být.
 
D+105 – (10. sezení) Na sezení se dostavuji včas a i terapeut mě očekává. V čekárně, která je kupodivu prázdná, vidím na stole poházené složky pacientů, na jejichž obalech jsou svědomitě nadepsaná jména, jejich rodná čísla a zdravotní pojišťovny. Nějakou dobu zůstávám v čekárně sám. Nic mi nebrání opsat si potřebné údaje nebo nahlédnout do dokumentace jiných pacientů, že to samé může kdykoli udělat kdokoli jiný s mou dokumentací, se mi opravdu nelíbí. Může se to sice zdát jako detail, ale z mého pohledu detail dosti podstatný. K profesionálnímu přístupu k osobním údajům to má opravdu hodně daleko.
    Po krátkém úvodním pohovoru, kdy si i po delší době terapeut pamatuje podrobnosti z minulého sezení, rozebíráme jeho průběh a přínos. Seznamuji terapeuta se svým dojmem, že se jednalo o první přínosné sezení. Shodujeme se na tom, že jeho obsah budeme považovat za uzavřený a dnes se budeme věnovat jinému aspektu řešené problematiky. Na můj vkus toho chce terapeut po mě příliš, když se snaží o to, abych si sám určil koncepci dnešního sezení. Domnívám se, že by to mělo být v jeho režii. Úvod do hypnotického stavu terapeut na základě naší předcházející domluvy zkracuje na polovinu. Přesto nenacházím žádný rozdíl mezi stavem, do kterého se dostávám sám, a tím, ve kterém jsem po jeho odpočítávání. Průběh sezení je obdobný jako minule. Po celou dobu je má mysl zcela bdělá a sám rozhoduji o tom, jestli terapeutovým požadavkům vyhovím, nebo ne. Trochu si s touto oblastí hraji a zjišťuji, že pokud se vědomě podvolím, tak jeho příkazy fungují, pokud se však rozhoduji, že je realizovat nebudu, prochází bez povšimnutí mimo mě. Docházím k závěru, že cvičenou a bdělou mysl není možné hypnotizovat bez souhlasu hypnotizovaného. V závěru sezení zkouším výstup z hypnotického stavu ve vlastní režii. Proti výstupu ze změněného stavu při sezení ŘKM nebo meditace v tom nespatřuji žádný rozdíl. Terapeut s tím však nesouhlasí a trvá na tom, že mě do bdělého stavu odpočítá. Neodporuji, znovu se uvádím do změněného stavu vědomí a nechávám se od něho vyvést do bdělého stavu. Nyní je spokojen. Vzhledem k mé časové zaneprázdněnosti si domlouváme další sezení za čtrnáct dnů.
    I toto sezení mohu hodnotit jako přínosné a to jak ve vztahu k řešení vlastního problému, kde jsem získal nový pohled na některé skutečnosti, tak s vyzkoušením možností hypnózy. V průběhu sezení se negativně projevila slabá spolupráce mezi terapeutem a mnou, která pramenila z neznalosti mých možností. Tento stav je zapříčiněn prvopočátečním podceněním navázání stavu oboustranné důvěry, což by mělo být plně v režii terapeuta.
 
D+126 – (11. sezení) Na sezení se dostavuji včas. V čekárně je pouze jedna pacientka, která naštěstí čeká na jiného terapeuta. Mladý terapeut se mě tedy bezprostředně ujímá. Sezení je od počátku problematické, protože si po delší přestávce ani jeden příliš nepamatujeme, o čem to vlastně minule bylo. Jsem tlačen do toho, abych terapeutovi sdělil svou představu o průběhu sezení, což se mi zdá být neadekvátní, protože tato iniciativa by, dle mého názoru, měla být na jeho straně. Kromě toho nevím, na co bych z minulého sezení mohl navázat, rozhodně lépe si vybavuji předminulé sezení. Navíc se netajím tím, že dosavadní postupy nemají očekávaný výsledek a stav mého problému je v podstatě na stejné úrovni jako na samém počátku. Sděluji terapeutovi, že proto hodlám tento způsob jeho řešení ukončit a řešit celou záležitost vlastním způsobem. Terapeut s tím souhlasí, i když se mu to zdá být evidentně odvážné tvrzení. Domlouváme se na tom, že dnešní sezení proběhne formou rozhovoru. Tento způsob se ukazuje vcelku přínosný, protože rozhovor s terapeutem je podnětný a odhaluje některé aspekty řešeného problému, které jsem si doposud neuvědomoval. Závěrem se domlouváme, že se terapeutovi ozvu po vyčerpání vlastních možností, abych ho informoval o výsledném stavu. Na jeho základě se dohodneme na dalším postupu.
    Celým sezením se táhla otázka vzájemné nedůvěry, kterou se nám za celou dobu nepodařilo překonat. To každopádně potvrzuje náš přístup, ve kterém věnujeme dostatečný čas otázce navození vzájemné důvěry, bez které další práce není možná.
 
D+127 –  Podle slibu telefonuji starému terapeutovi, kterého informuji, že z časových i finančních důvodů nadále na sezení nebudu docházet. Terapeut to bere na vědomí a k mému údivu mě ani nijak zvlášť nepřesvědčuje. Poněkud paradoxně vyznívá jeho prohlášení, jak je pro mě tento druh terapie důležitý a jakých vynikajících změn se nám v řešené oblasti podařilo dosáhnout. Vzhledem k jeho věku a evidentnímu nezájmu o jakoukoli zpětnou vazbu mu tato tvrzení nevyvracím. Dále mě nabádá, že by bylo škoda těchto možností nadále nevyužít a přesvědčuje mě, abych chodil alespoň k mladému terapeutovi do ordinace, když už je mi to zdravotní pojišťovna ochotna hradit. Informuji ho, že s ním jsme již na dalším postupu domluveni, což ho uspokojuje a o konkrétnosti se ani nezajímá. S přáním mnoha dalších úspěchů náš rozhovor končí.
 
 
Závěr:
    Ve svém příspěvku jsem se vám snažil autenticky přiblížit všechny okolnosti, se kterými jsem se v rámci svého sebezkušenostního turné setkal. Pozměnil jsem pouze osoby lékařů, terapeutů a lékařských zařízení tak, aby nebylo možno zjistit, o koho, případně která zařízení jde. Jsem totiž přesvědčen o tom, že se jedná o stav systému, a proto tyto konkrétnosti nejsou důležité.
    Mé zkušenosti s naším zdravotnictvím se zřejmě nevymykají zkušenostem mnohých jiných pacientů a zřejmě přitom ani příliš nezáleží na tom, o jakou jeho oblast se jedná.
 
    I když jsem měl zcela jasnou představu, o jaký druh pomoci mám zájem a kde jej mám hledat, nebylo vůbec jednoduché se jí domoci. Dost dobře si nedovedu představit, že by tuto anabázi měl absolvovat někdo, jehož problémy jsou natolik závažné, že jej staví na pokraj svéprávnosti. Příčinu tohoto stavu spatřuji dílem v byrokratické nefunkčnosti našeho zdravotnictví a dílem v neprofesionalitě zainteresovaných pracovníků, kteří upřednostňují své osobní zájmy nad zájmy a potřebami pacienta.
    Pokud bych měl tuto oblast srovnávat s naší alternativní scénou, tak by tato musela zcela jasně zvítězit. Najde se v ní sice také dost zlatokopů, ale podle mé zkušenosti v ní převažují lidé se zájmem o věc a problémy člověka.
 
    Profesionalita a přístup zdravotnických pracovníků, se kterými jsem se setkal, mě rozhodně nemohla uspokojit. Ve většině případů se jednalo o  rutinním přístup, bez jakéhokoli zájmu o pacienta a jeho problémy. Výroky obvodního lékaře jako „nepředepíši vám žádnou léčbu, která neobsahuje farmaka“ a „psychoterapeut není žádný doktor“ dostatečně vypovídají samy za sebe.
    Až na jednu výjimku to ale nebylo lepší ani v psychoterapeutické oblasti. Zde se ukázalo, že délka praxe rozhodně nevypovídá o kvalitě odváděné práce. V první řadě šlo o body pro zdravotní pojišťovnu nebo o hotové peníze, které pacient přináší. Hodnota, kterou za ně dostává, nebyla rozhodně důležitá, pacientů je totiž podle všeho dost. O tomto stavu nejlépe vypovídají skupinová sezení a formální přístup bez jakéhokoli zájmu o zpětnou vazbu. Náročnější pohled by nesnesla ani organizace práce v ambulanci a práce s osobními údaji pacientů, která byla jednoznačně poznamenána šetřením v personální oblasti. Přitom jedna sestřička by jistě dokázala všechny problémy v této oblasti vyřešit. Jako světlou výjimku spatřuji přístup onoho mladého terapeuta, se kterým jsem se měl možnost setkat. Je však otázkou, jak dlouho dokáže okolním tlakům vzdorovat a zda, případně za jak dlouho převezme zaběhnutou rutinu starších kolegů.
 
    Co se týká samotné hypnózy, jejího použití a účinnosti doporučuji všem případným zájemcům, aby velmi rychle ztratili veškeré iluze. I pokud odhlédnu od zdrženlivého hodnocení její účinnosti Dr. Kratochvílem a budu vycházet pouze z vlastních praktických zkušenosti, musím nutně dojít k závěru, že zřejmě existují dva druhy hypnózy. Jedna funkční, kterou provozují lidé věnující se problematice lidské psychiky a která je hluboce zakotvena v povědomí lidí. O ní vypovídají mnoho let staré odtajněné materiály speciálních služeb, předvádí ji a píší o ní „pouťoví hypnotizéři“. Domnívám se, že je to oblast kde plně platí „pokud se ví jak, tak to také funguje“.
    Pak existuje druhá hypnóza, která je bezzubá, se kterou se nadělá spousta caviků a jejíž výslednost v podstatě nestojí za řeč. Její použití je tak leda vhodné k navození relaxačního stavu, který si každý duchovně činný člověk dokáže navodit mnohem rychleji a účinněji sám. Toto je hypnóza, se kterou jsem se měl možnost setkat v našem zdravotnickém zařízení. Ti, kteří ji provozovali, evidentně nevěděli, na jakých principech funguje, natož aby jim docházela nebezpečí, která její použití provází. Vzhledem k tomu, že jsem svou zkušenosti udělal pouze v jednom zdravotnickém zařízení, nemohu ji zevšeobecňovat i na všechna ostatní. Docela bych se ale divil, kdyby se jednalo o výjimku a ve většině ostatních zařízení by byl stav diametrálně jiný.
 
    Mimo uvedené skutečnosti jsem dospěl k závěru, že změněný stav vědomí, který je klinicky označován za hypnózu, ve své podstatě není jiný než ten, se kterým se můžete setkat v rámci meditace nebo v našich sezeních. Rozdíl je pouze v tom, jakým způsobem jej navozujeme a jakým způsobem v jeho rámci pracujeme.
 
    Na základě uvedených zkušeností nemohu hypnotickou léčbu v rámci našeho zdravotnictví případným zájemcům doporučit. 
 

LLV – září 2007