Hypnóza
aneb anabáze s naším zdravotnictvím
část třetí

D + 74 – (3. sezení) K terapeutovi se dostavuji na soukromé sezení v dohovořeném čase. Musím však deset minut čekat, než dokončí práci s předcházejícím klientem. Přijde mi to docela zvláštní, nemít mezi klienty žádný volný prostor. Osobně si to nedovedu představit. Po několika úvodních všeobecných radách týkajících se řešeného problému se rychle dostáváme k vlastní hypnóze. Vzhledem k tomu, že jsem si před ní dal silnou kávu, navození hlubokého hypnotického stavu trvá poněkud déle. Hypnóza je však o poznání hlubší než minule. Po obsahové stránce se řešeného problému týká zhruba jedna čtvrtina předávaných sugescí, zbytek tvoří všeobecné sugesce na posílení zdraví, imunity, sebevědomí a podobně. Pokud mohu posoudit, tak se jedná o stejné nebo velmi podobné formulace, jako tomu bylo minule. Tentokrát neregistruji žádné negativní somatiky, naopak cítím teplo a jemné brnění v dlaních. Ve spáncích tlak a mezi nimi proudění energie, jako mezi dvěmi elektrodami. Je to docela příjemné. Po návratu do bdělého stavu mám na terapeuta dotaz na princip fungování hypnózy. Odpovídá všeobecně v tom duchu, že nic konkrétního není známo, ví se pouze to, že hypnóza funguje, co se s ní dá dosáhnout a jak při tom postupovat. U vědecké metody mi to přijde celkem zvláštní. Terapeut uvádí, že se tím nikdy nezabýval a hypnóze se věnuje čistě prakticky. Celkově mám ze sezení lepší pocit než minule, možná je to způsobeno i tím, že tentokrát cítím konkrétní přínos. Počáteční zpoždění se přenáší i do pozdního ukončení, přičemž si terapeut stěžuje, že už měl být někde jinde. Je to zřejmě opravdu vytížený člověk a vzhledem k jeho věku je možno obdivovat jeho vitalitu. O dalším sezení v ordinaci nepadá ani slovo, oproti tomu upřesňuje další sezení na příští týden. Priority jsou zřejmě jasně dané.

D + 79 – (4. sezení) Bez předcházející domluvy přicházím ve stejný čas jako minulý týden do ambulance. V čekárně je již několik lidí, skupinové sezení má začít stejně jako před týdnem v 17.00. I bez předcházejícího dohovoru se stačí podepsat na prázdný formulář a účast na sezení je zajištěna. Tentokrát se ale účast na příštím sezení domlouvá předem, objednávám se tedy. Terapeut má ve velké místnosti tři klienty a tak dalších 12 osob půl hodiny čeká, než se místnost uvolní. Malá ordinace, kam by se pohodlně vešli, je přitom volná. Začínáme tedy s půlhodinovým zpožděním. Terapeut se omlouvá, že má nějaký naléhavý případ a vedení sezení předává mladšímu kolegovi. Je to tentýž, který zahajoval sezení minule. Jeho výkon je obdobný. Nerozumím mu ani jedinou souvislou větu, občas porozumím ojedinělým slovům bez jakéhokoli kontextu. Za těchto okolností spokojeně usínám. Předpokládám, že ostatní jsou na tom podobně. Sezení končí ve stanovený čas, bylo tedy zkráceno na polovinu. Většina z nás se probouzí až na základě okolního hluku. O nějakém vyvedení z hypnotického stavu se nám nemůže ani zdát. Osobně se docela podivuji, že jeho starší kolega nedbá o jeho odborný růst a předvedený výkon mu je lhostejný. Vedení sezení bylo tak slabé, že si jeho úrovně nebylo možno nevšimnout. Tentokrát to byl každopádně promrhaný čas. Přijde mi to stejné jako ve starých českých filmech, co by člověk na pokladnu chtěl.

D + 81 – (5. sezení) V dohovořeném čase se dostavuji na soukromé sezení. Terapeut je připraven a po společenské otázce „jak se máte“, bez dalšího hlubšího zájmu o můj problém nebo o přínos praktikovaných postupů, přistupuje k vlastnímu sezení. Sezení probíhá standardním způsobem. Jeho obsah tvoří většinou opět všeobecné sugesce. Sugescí zaměřených na vlastní problém je ještě méně než minule. V průběhu sezení se neděje nic zvláštního. Zpozoroval jsem pouze, že doba hluboké hypnózy se proti předcházejícímu sezení o poznání zkrátila a většinu doby pouze ležím ve stavu alfa. Terapeut si v průběhu sezení opět vybavuje nějaké svoje záležitosti. Sezení je bez jakéhokoli vysvětlení o čtvrt hodiny kratší. Na odchodu terapeuta informuji o své nespokojenosti s výkonem jeho mladšího kolegy na skupinovém sezení. Ujišťuje mě, že si je toho vědom, ale že všechno sám nestíhá. Žádám o možnost sezení s jeho druhým kolegou, což je mi přislíbeno. Závěrem se domlouváme na následující sezení další týden.
    Po sezení se sice cítím dobře odpočatý, ale jakýkoli pozitivní vliv na prezentovaný problém jsem nezaznamenal. Na prokázání funkčnosti hypnózy dávám terapeutovi stejný počet sezení, jaký na vyřešení problému potřebuji já. Po absolvovaném počtu sezení bych již předpokládal nějaký, byť nepatrný přínos. Ten však zatím chybí, doposud je to pouze draze prospaný čas.

D + 86– (6. sezení) Na stanovenou dobu se dostavuji do ambulance. V čekárně již čeká několik lidí na skupinové sezení. Připojuji se k nim. V čekárně jsou samotní pacienti a nikdo z personálu. Starší terapeut má ve své pracovně nějaké děti a tak čekáme, až skončí. Tentokrát to není tak dlouho, pouze čtvrt hodiny, kterou mladší terapeut využívá k evidenci přítomných. Jsem mile překvapen, že i když nejsem přímo jeho pacient, tak si mě pamatuje jménem. Opět podepisujeme ty prázdné formuláře, ve kterých je uvedeno pouze datum. Zároveň si domlouváme příští sezení. Mladého terapeuta přitom informuji o tom, že od staršího terapeuta mám povoleno další sezení u něj. Nic proti tomu nenamítá a domlouváme si termín, který nám bude společně vyhovovat. Terapeut se při tom ujišťuje, že mám opravdu tu správnou zdravotní pojišťovnu. Je s ní spokojen, a tak se domlouváme na příští týden. Starší terapeut konečně končí a jeho pracovna se uvolňuje. Dnešní skupina čítá devět osob a starší terapeut pověřuje mladšího, aby skupinu vedl, že má ještě nějakou práci. Mladší terapeut má rozhodně talent, jeho výkon je o něčem jiném než ten, co předvedl minule jeho kolega. Úvod do hypnózy je o poznání delší, navozený stav má pak o poznání menší úroveň. Opět mám výhrady proti používání některých formulací, které dle mého názoru tento stav zapříčiňují. Terapeutovi chybí důraznost a potřebný záměr, jeho "můžete udělat to či ono" evidentně nestačí. Ani se příliš netají tím, že se nejedná o hypnotické sezení, ale pouze o relaxaci. Obsah tomu odpovídá, je to příjemné půlhodinové odpočinutí při relaxační hudbě za doprovodu motivačně formulovaných frází. Tento terapeut má dobrý přednes a je mu také velmi dobře rozumět. Pouze po hlase bych ho ani nepoznal. Výstup z hypnózy je standardní, na některých účastnících je však patrné, že jej zaspali a na rozdíl ode mě je budí až hluk odcházejících kolegů. To opět nasvědčuje na nedostatečné hypnotické působení terapeuta. Všichni se ale tváří spokojeně a rozcházíme se domů.

D+88 – (7. sezení) Na soukromé sezení se dostavuji tentokrát s několikaminutovým zpožděním, které zapříčinila dopravní situace ve městě. Zdržení se prodlužuje o dobu, kdy se na terapeuta nemohu dozvonit. Upozorňoval mě sice již na prvním sezení, že mu špatně funguje zvonek, ale tentokrát nefunguje vůbec. Je s podivem, že tento dlouhodobě nevyhovující stav neřeší. Po úvodním obligátním „Jak se vám daří?“ a formální odpovědi „Děkuji, dobře.“ Přistupujeme k sezení. Hned při uvádění do hypnózy si uvědomuji zásadní rozpor s tvrzením, že se při opakované hypnóze vztah s terapeutem prohlubuje a hypnóza je hlubší a kvalitnější. V mém případě to evidentně neplatí. Do hypnotického stavu se dostávám pomaleji a hypnóza je sezení od sezení méně hluboká. Tentokrát se terapeutova profesionalita projevuje tím, že v průběhu zadávání sugescí, které mají obdobný charakter jako vždy, svačí. To mu však tak dobře nejde a zakuckává se a několikrát se uprostřed věty na delší dobu odmlčuje. Připomíná mi to situaci s mým bývalým učitelem, který nám vtloukal do hlavy, že se v průběhu sezení musíme plně věnovat klientovi a nesmíme z něj zpustit ani oči, přitom on sám v sezení, které vedl, stačil profesionálně spořádat velkou studentskou pečeť. Uvědomuji si, že kvalit těchto profesionálů zřejmě nikdy nedosáhnu. Po ukončení vlastního působení absolvuji krátkou přednášku o tom, jak nám jde všechno dobře a výsledky sezení se projeví až najednou ze dne na den. Tento monolog probíhá, aniž by se mě terapeut zeptal, jestli na sobě nějaké účinky jeho působení pociťuji nebo ne. Zřejmě je mu jasné, že není co pociťovat. Své postavení pak posiluje popisem své práce se zahraničními depresivními klienty, které musí hypnotizovat cizojazyčně a tuto práci mu proplácí evropská zdravotní pojišťovna. Další termín sezení si nedomlouváme, rozumí se to už samo sebou.
    Skutečnost je taková, že žádný pozitivní vliv praktikovaných postupů na sobě zatím nepociťuji, což bych po absolvovaném počtu sezení přece jenom předpokládal.

D+92 – (8. sezení) Konečně se dostávám na individuální sezení k mladému terapeutovi. Přicházím o chvíli dřív, v čekárně výjimečně nikdo není. Terapeut je evidentně v pohodě a může se mi plně věnovat. Jsem mile překvapen jeho zájmem o problém. Probíráme jeho příznaky a společně hledáme možnosti jeho řešení. Navrhuje v průběhu hypnózy použít alegorickou vizualizaci, jejímž prostřednictvím by mělo dojít k vyřešení problému. Podle mého je to postup vhodný spíše pro děti, ale nechávám mu volné pole působnosti. Standardní úvod do hypnózy je pro mě zbytečně zdlouhavý, v jeho průběhu se dostávám mimo tělo, čímž je moje mysl zcela jasná a vše pozoruji zvenčí. Vlastní obsah tentokrát netvoří všeobecné sugesce na celkové zlepšení stavu, ale řízené alegorické vizualizace, v jejichž průběhu pociťuji konkrétní somatiky. V průběhu vlastního hypnotického působení zaregistrovávám dva drobné nedostatky v podobě nejasných instrukcí, což se dá vzhledem k jeho mládí lehce omluvit. Vyvedení z hypnózy je opět standardní. Po jejím ukončení rozebíráme její průběh a terapeut se mě ptá na mé dojmy a prožitky. V mezích možností mu je sděluji. Má důvěra v něj i přes celkově dobrý dojem totiž není dostačující. Necítím z něj to potřebné, vše přijímající, emfatické porozumění, ale spíše ono „blázny je třeba pozorně vyslechnout a nemá se jim odporovat“. Domnívám se, že je to zapříčiněno jeho malou životní zkušeností. Přesto se nám daří specifikovat somatiky, které jsem v průběhu sezení zaregistroval. Je jen škoda, že s nimi dál nepracujeme, určitě by nás to přivedlo k poměrně snadnému a rychlému řešení problému. Sezení se protahuje o tři čtvrtě hodiny proti předběžně avizované půlhodině. Celkově mám ale ze sezení dobrý pocit, protože jsem se po sedmi sezeních, která nebyla v podstatě k ničemu, konečně setkal s nějakým zájmem o problém a alespoň pokusem o nějakou terapii. Jak se tyto postupy ukáží účinné, se teprve uvidí. Proto se domlouváme na dalším sezení. Přede mnou vyvstává nový problém, jak se rozloučit se svým starým terapeutem a přejít k mladému, abych mu tím zároveň neuškodil.

LLV – září 2007