Hypnóza
aneb anabáze s naším zdravotnictvím
část druhá

    D + 51 – V dohovořeném termínu volám terapeuta, abych si dohovořil schůzku. Terapeut není přítomen, telefon bere jeho mladší kolega, se kterým jsem hovořil prvně. Kupodivu ví, o co se jedná. Sděluje mi, že výsledky testů sdělují jenom v pondělí. Příští pondělí už mají plno, a tak se domlouváme na první volný termín, kterým je 5.3.2007, což je měsíc od provedených testů. Vskutku obdivuhodná pružnost.
 
    D + 64 – Plný očekávání přicházím v dohovořeném termínu do ambulance. Terapeut je ale zaneprázdněn prací s jiným pacientem a tak se mě ujímá jeho mladší kolega, který se mnou testy dělal. Ten mě seznamuje s výsledky testů, které jsou celkově dobré, ale odhalují některé moje slabiny. Zde si uvědomuji zásadní chybu, ke které došlo, terapeut mi řádně nevysvětlil, co po mě v jednotlivých oblastech testu vlastně chce. Proto jsem při nich všemu nechal volný průběh a nebyl dostatečně pečlivý.
    Po tomto seznámení přichází můj terapeut a domlouvá si se mnou další postup. Navrhuje mi souběh ambulantní terapie hrazené pojišťovnou, která podle jeho slov ale k ničemu není, a soukromé terapie u něj doma, kterou si budu hradit sám. Tím se také zvýší intenzita terapie na dvojnásobek, což dle jeho slov bude skutečná síla. S jeho návrhem souhlasím a domlouváme si termíny mých návštěv. Zároveň dostávám zprávu pro mého obvodního lékaře, kterou mu mám co nejdříve předat.
    Moje návštěva v ambulanci tentokrát trvá necelou hodinu.
 
    D + 67 – (1. sezení) Konečně nadešel onen velký den, kdy se dostávám k prvnímu skutečnému sezení. První dojem vskutku nezklamal. Terapeut bydlí v klidné části města v poměrně nové, velmi slušně vyhlížející vile, která od prvního dojmu svědčí o tom, že nouzí opravdu netrpí. V dohovořeném čase jsem byl opravdu očekáván a vše bez zdržování začalo. Sotva jsem měl čas prohlédnout si seriozně zařízenou pracovnu vyzdobenou originály uměleckých děl. Pro sezení byla zvolena poněkud netradiční poloha, napolo v leže, napolo v sedě. V průběhu celého sezení hrála celkem běžná relaxační komponovaná hudba. Po krátké citaci Raimonda Moodyho o čem vlastně hypnóza je, terapeut přistoupil bez zbytečného otálení k vlastnímu průběhu sezení. Sezení probíhalo se zavřenýma očima, kdy mě z počátku terapeut (pro lepší navázání kontaktu) držel za ruku, což v souběhu s jeho výrazným hlasovým projevem vyznívalo poněkud rušivě. Ve finále to mělo za důsledek to, že jsem se do změněného stavu vědomí dostal pomaleji než obvykle. Finální stav byl stejný jako při hluboké meditaci, tedy na hranici vnímání. Terapeut byl po celou dobu sezení značně aktivní a jeho projev by se dal přirovnat k produkci herce pronášejícího monolog na jevišti divadla. Používané formulace předčítal z nějaké knihy, kdy jsem jasně slyšel obracení listů, což působilo poněkud rušivě. Formulace byly pozičního charakteru a nebylo jim co vytknout. Žádnou možnost jejich nějakého negativního působení formou postulátů v budoucnu jsem nezaregistroval. Vše probíhalo dobře až do okamžiku, kdy terapeut použil kontroverzní formulaci související s mým problémem. Má reakce mě samotného překvapila. Zažil jsem totiž něco jako elektrošok, v jehož důsledku se mi prudce rozbušilo srdce a začal jsem kolem sebe šmátrat po zbrani. Při opětovném vyřčení onoho kouzelného slova se celá situace opakovala a rázem bylo po hypnóze. Zbytek sezení jsem absolvoval ve zcela bdělém stavu se svíravým pocitem na hrudi a obrazy dávno prožité události v mysli. Uvedená epizoda jasně ukazuje na zvýšenou vnímavost v hypnotickém stavu. Při ukončování sezení jsem negativně vnímal odpočítávání od deseti do jedné, kdy se terapeut několikrát opakoval a čísla přeskakoval. Těžko říct, jestli to byla jeho roztržitost, nebo úmysl. Každopádně to přitáhlo mou pozornost. Vlastní hypnotické působení trvalo čtyřicet minut. Jeho obsah byl zcela univerzální a na můj problém nebyl mimo oněch dvou slov nijak zvlášť zaměřen. Po jeho ukončení jsem očekával alespoň pár slov k jeho průběhu. Na místo toho jsem si však vyslechl přednášku o terapeutových profesních úspěších, jeho čtyřicetileté praxi, celoevropské působnosti a speciálně pozitivních výsledcích v problematice, kterou řešíme. O vlastním sezení by nepadlo ani slovo. Kdybych se s popsanou epizodou nevnutil, tak by na ni terapeut vůbec nereagoval, i když následně připustil, že si toho také všimnul. Jeho závěr byl ten, že v budoucnu se používání tohoto slova vyvaruje. Tento přístup mě docela překvapil. Stejně tak mě docela udivilo, že mě terapeut s takovými zkušenostmi neupozornil, abych bezprostředně po sezení nejel autem, i když mu bylo jasné, že jsem jím přijel. Přechod do bdělé reality mi sice nečinil žádné obtíže, ale pro neznalého pacienta by to byl jistě závažný problém. Negativní závěr sezení završilo to, že si nepamatoval mé jméno, což by alespoň u privátního a platícího pacienta jistě mohl.
    Pozitivní působení používaných sugescí jsem bezprostředně po sezení nijak nepocítil a realita byla přímo v rozporu s předávanými sugescemi. Ty mimo jiné obsahovaly, jak budu dobře a hluboce spávat. Se spánkem jsem nikdy problém neměl, ale noc po sezení jsem jej měl výjimečně velmi neklidný. Mimo to jsem zaregistroval i větší nesoustředěnost a výskyt chyb při duševní práci. Celkově jsem vnímal nějakou divnou utlumenost. Tento stav jsem před tím opravdu neznal. Uvidíme, jak se vše bude vyvíjet dál.
 
    D + 71 – Z pověření terapeuta navštěvuji obvodního lékaře, se kterým jsem si předem dojednal schůzku. Ten pochopitelně už neví, o co se jedná, a nepamatuje si ani, že jsme spolu před dvěmi dny telefonicky o něčem mluvili. Předávám mu nález, který si pročítá a vytýká mi formální nedostatky, které obsahuje. Z nich jsem schopen vysvětlit pouze měsíc staré datum. Kromě toho tam není spojení na terapeuta a použité razítko už není platné. V nálezu také postrádá, co vlastně po něm terapeut požaduje. Ústně vysvětluji, že po něm chce žádanku na hypnoterapii, kterou terapeut ve svém nálezu doporučuje. S tím obvodní lékař nesouhlasí a odkazuje se na to, že má překročený limit a nestojí o sankce ze strany pojišťovny. Uvádí, že má zdravotní pojišťovna je špatná a že mu už dva měsíce nezaplatila. Tato informace je v přímém rozporu s tvrzením terapeuta, který si ji naopak velmi chválil a považoval ji za jednu z nejsolidnějších. Hned v následující větě mi ale obvodní lékař navrhuje, že pokud bych chtěl jakoukoli medikamentózní léčbu, tak to není žádný problém a klidně mi ji předepíše. Psychology a psychoterapii evidentně neuznává. Že by bylo něco na fámách, že lékaři pobírají provize od farmaceutických firem? Zvenčí to tak opravdu vypadá. Tohoto postoje jsem se dočkal po dvanácti letech, co jsem u něj registrovaný. Po celou tuto dobu jsem nebyl nemocen a žádnou léčbu jsem neabsolvoval. Na zdravotním pojištění jsem přitom za tuto dobu odvedl přes dvě stě tisíc korun. Vskutku vzorná péče o pacienta. Ještě, že mám na to, abych si hypnoterapii zaplatil. Kdyby bylo za koho, tak bych obvodního lékaře jistě vyměnil. Obávám se, že pokud této oblasti nechci věnovat zvýšené úsilí, tak mi nezbude než rezignovat a tento stav ignorovat.
 
    D + 72 – (2. sezení) I bez požadavku obvodního lékaře přicházím na dohovořený termín sezení. Požadavek po mně nikdo nechce. I vzhledem k pokročilé hodině je čekárna plná lidí. Mladý terapeut, se kterým mám mít sezení je přítomen, a sděluje mi, že je vše jinak a sezení se mnou nebude mít on, ale můj terapeut, který má ve stejné době skupinové sezení, do kterého mě zařadil. Tedy opět nekonzultovaná změna. Skupina se sestává z dvaceti osob. I když je pracovna poměrně velká, máme co dělat, abychom se v ní všichni poskládali. Sezení zahajuje další z mladých terapeutů. Jeho výkon je takový, že pokud někdo při jeho působení usne, tak je to spíš tím, že prožil náročný den a je rád, že si může odpočinout, než jeho zásluhou. Hovoří potichu a navíc zcela nesrozumitelně, tak mi to spíš přijde jako nesrozumitelné zaříkávání nějakého šamana, než moderní terapie. Při sezení hraje poměrně hlasitě relaxační hudba, která se snaží přehlušit křik dětí, který je slyšet zvenčí. Ve světlých chvilkách, kdy rozeznávám terapeutova slova, zjišťuji, že jeho formulace jsou značně zmatečné a je možná lépe, že mu není rozumět. V průběhu sezení přebírá vedení starší terapeut, který odvádí profesionální výkon. Nic to však nemění na tom, že v této době již několik účastníků spokojeně a nahlas chrápe. Obsahem jeho působení jsou všeobecné formulace podporující uvolnění, zdraví, sebevědomí a paměť. Tedy všeobecné pravdy a nic konkrétně zaměřeného. Sezení trvá celkově hodinu. V jeho průběhu je slyšet šustění při psaní. Později zjišťuji, že se jednalo o rutinní vyplňování zdravotní dokumentace, které terapeut v průběhu sezení zvládnul mimo vlastní terapeutické působení. Při ukončení sezení se převážná většina účastníků tváří spokojeně, když nic jiného, tak si aspoň odpočinuli. U několika jedinců jsou patrné rozpaky. Kdybych nebyl v roli pozorovatele, tak bych se přidal spíše k nim. Situace je totiž taková, že máme všichni rychle odejít, protože přichází další skupina. Nikdo přitom neřekl, jestli máme přijít na nějaké další sezení, případně kdy se toto sezení bude konat. Vzhledem k tomu, že mi tato zkušenost stačí, tak se o to ani nezajímám a nechávám všemu volný průběh. Bezprostředně po sezení vidím několik účastníků nasedat do aut a odjíždět. Velmi mě při tom udivuje, že se při tomto přístupu ještě nestal nějaký závažný malér. Dost totiž pochybuji, že jsou všichni plně v realitě. I při svých zkušenostech se změněnými stavy vědomí musím při jízdě dávat zvýšený pozor. Bezprostředně po sezení se cítím sice odpočatý, ale jiný výsledek působení na sobě nepozoruji. I když mi pochopitelně konkrétní údaje nejsou známy, bude se každopádně jednat o velmi lukrativní způsob terapie.

LLV – září 2007