Hypnóza
aneb anabáze s naším zdravotnictvím
část první

    V následujících řádcích vás seznámím se zkušeností, kterou jsem získal v oblasti hypnózy v rámci našeho zdravotnictví. Předesílám, že všechny základní údaje jsou pravdivé, neuvádím pouze konkrétní jména osob a řešeného problému. I když by si to popravdě za svůj profesionální výkon popisovaní aktéři plně zasloužili.
    Při čtení knihy Klinická hypnóza od Stanislava Kratochvíla jsem v jejím závěru objevil i přílohu v podobě Adresáře českých hypnoterapeutů. Adresář byl přehledně zpracován a jednoznačně sloužil jako reklama na jejich služby. Proto jsem se jich také rozhodl využít. Velmi snadno jsem v něm nalezl nejbližší ordinaci i terapeuta, jehož praxe skýtala záruku profesionality. Svou roli pochopitelně sehrála i skutečnost, zda daný terapeut pracuje na zdravotní pojišťovnu, nebo za hotové. Vzhledem k tomu, že jsem si svůj problém nechtěl vymýšlet a v průběhu terapie nějak podvádět, mou volbu ovlivnila i specializace terapeuta. Pro lepší přehlednost den mého rozhodnutí budu nazývat den D a veškeré další kroky budu vztahovat k tomuto dni.
 
    D – Aby se to lépe počítalo, tak jsem své rozhodnutí učinil 1.1.2007. V jeho realizací jsem optimisticky neviděl žádný problém.
 
    D + 8 dnů – K mé velké radosti se mi po mnoha neúspěšných pokusech podařilo dovolat do ordinace. Už jsem se obával, jestli je telefonní číslo správné. Telefon však nezvedl vyhlédnutý terapeut, ale jeho mladší kolega. Ten se sice zapomněl představit, ale neopomněl se mě vyptat na jméno, rodné číslo a zdravotní pojišťovnu. Jen tak mimochodem se v poslední řadě zeptal, o jaký problém by se mělo jednat. Přiznám se, že tento postup mou důvěru zrovna nevzbuzoval, ale vzhledem k okolnostem jsem svůj nesouhlas s tímto postupem překousnul a požadované údaje jsem mu sdělil. Závěrem mi doporučil, kdy si mám zavolat, abych vyhlédnutého terapeuta zastihl a ujistil mě, že mu zapsané údaje předá.
 
    D + 15 – Hurá, opět po několika pokusech, kdy terapeut nebyl v doporučenou dobu k zastižení, jsem jej konečně zastihl. Přiznám se, že mě nedobytnost ordinace dost zaskočila. Nejen, že se jedná o jejich kšeft, ale pacienti s psychickými problémy mohou potřebovat akutní pomoc kdykoliv. S tím ale zřejmě nikdo nepočítá. Odvolal jsem se tedy poněkud naivně na kolegu a informace, které měl předat. Dozvěděl jsem se, že terapeut o ničem neví a žádné informace od nikoho nedostal. Mé představy o profesionalitě dostaly opět co proto. Potom následoval zřejmě zaběhnutý rituál, jméno, rodné číslo, zdravotní pojišťovna a na závěr, tak nějak mimochodem, o jaký druh problému se jedná. Opět jsem to překousnul a závěrem jsem dostal za odměnu termín, kdy se mohu osobně dostavit.
 
    D + 17 – Nastal onen velký den, kdy konečně uvidím svého terapeuta. Vzhledem k tomu, že rád chodím včas, byl jsem v ordinaci o pět minut před smluveným termínem. Ordinace zamčená a nikde nikdo, žádný vzkaz, nic. Rozhodl jsem se vzhledem ke své silné motivaci chvíli počkat. Čtvrt hodiny po dohovořeném termínu přijel terapeut černým BMV, stylově celý v černém, prostě dokonalý mág. Alespoň po této stránce tedy nezklamal. Sezení probíhalo velmi rychle, naučené otázky: jméno, rodné číslo, zdravotní pojišťovna a obecně druh problému. Ve snaze urychlit celou záležitost jsem se odvolal na to, že jsem tyto údaje již jednou diktoval kolegovi a minule i znovu jemu samotnému. Dostalo se mi vysvětlení, že než by ty informace hledal, tak si je raději napíše znovu. Nu, proti gustu …. Seznam otázek byl tentokrát rozšířen i o mé telefonní číslo, což ve mně vzbudilo bláhovou představu, že je terapeut hodlá v případě potřeby použít. Byl jsem pochválen, že má zdravotní pojišťovna je dobrá a nejsou u ní žádné problémy s platbami. Platby zdravotní pojišťovny nemůžu sice nijak ovlivnit, ale alespoň něco. Ihned po sepsání těchto údajů na formulář, který vypadal jako ormičík z minulého století, jsme narazili na první problém. „Vy ale nemáte doporučení od svého obvodního lékaře.“ S tím jsem nemohl než souhlasit a můj argument, že jsem o tom nevěděl, nebyl nic platný. Byl jsem pověřen, abych si takové doporučení sehnal, do té doby se se mnou terapeut nemůže bavit. Až ho budu mít, tak mám zase zavolat a domluvit si další schůzku. To se mi naštěstí podařilo usmlouvat na variantu, že si schůzku domluvíme hned, abych nemusel znovu absolvovat problémy s telefonováním. Popsanou činností jsem zameškal tři hodiny pracovní doby a dosažený výsledek byl vskutku diskutabilní. Přitom stačilo tak málo, říci do telefonu, abych si na toto setkání doporučení obvodního lékaře přinesl.
 
    D + 22 – co to napsat takto? Navštívil jsem svého obvodního lékaře. Činím tak pouze zřídka, jedenkrát za několik let a jen v případech, kdy potřebuji nějaké potvrzení, že jsem zdráv. Zde proběhl obvyklý rituál, nejprve údiv, že po tolika letech u obvodního lékaře nemám žádnou zdravotní dokumentaci a poté přesvědčování o nutnosti nejrůznějších vyšetření s odůvodněním, že přece ve svém věku nemohu být zcela zdráv. Jako obvykle se mi z toho povedlo pro nedostatek lékařova času vybruslit bez odběrů a dalších nepříjemností. Požadované doporučení jsem dostal a, na rozdíl od potvrzení, zcela zdarma a navíc také souhlas s mou volbou terapeuta.
    Proto jsem se hrdý na svůj výkon ve stanovenou dobu dostavil do ordinace. Ke svému údivu jsem narazil na zavřené dveře, kde jsem se při bližším zkoumání dozvěděl, že dnes neordinují a mají z technických důvodů zavřeno. Opět dvě hodiny z pracovní doby a přitom stačilo tak málo, jen zavolat a dohodnutou schůzku zrušit. Pomalu si začínám zvykat, že zde s touto základní slušností nemohu počítat. Dívám se na vyvěšené ordinační hodiny a hledám vhodný termín, kdy bych se v případě nutnosti mohl vnutit. Nejbližší vhodný termín je ve středu, tak se rozhoduji to risknout.
 
    D + 24 – Přijíždím po své pracovní době do ordinace, kde se bez bližšího vysvětlení z cedulky na dveřích dozvídám, že dnes oproti uvedeným ordinačním hodinám ordinují jenom do oběda. Zase smůla. No co, aspoň jsem to zkusil.
 
    D + 29 – Po několika neúspěšných telefonátech se neohlášen dostavuji do ordinace. Terapeut vypadá značně přetaženě a potřeboval by pomoc spíš on sám, než aby byl schopen pomáhat někomu jinému. Proto jsem rád, že se náš kontakt omezuje na převzetí doporučení do obvodního lékaře a stanovení termínu mé další návštěvy. Alespoň nějaký výsledek.
 
    D + 38 – Ve stanovenou hodinu přicházím do ordinace, kde se od nějakého děvčete, kterému je zřejmě seznamovací rituál rovněž cizí, dozvídám, že terapeut není přítomen a dnes už ani nebude. Nad touto informací se dovoluji pozastavit s odvoláním na to, že jsem byl řádně objednán a mou návštěvu nikdo nezrušil. Tato možnost slečnu evidentně nenapadla. Vzhledem k tomu, že se jedná pouze o vstupní vyšetření, dociluji toho, že se na mě podívá aspoň mladší kolega, který se momentálně věnuje nějakým předškolákům. Kolega se rovněž raději skrývá v anonymitě. Už si pomalu začínám zvykat na místní mravy. Terapeut v mé kartě zjišťuje, co mám absolvovat a pouští se do testování. Vstupní test je zřejmě standardní a sestává z několika částí. Většina jeho částí je evidentně nastavená na první stupeň základní školy. Odříkávám abecedu, počítám do čtyřiceti, prozrazuji jméno prezidenta a premiéra, vyjmenovávám okolní státy a znám dokonce i hlavní město Slovenska. Nechce se mi věřit, že by si terapeut nepovšiml mého věku a tak si musím namlouvat, že ví, co dělá a přistupuji na jeho hru. V omalovánkách určuji chybějící části obrázků, skládám dvoubarevné kostky a omalovávám předložené obrazce. V těchto oblastech jsem uspěl, za což se mi dostalo pochvaly a konstatování, že na tom nejsem tak špatně. V dalších částech testu, jako byla reprodukce neznámých příběhů nabitých různými údaji a pamatování si dlouhých čísel, jsem však jednoznačně neuspěl. To jej na druhé straně uspokojilo a přivedlo k názoru, že jsem na správném místě. Přiznám se, že vzhledem k tomu, že na můj problém přišla řeč jen tak mimochodem, nevím, jestli se s ním mohu ztotožnit. Závěrem jsem byl přesvědčován, jestli bych si namísto řešení problému u vyhlédnutého terapeuta cestou hypnózy nechtěl vyzkoušet jeho řešení prostřednictvím povídání u něho. O účinnosti jeho postupů mě však nebyl schopen přesvědčit. Po hodině a půl je testování u konce a dozvídám se, že test do čtrnácti dnů můj terapeut vyhodnotí. Pak si mám zavolat a domluvit si termín dalšího sezení. Po předcházejících zkušenostech v tom vidím značný problém, ale v tomto ohledu je nesmlouvavý. Tuším, že se mám v budoucnu na co těšit. Ještě, že můj problém není akutního rázu a nemůže skončit třeba sebevraždou. 

LLV – září 2007