Vnitřní revoluce
Krishnamurti
Dharma Gaia, Praha 2002
Číst brilantní dílo Jiddu Krishnamurtiho je pro
mě vždycky nejen pohlazením po duši, ale zároveň velkým zážitkem a
inspirací pro další práci na sobě. Ani tato kniha není výjimkou.
Kniha je podle svého obsahu rozčleněna do několika částí. Obsah
těchto částí není vyčerpávající, ale dává dobrý základ a přehled o
dané problematice. Kniha je po profesní stránce velmi dobře
zpracovaná a i práce nad rámec běžného čtení je s ní velmi příjemná
a snadná. V obsahu Zdrojů a pramenů, Bibliografii, Adresáři,
Rejstříku důležitých témat a Obsahu nalezne čtenář přehledně
uspořádáno vše potřebné. V první části Krishnamurti – léta utváření
jsou uvedena základní životopisné údaje a popis doby, ve které
Krishnamurti tvořil a žil. Obsahem další kapitoly jsou čtyři veřejné
přednášky o strachu, svobodě, sebepoznání a konci utrpení. Další
kapitola je věnována otázkám a odpovědím. Můžeme se zde dále
seznámit i se základy Krishnamurtiho psaného díla, výběrem z jeho
zápisků, deníků, dopisů a diktovaných textů. Obsahový závěr pak
tvoří jeho dialogy a diskuse na téma Boha, utrpení, duchovního
života, odmítnutí a osvícení.
Při rozboru jednotlivých problémů se Krishnamurti zaměřuje na
ozřejmení principu jejich fungování a nalezení jejich příčin. Takto
nalezené závěry se pak dají lehce zevšeobecnit i v jiných oblastech.
Nebudu se zmiňovat o mnoha nesporných podnětech, které se z knihy
dají získat. Zaměřím se spíše na některé sporné otázky a
alternativní pohledy na ně. Na sklonku svého dlouhého a plodného
života se Krishnamurti mimo jiné zamýšlel nad tím, že se mu
nepodařilo nikoho z těch nepřeberných zástupů, ke kterým za svého
života promlouval, motivovat k vnitřní změně. Zda a případně k jakým
dospěl závěrům není v knize uvedeno. Přesto je patrné, že pokud si
vytýčil tento cíl, který se mu nepodařilo splnit, musel po celý svůj
život někde dělat zásadní chybu. O tomto tématu by se jistě dalo
dlouho a podnětně diskutovat.
V obsahové oblasti vidím prostor pro polemiku zejména v Krishnamurtiho
názoru na revoluci. Pokud její nesmyslnost spatřoval ve společenské
oblasti, je s podivem, že ji neviděl v oblasti vnitřní. Zde se
zřejmě nechal strhnout svou všeobecnou revoltou, kterou projevoval
vůči vnějším poměrům. Osobně se spíše přikláním k principu evoluce,
kdy potřebné změny nestojí ve vzduchu, ale na pevných základech
předcházejících prožitků. Zamysleme se blíže nad pojmem vnitřní
revoluce, tedy skokové změny. S její nutností můžeme pouze
souhlasit. Když se však na celou záležitost podíváme pozorněji,
zjistíme, že každá sebenepatrnější změna je ve své podstatě skoková.
Z tohoto pohledu tedy můžeme hovořit o revoluci. Na druhou stranu
pokud tyto jednotlivé skokové změny seřadíme časově za sebe nelze
mluvit o změně skokové, tedy revoluci, ale o změně plynulé, tedy
evoluci. Pokud ve vývoji chceme dosáhnout trvalý a hodnotný
výsledek, nelze nic přeskočit nebo vynechat, ale každou další změnu
musíme vystavět na pevných základech, které vytvořily změny
předcházející. Jinak tento proces nemá naději na úspěch. O tom se
můžeme velmi snadno přesvědčit jak ve společenském dění, tak
v osobním rozvoji mnohých jednotlivců.
V realizační oblasti by stál na zamyšlení zejména způsob předávání
jeho učení. Způsob hromadných přednášek vidím vhodný spíše pro
předávání vědomostí než pro účinnou podporu individuální práce na
sobě. Tento jeho přístup byl zřejmě ovlivněn jeho nesmiřitelným
postojem k autoritám a odmítáním zaujmout postavení učitele.
Z praktického hlediska považuji za přínosnější motivovat a dopomoci
k vnitřní změně byť jedinému člověku, než předávat, ač velmi cenné,
ale přesto neupotřebitelné informace, celým zástupům obdivovatelů.
Z knihy je patrna nadčasovost Krišnamurtiho názorů, jakoby se
jednalo o nějakou absolutní pravdu, která je přístupná méně či více
podle toho, na jakém stupni vývoje se čtenář nalézá. Jeho odpovědi
měly stejnou platnost v okamžiku, kdy byly vysloveny, stejně jako ji
po letech mají dnes.
Pasáž Otázky a odpovědi působí zcela uceleným dojmem i přes to, že
jednotlivé odpovědi od sebe dělí mnoho let. Z toho lze usuzovat, že
Krishnamurti ke svému poznání dospěl v ranném věku a v průběhu svého
života na svých postojích již nic podstatného nezměnil. Tato
skutečnost se mi jeví poněkud podezřelá, protože by svědčila o
úplném poznání a naprosté dokonalosti, které na druhé straně
neodpovídají dosaženým výsledkům.
Kapitola Psané dílo nám Krishnamurtiho představuje jako autora
poetické prózy , která mnohdy přechází až v poezii. Ve svém kontextu
je však tato kapitola poněkud na úkor celkové srozumitelnosti
jednotlivých oblastí. Tato práce je natolik citlivá, že by si
zasloužila samostatné ucelené publikování.
Předkládané názory mají takovou hloubku a jsou natolik odlišné od
běžně užívaného pojetí, že si jen těžko dokáži představit mysl,
která by je bezezbytku najednou dokázala přijmout a realizovat
v praxi.
Je jenom škoda, že se nejedná o ucelené dílo, které by
vyčerpávajícím způsobem mapovalo život a tvorbu tohoto velkého
člověka. Přesto je tato kniha velmi přínosná a čtenář v ní může
najít spoustu námětů k zamyšlení a podnětů pro práci na sobě.
Nestačí se však s Krishnamurtiho názory ztotožnit, ale tuto práci
musí na sobě udělat každý sám.
Za zmínku stojí, a bez zajímavosti jistě není i další hodnotná
nabídka nakladatelství Dharma Gaia.
LLV - 30.3.2004