Kdo se směje naposled

Raymond A. Moody

    Kdo by od nové práce průkopníka studia v oblasti klinické smrti a období přechodu mezi životem a smrtí očekával nějaké nové informace navazující na jeho dosavadní knihy, bude zřejmě zklamán. Kniha je z poněkud jiného soudku a jak sám autor předesílá, je nedílnou součástí jeho dosavadní práce a čtenář v ní najde to, co z komerčních důvodů bylo v jeho dosavadních pracích vypuštěno.

    Úvod knihy je napsán ve značně furiantském duchu, kterým škádlí zejména fundakřestany. Vlastní obsah knihy již tak vtipný není. Moody se ve své práci zaměřuje na filosofický, metodologický a lingvistický aspekt zkoumání paranormálních jevů. Škoda jenom, že lingvistický rozbor slov používaných v paranormální oblasti je prováděn v autorově rodném jazyku, tedy angličtině. Jistě by nebylo bez zajímavosti obdobnému rozboru podrobit slova česká. Vzhledem k tomu, že to překladatel neudělal, má každý čtenář dost široké pole působnosti pro vlastní tvůrčí přístup. Moody odhaluje příčiny, proč se za použití dosavadního přístupu k paranormální oblasti nemůžeme dočkat žádných dalších výsledků a proč vývoj celé problematiky uvízl dlouhodobě na mrtvém bodě. Ve svém rozboru definuje tři základní skupiny zainteresovaných diskutérů v paranormální oblasti. Charakterizuje zde skupinu parapsychologů, tedy osob, které se danou problematikou aktivně zabývají a jsou o reálnosti paranormálních jevů zcela přesvědčeni, dále skeptiků, tedy osob, které v reálnost těchto jevů z principu nevěří (u nás například spolek Sisyfos), a fundamentalistů (jejichž působení je v západním světě zřejmě daleko intenzivnější než u nás a vůči kterým je autor obzvlášť nabroušený), kteří jsou o reálnosti paranormální oblasti také přesvědčeni, ale za vším vidí projevy ďábla. Toto rozdělení osobně považuji za dost zjednodušené, protože se sám nemohu zařadit ani do jedné z těchto skupin a pro svoji potřebu bych si zřejmě vytvořil další skupinu realistů. Moody sám pak zakládá a definuje další, čtvrtou skupinu, skupinu hravých paranormalistů, ke kterým se sám řadí. Podle jeho slov je třeba ke zkoumání této problematiky zcela nového přístupu. Ve své knize se na paranormální oblast dívá z pohledu jejího vztahu ke hře a zábavě. Odhaluje paranormální svět jako po pokolení tradovanou dobrou formu zábavy. Rovněž tak ukazuje paranormální oblast jako prazáklad a zdroj současné moderní vědy, která se k ní po svém vzniku zcela macešsky obrátila zády.

    Autorův přístup ukazuje na to, že se povznesl nad postoj klasických parapsychologů a dokáže se na celou záležitost dívat nejen s hlubokou znalostí problematiky, ale i s humorným nadhledem. Pokud chcete udržet sled autorových myšlenek, jedná se o dost náročnou četbu. Pokud se vám to ale podaří, tak výsledek v přehodnocení vlastních postojů rozhodně stojí za to. Podle autorova ujištění se již můžeme těšit na jeho další práci z oblasti anomalistické psychologie, která z vědeckého hlediska zkoumá některé paranormální prožitky.