Zachtivost

Píše se rok čtyři tisíce let před naším letopočtem. Nacházím se v Egyptě. Mám husí kůži. Cítím strach a hanbu. Nejsem schopna poznat míru čehokoli. Pociťuji hlad po něčem, ale nevím po čem. Co tlama sežere, to spadne do černé díry. Je to nenasytnost, kterou nejde nasytit. Je to pocit, který se převtěluje za fyzickou potřebu. Toužím po svobodě. Ochranný val, který mám kolem sebe vybudovaný, nechrání můj život, ale moje pohodlí. Je to val pro rozvoj mojí lenivosti. Za tu chamtivost se nemám ráda. Nenávidím se za ni, bolí mě z toho srdce a hlava.

Točí se mi hlava a bolí mě nohy. Bojím se, že se nepřestanu točit a bude mi navždycky špatně. Půl otočky je ve vzduchu a půl ve smradlavém oleji. Přes hrudník jsem přivázaná nějakým provazem. Proto se nedokážu nadechnout. Z toho mě bolí hlava a jsem zadýchaná. Do nosu mi zatéká olej, šimrá mě v něm a nutí mě to do kýchání. Jsem tu za trest, protože jsem hamižná. Má mě to té hamižnosti zbavit. Stále nechápu, proč bych neměla být hamižná. Hamižnost mi připadá normální. Všechno je při tom špatně. Mám strach nebýt hamižná. Vyloučí mě to ze společnosti, ve které je mi dobře. Mám strach být jiná. Nemůžu se nadechnout a brní mi ruce. Nechcu řešit, že jsem hamižná, ale to, že je mi tak špatně. Jdou na mě mdloby, omdlívám.

Bolí mě kolem páteře. Mám poznat, co prožívám a co nepotřebuju. Mám to vrátit, je to opačný proces. Vracím to. Bolí mě z toho žaludek. Pár věcí vrátit nechcu, je mi jich líto. Je toho moc. Jsou to čtyři věci od rodičů (vzlykání). Byly to dárky. Nejde o ty věci, ale o to, co si k nim pamatuju. Musím vrátit i ty hezké pocity, které mi jsou tak cenné. Prostě všechno, i to cenné. Některé jsou hezké, jiné jsou jenom lež. Jsou hezké jenom proto, že se na ně nechci dívat z druhé strany. Najednou jsem osamělá. Najednou nemám svoje dětské já. Je pryč, ani nevím, kam šlo (pláč). Je mi smutno po mně, jaká jsem byla. Najednou nevím, kdo jsem. Všechny pěkné vzpomínky mi zůstaly, ale už tak nezáří, zevšedněly. Už mi není špatně, už se netočím. Už mě opouští i ta lítost.

Připadám si jako trojúhelník s okem. Zároveň se na sebe dívám zeshora. Najednou jsem dvakrát, ale ne na půl. Dívám se na sebe zvenku, jsem někdo jiný. Když nechcu být nahoře, tak mě to bolí. Potřebuju čas. Hledám nějakou výšku, ve které mě to nebude bolet (úsměv). Musím se přestat bát, že spadnu. Říkám si, že si takový pohled na sebe ani nezasloužím. Když najdu tu vhodnou výšku, tak mě přestane bolet žaludek. Asi můžu být dvakrát, když se mysl dívá na duši. Duši cítím v těle. Mysl v něm není, ta se na nás dívá zeshora. Cítím se na dvou místech jako jeden člověk. Zrychlil se mi při tom mozek.

Nemám svůj standardní klid. Su nervózní z toho, že nevím, co se děje. Furt na sebe koukám svrchu, a přitom současně žiju dole na Zemi. Mám při tom ze sebe dobrý pocit. Mám z toho hokej. Musím udělat revizi. S jistotou vím, kde je moje tělo. Mysl je někde nade mnou. Když vyskočí, tak ji držím, protože nevím, jak ji dostat zpátky. Výška, ze které se na sebe dívám, se ustálila na pěti patrech. Když ze sebe vyskočím, tak se počůrám štěstím (smích). Snažím se uvěřit tomu, že mohu vyskakovat a zase naskakovat. Je to dost šílené. Kdyby to šlo, tak by to bylo super (blažený výraz).  Je to příjemné. Chce se mi tak zůstat. Nebojím se toho jako na začátku. Přestává mi chybět val těch hmotných statků. Je to pragmatické. Vyměnit tělo je tak složité jako přezout si ponožky. Moje tělo je moje milovaná ponožka. Chamtivost obnáší moc starostí. Vzpomínky zešednou a zevšední. Jde o to, čemu dáváš pozornost. Všechno to je jenom obraz. Je mi dobře, ale budu si na to muset zvyknout.