Nájezdníci

Původní postoj

    Událost se odehrává ve 13. století a trvá několik dnů. Jsem mladá žena a žiji v primitivní vesnici na severu dnešního Ruska. Je to studená oblast s chladným a krátkým létem. Žijeme zde na úrovni pravěku. Oděvy máme z kůží a žijeme v zemljankách. Ženy nosíme legrační čepice s ušima. Hrubé sukně se zástěrou a kožešinové boty
    Přepadají nás seveřané ze západu (dnešní Švédové). Posílám děti schovat se ke starším lidem žijícím stranou na pastvinách. Nájezdníků je mnoho. Mají těžké koně a spoustu kovových zbraní. Ty my nemáme. Je to dobyvačný severský kmen. Naše situace je beznadějná. Mají přilby na hlavách, pancíře na těle a různé štíty. Kulaté i šestihranné. Postupně jsou pobiti všichni muži ve vesnici. Vidím, jak je můj muž propíchnut.
    Vítězové si organizovaně vybírají ubytování v domech. Velký chlupatý Švéd stojí ve dveřích. Jsem celá ztuhlá, cítím obrovský strach. Nemá mě kdo chránit. Děti jsou pryč. Nevím, co bude dál. Muž přistupuje ke mně, povaluje mě na postel a bere si mě. Nebráním se. Nebije mě a není ani moc surový. Cítím jenom strach, sevřený hrudník, bolest hlavy. Špatně se mi dýchá. Nevnímám co se děje. Muž vstává a sedá si ke stolu. Bouchá pěstí do stolu a chce jídlo. Dávám před něho placky, medovinu a vodu. Třesou se mi při tom ruce. Něco povídá, nerozumím mu. Asi chce maso, to nemám. Dávám mu ještě sušené ovoce nádobu s medem. To nechce, jí jenom placky. Medovina mu chutná.
    Vychází ven, mají poradu. Po čase se vrací. Bude tu bydlet. Nevím jak dlouho. Pořád mám z něho strach. Cítím vlny strachu. Několik z nich kope za vesnicí velkou jámu. Druhý den tam pohřbívají naše muže. Díváme se na to z povzdálí. Zasypávají je hlínou, nahoru dávají kamení a odchází pryč. Ženy tam jdeme plakat a naříkat. Uvědomuji si, že mi umřel muž a že ho už nikdy neuvidím. Nežili jsme si špatně. Cítím smutek. Po nějakém čase se vracíme domů. Všechny jsme na tom stejně. Máme doma jinýho chlapa. Něco chystám, mám strach. Ukazuju mu, že mám dvě malé děti. Ukazuje mi, abych je přivedla. Vracím se po dvou hodinách. Vysvětluju dětem aby se nebály, že tatínek umřel a doma je cizí muž. Nejsem si jistá, jak to dopadne. Chlap bere synka za rameno a lomcuje s ním. Je mu devět let. Stojí a ani se nehne. Holčička je mladší. Chlap ji tahá za vlasy. Asi jim tím jenom říká, že musí poslouchat.
    Cítím smutek v očích. Dosavadní život skončil. Mám žít s jiným chlapem. Úlevou je, že nezabil moje děti. Škoda, že si nerozumíme, bylo by to jednodušší. Starám se o jídlo a domácnost. Večer chlapi zabíjí dvě krávy. Každý dostává porci masa, které peču. K tomu vařím obilí. Chlap je spokojený, že dostal maso. Mám radost, že děti přežily.
Nikdo se mě neptal, co chci já.

Konečný postoj

    Muži se snaží vytvořit organizovanou obranu. Je jich ale málo a mají nedokonalé zbraně. Proti nájezdníkům nemají šanci. Jsme pastýři a zemědělci. Vždycky jsme byli stranou všech cest, kdo by v chudé vesnici na severu co hledal. Dosud jsme se nemuseli před nikým bránit. A najednou tu proti nám stojí takové luxusní vojsko. Překvapuje mě, jak jsou organizovaní.
    Když si mě válečník bere, tak překvapivě není hrubý, ani násilný. S myšlenkou na děti se mu snažím dát nejlepší jídlo a pití. Zmocňuje se mě, ale neubližuje mi. Můj postoj si nese ta doba. Není to sice dobrovolný, no a co, chlapi to tak dělají. Všechno je překvapivé, v noci vedle mě leží jiný chlap. Automaticky si lehá vedle mě a spí. Dává si při tom přese mě ruku, jako kdyby tu byl odjakživa. Nespím, myslím na děti a mrtvého muže.
    Válečníci mají jasný dorozumívací systém. Po jejich poradě probíhá přerozdělování. Všichni potřebují bydlení. Mají velmi dobrou organizaci a velitele poslouchají na slovo. Bez toho by to nešlo. Rychle pohřbívají těla, aby se všechno uklidilo a mohl začít nový život. Byla to cílená a organizovaná práce. Postupně se ukazuje, že se tu seveřané chtějí usadit natrvalo. Vyvíjí se z toho zcela nová situace. Je to lepší, než kdyby muže pobili a odjeli. Těžko bychom přežili. Jedná se jim o osídlení nové oblasti. Chovají se vlastně slušně, nedrancují a nejsou brutální. Později mi dochází, že si vybírají i ženy přiměřeně ke svému věku.
    Nechávají nás truchlit. Ve společnosti ostatních žen, které jsou na tom stejně, se může smutek v klidu vyjádřit a vyplavit. Cítím solidaritu ve sdílení smutku. Držíme se kolem ramen a objímáme se. Kdyby s tím měl být člověk sám, tak by to bylo horší. Na znamení smutku si děláme blátem a popelem na čele a tvářích znamení. Je dobře, že nás nechávají prožít smutek. Když se vracím domů, muž přistupuje ke mně a čistí mi obličej. Je to zajímavé a přátelské gesto. Trochu se před dětma stydím, že mám tak rychle nového muže. Nemůžu za to. Muž vyskakuje a tváří se napůl zuřivě. On si jenom testuje, jaký ty děti jsou. Synek se neleká a dívá se mu zpříma do očí. Mám z něho radost. Dětem se nic nestalo a jsou přijaty. Nemůžu říct, že by je přijal za svý, ale jsou přijaty za členy domácnosti. Cítím dojetí, radost a úlevu. Všechno proběhlo rychle za sebou. Imponuje mi, že muž je vysoký a silný. Mám z něho pocit, že nás dokáže ochránit. Vzájemně se učíme. Pro synka je to inspirativní. Přineslo nám to zajímavou změnu. Jsem ráda, že je nový partner tady.
    Nejmladší válečníci nemají ženy a žijí tři až čtyři pohromadě. V zimě se máme líp než před tím. Muži jsou dobří lovci a díky koním jezdí daleko na lov. Máme častěji maso, než v předchozích letech. Neznají ale vůbec pěstování obilí a práci s ním. Válečníci v zimě nezahálí a mají tréninkové dny. Zažívám pocit bezpečí, že tu máme dobře organizované a silné válečníky. Jsou schopni nás po všech stránkách lépe zajistit než naši předcházející muži. Zima probíhá zábavně.

    Došlo k přepadení vesnice a splynutí s nájezdníky.