Nenávist až za hrob

     Všude kolem sebe vidím žlutý písek. Je teplo, svítí slunce, ale je tlumeno oblaky. Fouká vítr. Jdu s karavanou. Vedle mě jde velbloud. Jdu pěšky. Jenom s nima cestuju, jinak k nim nepatřím. Jsem muž, kolem třiceti let. V karavaně mám i ženu. Vítr fouká, je to nepříjemné. Velbloudi začínají být neklidní. Zastavují se, snažíme se je táhnout dál, ale oni nejdou. Vidím oblak písku. Přichází až k nám a zahaluje slunko. Je to písečná bouře (chvění nohou). Všichni ležíme. Přichází to poměrně rychle. Nestačili jsme se na to připravit. Bouře je už pryč. Slunce začíná svítit. Před náma jsou nějací jezdci v tmavých oblecích. Jsou zahaleni ve tvářích. Jedou směrem k nám, jde z nich hrozný strach. Jsme neozbrojená skupina. Někteří seskakují a začínají nás bít šavlema. Některé z nás zabíjí (silné chvění a křeč v nohou). Dostávám křeč do nohou. Sekli mně přes ně. Ze spodu pod lýtkama. Ostatní jezdí okolo a sekají do nás jako zběsilí. Cítím hrozný tlak a křeče v achilovkách. Svázali mně za nohy, ruce mi připoutali k tělu. Přivazují mně za nohy ke koni. Dělá jim to radost. Táhnou mně za sebou. Jedou na koních a táhnou mně za sebou. Pozoruju to z vrchu, jak mně táhnou, cítím vůči nim hroznou nenávist. Vůči tomu jezdcovi. (Klient umírá, ale neodchází do Světla).

    Je to jako kdybych ho pořád pronásledoval. Chci mu nějak ublížit, ale nevím jak. Je to jako kdyby mně něco volalo odtud pryč, ale já to nevnímám. Pořád jsem s ním, s tím jezdcem. Zůstávám u něho, pořád ho sleduju. Jsem kousek nad ním. Cítím při tom touhu se mu pomstít. (Silný třes nohou.) Třepou se mi nohy, ale nevím proč. Jsou to jeho nohy. Chci odtud utéct, ale nemůžu. Jsem v jeho těle, ale já jsem to nechtěl. Chci odtud pryč, ale nejde to ( usedavý pláč). Je tam se mnou ON, ten, co mně zabil. Cítím se tam hrozně. Nenávidíme se navzájem. Chci pryč. Psychicky to nevydržel, zabíjí se, ale já se ho nemůžu zbavit. Spáchal sebevraždu, sám se probodl mečem. Opouštíme tělo a jdeme do tmy. Je to hrozně nepříjemné. Chci od něho utéct. Jedno kam, jenom pryč. Nejde to, není to tak jednoduché. Udělal jsem hroznou chybu, že jsem ho pronásledoval, ta moje touha po pomstě. Vidím Světlo. Přímo z té tmy nás Světlo posílá do dalšího života. Jsem v dalším životě a on je hrozně blízko mě. Oba dva jsme v jednom těle. Já nechci. Je to žena, celou dobu mezi sebou bojujeme. Vstoupili jsme do ní, když byla maličká. Světlo nás tam poslalo, že se od ní máme učit. Je hrozně hodná, dobrovolně nás přijala. S ní zacházíme dobře, ale mezi sebou ne. V průběhu toho života od ní odcházíme, protože jí ubližujeme. Odcházíme od ní zpátky do tmy. Potom odcházíme ze tmy přímo na Zem do úplně nového těla ve kterém jsme přímo od narození. Jsme v něm jenom sami dva. Žijeme spolu. Už spolu vycházíme líp. Některé životy žijeme zvlášť, některé dohromady. Někdy jsme nepřátelé, jindy sourozenci, stále vedle sebe. Přišel čas abychom se spolu rozešli, už jsme se naučili spolu žít.

    Na můj dotaz, kde je ten druhý duch, klient odpověděl, že tady, že jsou oba v jeho těle. Po výzvě se tento duch přihlásil, nebyl však schopen uvést svoje jméno. Potvrdil vše co bylo řečeno klientem. Následně pak žádal o možnost odejít do Světla. Na můj dotaz, čí problémy jsme to vlastně s klientem řešili, zda tyto problémy byly klienta nebo jeho a zda s jeho odchodem ustanou, uvedl, že řešené problémy patřily jim oběma a při jednotlivých sezeních se v terapii střídali. Dále uvedl, že se s nimi už nechtěl dál vláčet. Ze strachu, že bych mu nepomohl, se však ke své přítomnosti bál přiznat. Konstatoval, že s klientem již mají pěkný vztah a bez jeho pomoci by se svých problémů nezbavil. „Vím, že to nebylo fér“, řekl, „už si nic nedlužíme a můžeme se spolu rozejít“. „Chci odejít, ale bude mi chybět“. Proto terapie trvala enormně dlouho a chvílemi vykazovala prvky zmatenosti. Po vzájemné domluvě jsme se všichni dohodli na tom, že duchu, který chce odejít, pomůžeme tím, že zpracujeme do konce jeho problém a pak jej vyprovodíme do Světla. Následně byl problém zpracován, duše nám oběma poděkovala a přátelsky se s námi rozloučila. Loučení se neobešlo bez projevů dojetí a přání, aby se co nejdříve spolu mohli setkat každý ve svém vlastním těle. Jeho poslední slova pak byla „Vidím světlo, děkuju, jdu za ním“.

    Poté klient potvrdil, že druhý duch odešel a že s ním už v těle není. Na můj dotaz, zda je v těle sám, však klient odpověděl, že ne, že je s ním ještě malá holčička. Po výzvě se přihlásila malá holčička a klient se začal dětsky kroutit a mluvit jako malé děvčátko. „Jsem Maruška, narodím se mu jako jeho dcera za tři roky, tak jsem se přišla podívat, jaké to bude. Chci taťku předem poznat a už mi tam nahoře byla dlouhá chvíle“. Po delší době se nám podařilo i Marušku přesvědčit k odchodu a odvést ji zpět do světla.