Cesta domů

Úvodní rozhovor s jednotlivými dušemi.

    Jsem unavená, rozmrzelá, cítím strach a nervozitu. Je tu víc volno, jako bych se roztahovala a rozpouštěla. Pociťuji smutek, nejsem taková stěsnaná, ale víc rozpuštěná do prostoru. Mnohem lépe se mi dýchá, je to úplně jinačí. Před tím jsem křičela, ale nikdo mi nerozuměl. Tu komunikaci si budu pamatovat. Nejstrašnější to bylo, když se mnou nikdo nemluvil, nikdo mi nerozuměl, proto jsem byla vzteklá. Chci si jenom hrát. Za svou rudou barvu se stydím. Mám ráda oranžovožlutou, pastelovou, příjemnou.Vnímám tu změnu prostoru a barev do pastelové. Je víc prostoru, můžu líp dýchat, nepociťuji tlak, ale vibraci. Můžu tvořit, hrát si. Jsem opatrná, je tu mnohem víc veselo.

Hovoří R

    Omlouvám se, že jsem do toho posledně kecal. Bavilo mě to. Tu její sílu mám rád. Vím, že není dobře, když tu je zavřená. Nedovedl jsem si představit, jaké by to bylo, děkuji za vysvětlení. Budu rozumnější a klidnější. Nebudu se do toho plést.

 

Hovoří B.

    (vlastník těla) Byla jsem to poprvé já, kdo dával dohromady tu rozplizlou V. Bylo to moc hezký, byla jsem doma. Byla jsem na úrovni R, byla jsem tu doma, bylo to skvělý. Dnes už nemusí mluvit nikdo za mě. (pláč)

 

Hovoří T

    Jsem slabá, mám na tom všem malý podíl. Jenom to sleduju a nemám co říct. Jsem jenom tenká, slabá čára. Jsem málo aktivní.

Způsob vstupu do těla.

Hovoří V

    Když vstupuju poprvé do těla, je to jako jít krást jabka do cizí zahrady. Plížím se, aby mě nikdo neviděl. Splývám s bělobou stěny. Je to něco nového, našla jsem svět, život. (velmi emotivně) Vylézám z toho běhání, nudy, samoty. Za mnou je to černý, nikdy jsem to tak neviděla. To černo je mou součástí, odtud vylézám. Daří se mi to, jsem žlutoprůhledná, jako rozpálený den. Chci být nenápadná, průsvitná. Vím, že tu jsou lidé (vášnivý výraz). Je v tom něco zvědavého, neznámého. Něco mě chytá za ruku a táhne mě to tam. Je tam černo, není tam vidět. Něco po mě chmátlo a vtáhlo mě to tam. To sevření je pevné a nepříjemné. V první chvíli jsem to ještě mohla vrátit. Teď už su vlečená a nejde s tím nic udělat. Není to přátelský dotek. Jsou to pařáty s pořádnými drápy. Jsou součástí tmy. Nevidím tam, stále jsem ještě oslepená tím sluncem. Kontakt s ním ztrácím, když se protahuji oknem. Jsem v těle naopak, mám hlavu v nohách, musím se otočit. Vím, že jsem v těle, ale nevím, jak vypadá, je to jenom schránka, prostor vyplněný barvami. Žlutooranžová, žlutá, fialová, modrá. Černý okraj tvoří hranici. Už se můžu roztéct do celého těla a stávám se vším. Udělala jsem tu chybu, že jsem to připustila. Byla jsem příliš odvážná. Proč ne, všechno se má zkusit. Vím, že už nemůžu ven.

Rekapitulace pobytu v těle.

Hovoří V

    Chtěli mě tu, mám to tělo rozhýbat. Bylo chladné, ztuhlé. Mám ho rozvibrovat, proto dostávám největší prostor. Prosvětluji ho a ohřívám. Ony to pro to tělo chtěly. Nevstoupila jsem sem se žádným zlým úmyslem, sama jsem z toho zmatená a nevím, co mám dělat. Nedokážu s tím tělem pohnout, můžu ho ohřát, zaoblit, zkrásnit, ale nemůžu s ním pohybovat. Když vzbudím pohyb, tak je to výbuch. Velká síla, ale žádná inteligence. Spoustu věcí, které po mě chtěly, jsem splnit nemohla. Neměla jsem na to, byla jsem směšná a trapná. Nemůžu se na sebe zlobit, musím se sama sobě smát. (třes těla) Až tolik zla, jako v jiných životech, jsem nenapáchala, tehdy to bylo horší. Tady mě to dřív obohatilo, dokázala jsem aspoň chvíli s někým spolupracovat. To jsem nikdy předtím nezažila. Určitě mi to prospělo, nejsem tak panovačná, vím, že se nemusím prosazovat silou. Naučila jsem se spolupracovat, komunikovat, všímat si, jak to dělají jiní. Mnohé jsem obdivovala, předtím jsem se všemu jenom vysmívala. Vím, co je to pokora, bezmoc. To jsem dřív taky neznala. Odpouštím si všechno, co jsem v tomto těle způsobila. (pláč) Je to svobodné, smíření.

Odpuštění si s ostatními dušemi.

Hovoří V.

    Omlouvám se tobě K, do tebe jsem se trefovala, byla jsi snadný cíl. Zraňovala jsem tě. Máš velkou sílu, buď si jí vědoma. Vím, že co jsem dělala, tě muselo hodně pohoršovat. Chtěla jsem tě ponižovat jako ty lidi před tím. Nikdy jsem nad tebou nevyhrála, jsi silnější než já.

 

Hovoří K.

    Mě to strašně bolelo, strašně jsi mě dusila. Bála jsem se, že tu umřu, ale musím ti poděkovat, dávalo mi to sílu se projevit, neztratit kontakt s krásnem a vesmírem. Napojila jsi mě na vyšší síly. Nakonec jsem ti vděčná, že jsi mě donutila k té intenzitě, síle. Odpouštím ti, nemohlas jinak. Teď už budeš vědět, co s tím.

Hovoří V.

    Tebe prosím za odpuštění T, ty sis vždycky dělala, cos chtěla. Stálo to ale za to, když jsme se spojily. Propůjčila jsem ti svoji sílu pro tvoje projevy. Taky jsem si při tom pěkně zařádila. Odpusť mi, jestli sis z toho odnesla větší balík újmy. Už se taky nechci zašpinit, nedělej to ani ty. Odpusť mi, že jsem se nechala svést, zneužít a že jsem používala tvoje nástroje k ovládání a zneužívala tvoje schopnosti. Děkuji ti za zvláštní krásu, kterou jsi mi dala, zbavilas mě živelnost. S tebou jsem dovedla být krásná, ale nedokázaly jsme spolu konat dobro.

 

Hovoří T.

    Tys byla vždycky pod mou nadvládou a používala jsem tě, k čemu jsem chtěla. Není ti co odpouštět. Libovaly jsme si ve lži, manipulaci, přetvářce. Jestli je co, tak ti odpouštím. Tys za to nemohla. Nedej se už manipulovat, dělej si vždycky, co sama chceš. Nenech manipulovat sebou, ani nemanipuluj druhými.

Hovoří V.

    Omlouvám se tobě R, prosím, odpusť mi tu moji výbušnost, vzteklost, jednání bez rozmyslu, touhu prezentovat se na veřejnosti. Vím, že jsi se mnou musel kolikrát jednat po zlém. Často jsem ti dělala naschvály. Děkuji ti za ty chvíle, když jsme spolupracovaly, to byla nádhera. Omlouvám se ti, udělala jsem spoustu skopičin a trapných scén. Tvůj prostor je tak řídký, bleděmodrý, ráda jsem ho ovládala. Byla jsem na svoje výstupy hrdá, teď mi to připadá směšné a trapné, omlouvám se ti.

Hovoří R.

    Bylo s tebou dost práce. Sám se stydím, kolikrát jsem se tebou nechal svést. Svým způsobem to bylo krásné, s tebou jsem mohl tvořit. Byl jsem to já, kdo rozhodl, že tě tu zavřeme do vězení. Nejvíc musely přemlouvat mě, když ses klubala ven a dostávala větší prostor. Cítil jsem velkou zodpovědnost. Věřím, že se o tebe postarají jiní a moudřejší. Ani já jsem to nezvládl. Odpouštím ti všechno, co se stalo, bylo to přínosné, nemám žádné výčitky.

Hovoří V.

    Nemám odvahu mluvit. Nikdy jsme se spolu nebavily. Omlouvám se ti B, zaplavit tě bylo nejsnadnější. Omlouvám se ti za všechno, co se tady dělo z mojí viny. Vracím ti všechno místo, které jsem zabírala, je tvoje. 

 

Hovoří B.

    Tobě odpouštím jako všem ostatním. Potřebovala jsi ten prostor, tu zkušenost. Stálo to dost bolesti i moje tělo má dost šrámů. Přeju ti to, nic se nestalo, nemám ti co odpouštět.

 

Hovoří V.

    Měla  bych se omluvit i jiným bytostem z tohoto světa, kterým jsem ublížila svými výbuchy a zašpinila je svými manipulacemi. Nejvíc se musím omluvit těm z té minulosti, těm, kterými jsem pohrdala, zneužívala je, manipulovala jimi, lhala jim. Nechť mě všichni tihle slyší, těm se omlouvám nejvíc. Těm všem se omlouvám. Prosím, odpusťte mi všichni, já už to neudělám, už vím, co je to být sama, nevšímaná. Odpusťte mi všichni, prosím! Jsou daleko, ale necítím z jejich strany žádnou nenávist, ani výčitku. Někteří neodpovídají, jiní jenom přikývnou, není slyšet žádný hlas, jenom smířlivé ticho. Už je to pryč. Je to nebolí a nejvíc to bolelo mě.

Jsem jednolitá, už nemám žádné hrany, už necítím žádné vlny. Jsem klidná, stojím, zářím, můžu se zastavit, nemusím nikam pospíchat. Jenom si tak v klidu zářím. V tomto těle mě už nic nedrží, už jsem trochu mimo. Už nevnímám tu skořápku, ty hranice. Loučím se. Mějte se dobře a buďte dobří.

 

Hovoří B.

    Loučím se s tebou V, uháněj ty ďáblíku, buď krásná a spontánní, jak to umíš jenom ty. Loučím se s tebou V, přeji ti, abys nikdy nebloudila a neztratila kontakt, zkrásněla a zjemněla. Loučím se s tebou V, máš krásnou oranžovou barvu, nedej si ji už nikdy zašpinit. Kéž už nikdy nedokážeš lhát. Nezneužij svoji sílu. Jsem ráda, že jsi prostřednictvím tohoto těla dostala příležitost a využila jsi ji. Přeju ti to, zmoudři. Se mnou jsi udělala velké změny. Za to ti děkuju. Není to tak docela pravda, že jsi mnou nemohla pohybovat. Změnila jsi mě. Nikdy nezapomenu na tu zkušenost. Buď svobodná a svá.

Odchod do Světla.

 Hovoří V.

    Nahoře je Světlo, je jako bod. Vede k němu dlouhý, žlutý tunel. Na jeho konci je zářivě bíle Světlo. (blažený výraz) Samo mě to tam táhne, necítím žádný strach. Sama se vznáším nahoru. Letím pořád rychleji, už nemám hranice, jsem pořád širší, rozpuštěnější. Necítím, kde mám sebe, já nejsem. Už je všechno stejný, už nemůžu najít sebe. Je těžké mluvit, nemám prostřednictvím čeho. Tady je jenom zářivo, jsem rozpuštěná, nejsem, nebojím se. Nemám žádnou zodpovědnost, ani strach. Mají mě tu rádi. (pláč) Ani nevím, proč jsem jejich, jsme dohromady. Není oni a já, je to dohromady. (pláč) Je tu veselo, nedá se o tom moc mluvit, nejsou pro to slova. Můžu všechno, ale já nic nechci. Je tu dobře, je tu doma, na ničem už nezáleží. Už je jedno, co se stane, tady je příjemně, ani horko, ani zima. Hlavně vůbec nejsem, ani se nechci hledat, je to hrozná hloupost, nemá to smysl. Už se mě na nic neptejte, potřebuji si odpočinout. Už vás nevidím. 

  

Hovoří B.

    Je tu víc místa, čistěji, dá se dýchat, je tu spokojeno. Tady je strašně moc místa, jako v novém bytě. Budu si to muset nejdřív všechno prohlédnout. Určitě si kus bílého prostoru nechám pro sebe. Je to důstojné. Hovoří ostatní duše. My chceme domů, také chceme najít domov!

    Taky se chci rozpustit, jít domů, kde se nemusím choulit a přesto mohu být schoulená, kde mě přijmou a kde bude v bezpečí.