Zabita otčímem

    Jsem holka, je mi osmnáct let a spím. Seno krásně voní a je teplo a já nejsem ani přikrytá. Mám na sobě sukni a halenu. Je to na půdě, nad hlavou mám blízko strop. Slyším šramot, mám strach a tuším, kdo to je. Někdo ke mně leze na postel, je to otčím, který mně chce znásilnit. Vždycky na mně byl hodnej, ale z toho, jak se ke mně chová a oplácává mě, tak je mi jasné, o co mu jde. Zacpává mi pusu, já se bráním. Rvu se s ním a škrábu ho. Hrozně se bráním. Cítím silnou bolest v žaludku a podbříšku, menstruuju. Snaží se mi chytit ruce a já začínám vřeštět. Rvu se o život, jdu mu po očích, blbě se mu brání. Něco hledá na podlaze, kde nachází ostrý střep. Pak se mi něco ostrého boří do žaludku. Přestávám křičet, lapám po dechu a mám vytřeštěné oči. Vstává a říká "to máš za to, ty čubko".Odchází. Rukama si držím ránu, prosakuje mi z ní krev. Jde to hrozně pomalu. Potím se, modlím se, abych už umřela. Špatně se mi dýchá a najednou jsem nad tělem, které leží v posteli.

    Otčím klidně spí. "Ty hajzle, to ti nedaruju". Rozmýšlím se, co udělat. Přichází za mnou anděl a vysvětluje mi, že to nemá smysl. Mám mu odpustit. Mávám za ním rukou a odcházím s andělem do Světla. Jdeme spolu světelným tunelem. Na jeho konci je nádherný, zlatý světlo. Jsem tam, cítím všechno na všech místech a všude. Cítím se při tom dobře a jsem šťastná. Cítím jednotu. Já i anděl jsme jedno. Když někdo pro někoho letí na Zem, tak ho vidím, ale jinak jsme jeden zlatý shluk - mráček atomů, které neustále vibrují. Jsem tu tak dlouho, dokud se nerozhodnu narodit. Trvá to dvacet pozemských let, tady to není tak dlouho. V příštím životě se narodím svobodný matce. Moje jsou životy, jsou v tělech všech lidí i toho otčíma, co mě zabil. Před narozením se opět vyčleňuju z celku a jdu na Zem.