Uškrcena otcem

    Je začátek dubna roku 1972. Jmenuju se ULRIKA HOFF, žiju v NĚMECKU ve městě KARLSRUHE. Je mi šestnáct let a chodím na gymnázium. Mám dlouhé světlé vlasy a modré oči. Trochu špičatý nos, úzké rty, úzký obličej. Jsem štíhlá. Na sobě mám růžové tričko a domácí modro bílé kalhoty. Narodila jsem se 3.8.1954 v KARLSRUHE. Náš dům má dvě patra. Dům je ponurý a smutný. Je to zděný dům, je starý a má růžovou barvu. Ulice se jmenuje GERMANSTRASSE, číslo domu je 9. Patří nám celý dům. Bydlím s maminkou, jmenuje se jako já ULRIKA, příjmení má SCHWARZ a nevlastním otcem (bolestný výraz). Jeho jméno si nevybavuju (pláč). Má světlé vlasy, široký obličej, šedé oči, široký nos a světlé, neprokrvené rty. Je trochu silnější. Je mu přes čtyřicet let. Dělá nějakého nadřízeného na stavbě. Přesně nevím, nikdy jsem u něho v práci nebyla. Má jiné příjmení než já, jmenuje se KARL (hláskuje) SCHWARZ (pláč). Ještě s námi bydlí paní, co nám pomáhá v domácnosti.
    Jsem ve sklepě. Šla jsem pro kompoty. Potřebuju jablečný kompot k obědu. Je středa. Na oběd bývám vždycky doma. Ve sklepě je uprostřed stůl, regál s kompotama, nějaké nářadí a bedny. Přichází za mnou otec a říká, že se mnou chce mluvit. Chce mi něco vysvětlit. Chce mi vysvětlit, že to co se mnou dělal nebylo špatný. Osahával mě a nutil abych osahávala já jeho. Trvalo to čtyři roky, ne, dýl, od mých šesti let. Maminka o tom nevěděla. Vůbec jsem při tom nechápala co se děje. Myslela jsem si, že to tak má být, že to tak mají všichni, ale vůbec se mi to nelíbilo. Vysvětluje mi to, ale já už mu nevěřím. Říkám mu, že to řeknu matce. Hrozně se zlobí. Říká mi, že to už neřeknu nikomu. Cítím, že má pravdu. Mám při tom pocit, jako kdyby se zastavil čas. Jako kdyby běžel v jiné rovině. Jako kdyby se dělo něco, co není možný a přitom je to pravda. Říkám mu, že to všem řeknu, že se to všichni dozví. Hrozně se vzteká. Chytá mě za krk. Cítím tlak jeho prstů na obou stranách (chytá se za krk). Nemůžu se nadechnout. Má vytřeštěné oči, obličej stažený v napětí. V jeho očích je vidět zoufalství. Ztrácím vědomí, je to celkem příjemný. Nic mě při tom nebolí. Mám strach z neznáma. Nevím co mě čeká.

    Už to vidím svrchu, jsem tak půl metru nad tělem. Vidím mého otce jak drží moje tělo, ale už nic necítím. Stoupám nahoru, vzdaluju se. Otec ještě nepochopil, že už jsem mrtvá. Furt mě drží, pak už nevím. Tělo mě už nezajímá. Už je mi to jedno. Nezajímá mě ani otec. Nezajímá mě nic. Jenom nějakým způsobem existuju. Stoupám furt nahoru. Mám pocit lehkosti, je to příjemný. Už nevidím reálný svět. Už su jako kdyby v nějaké mlze, už nic nevidím. Nemám žádný obrys, ani tvar. Nemám žádné fyzické pocity. Cítím teplo a jas. Nemám oči, je to zvláštní. Mám pocit, že se k někomu připojuju. Dostávám se někam, kde je nás takových víc jako jsem já. Cítím jeho přítomnost. Komunikujeme spolu, ale není to řeč. Jenom se vítáme. Nevím kdo to je. Mám pocit jako kdybych se vrátila domů. Mám pocit, že se známe, jenom nevím odkud. Nic se neděje. Čas neexistuje (smích). Je to velice příjemné. Je to pocit bdělé přítomnosti. Nesdělujeme si žádné informace. Jenom si vyjadřujeme lásku. Nevím jak dlouho v tomto stavu jsem. Nemám vůbec představu o čase. Z minulého života si nic konkrétního nepamatuji, vnímám jenom nějakou celkovou energii celkového životního příběhu, jejíž protipól mě zase táhne zpět. Mám pocit, že to brzo skončí. Už mě něco táhne zase dolů. Vůbec nemám představu co se bude dít (blažený výraz).

    Zpočátku je to nepříjemné. Vím, že zase přijdou nepříjemné fyzické pocity. Zase budou nějaké povinnosti. Ten stav beztíže zase ztratím a zase budu cítit něco fyzického. Odněkud ke mně tyto informace přichází, nevím odkud, ale vím, že to tak je. Klesám dolů. Jde to celkem pomalu a je to příjemné. Vnímám střechu nějakého domu, je šedá a hnusná, jsou na ní nějaké antény. Procházím skrz tu střechu. Nemám při tom žádný pocit. Dostávám se do nějakého bytu. Je tu nějaká pani. Nevím co je zač a nic k ní necítím. Procházím jejím břichem a ztotožňuju se s nějakým malým tvorem uvnitř. V bytě nikdo jiný není. Potom už to je příjemné, protože jsem chráněna ze všech stran. Jsem chráněna nějakou kůží a tkáněma (smích). Mám už svoje tělo, ale ještě nemám všechny svoje části. Mám tak pět centimetrů, ale rostu rychle. Je podzim, listopad roku 1973. cítím se dobře. Cítím, že se každý den zvětšuju. Jsem na SLOVENSKU, ve městě LEVICE. Svoje pohlaví si zatím neuvědomuju. Nemám představu co to bude za život.

Doplnění klienta:

    Tato událost mě zasáhla nejvíc. Nejdřív bych trochu nastínila co jí předcházelo. Pocházím z rozvráceného manželství a již několik let se snažím najít vztah k mému otci. Jednou jsem byla u něho na návštěvě a koukali jsme se na televizi. Nejdříve jsme seděli na sedačce, ale pak si chtěl otec lehnout a zcela nevinně navrhl abych si také lehla, pokud chci. Tato představa mě vyděsila nepřiměřeně dané situaci. Další den jsem se přistihla, že když se otec díval z okna, chtěla jsem se rozběhnout shodit ho dolů. Představa, že zemře, ve mě nevyvolala žádnou emoci. Po těchto zážitcích jsem získala pocit, že mi otec asi něco zlého udělal a já si na to nemohu vzpomenout. Teprve až v sezení jsem si uvědomila, že to, co jsem tehdy cítila, se nevztahovalo k mému skutečnému otci, ale k otci v minulém životě. Dál jsem se enormně a bez příčiny bála, že mě někdo uškrtí. Také mě pronásledovala představa, že moje matka uvidí mé mrtvé tělo a že jí to přinese velkou bolest. Všechny tyto pocity se v průběhu sezení logicky vysvětlily a jak jsem událost znovu a znovu procházela postupně mizely. Po tom, co jsem svému otčímovi upřímně odpustila, že mě zneužíval a uškrtil, zmizel i strach z toho, že mě někdo uškrtí. I ve svém osobním životě jsem se místo hýčkání negativních emocí a nenávisti soustředila na snahu o pochopení a odpuštění svému současnému otci. Ještě bych chtěla dodat něco o pocitech, které jsem měla jako zneužívané dítě. Zprvu jsem se přesvědčovala o tom, že chování mého otčíma je normální i když mě nepříjemné. Po určité době jsem pochopila, že to tak asi není, ale myslela jsem si, že příčinou jeho zvrhlosti jsem já. Pociťovala jsem ohromný stud z toho všeho a často mi dělalo problémy vůbec některé zážitky popsat. Naštěstí jsem si uvědomila, že je to jediná cesta, jak se toho zbavit. Těžko mohu uvěřit tomu, že by tyto prožitky byly pouze výplodem mého mozku. Na to bylo vše příliš intenzivní a živé. Každopádně jsem se rozhodla, že bez jakéhokoli očekávání navštívím místo svého minulého života, které se mi při sezení vybavilo.