Smrt vojáka

    Jsem na Zemi. (Bolestný výraz obličeje.) Jsem muž, jsem skloněný, je nás tu víc. Nad námi jsou jezdci. Bolí mě levá ledvina, jsem tu zraněný. (Sahá si na levou ledvinu.) Něco tam mám vbodnuté. Spíš ležím. Jsem zraněný rakouský voják. Táhne mě to k zemi. Celý bok mě bolí, řine se mi z něho krev. (Bolestný výraz obličeje.) Ležím tu a nemůžu dát znát, že ještě žiju, protože dobíjejí raněné. Potichu trpím a myslím si, že to bude dobré. Objíždějí nás. Jeden z nich mi bodá bodák do zad mezi lopatky. (Kašel a chroptění.) Dusím se, nemohu dýchat a už nic necítím. Je žluto a prázdno, je to konec tohoto života.

    Přede mnou se rozestupuje světelný tunel. Na jeho konci to září. Tam mě to přitahuje, tam se ztrácím. Rozplývám se. S nikým známým se nesetkávám, nikdo mě nevítá. Je tu spousta andělů (blažený výraz). Připadá mi to jako ráj. Všechno kolem je takové bílo-zlaté. Já jsem též taká bílo-zlatá. Neznám ten pocit. Uvědomuju si, že podstatou života je znovuzrození. Jsem tu dvacet let. Pak mám jít do dalšího života a mám se tam učit. Učit se rozvaze, budu chlapec. Nevybírám si, jenom poslouchám svoje rádce. Jsou tady všude, vždycky se mnou budou. Jsou podle stupně rozvoje. Ještě se musím moc učit. Smrt jsem si zasloužila - oko za oko, zub za zub. Je mi to tak trošku jedno, protože jsem nerozvážný. Budu se učit rozvaze.