Smrt na lovu jezevce

    Je to taková zvláštní krajina se skalkama. Jsou tu břízy a jehličnaté stromy. Je časné jaro. Je mi 22 let a jsem chlupatější, ale ne zase moc.Jsem na lovu (říhání). Ženu se za nějakým zvířetem, které vypadá jako jezevec. Už pár hodin ho pronásleduju. Je to menší a rychlý zvíře. Je mezi kamenama. Vždycky se někam schová a já vymejšlím jak ho odtama dostat. Je to zábavný, ještě jsem se k němu nedostal tak blízko abych ho zapích. Lovím ho proto, že je symbolem síly a já ho hodlám přinést ženě se kterou chceme spolu bydlet. Žádné obřady se nedělají, domluví se to a žije se spolu. Cítím svou sílu a radost z pohybu.
    Najednou se vynořuje ten chlap. Napadá mě co tu dělá. Znám ho, nekamarádíme spolu, ale je ze stejný vesnice. Vidím to jako ve zpomaleném filmu. Napřahuje ruku s oštěpem a háže ho po mě. Mířil na hrudník, jde to ale níž a na pravou stranu. Cítím intenzivní bolest. Říkám si, že tam jsou játra. Předkláním se a padám na hrudník. Bolest mnou kroutí, potím se. Vím, že to nebude dlouho trvat. Nestačím ani vymyslet jak a proč to bylo. Před smrtí mě napadá, že je to kvůli ženský. On ji chtěl, ale já jsem si to nikdy nepřipustil. Říkám si, jak asi vysvětlí moje zmizení. Přichází blíž, tak na dva metry. Díváme se na sebe. Ležím na zemi na zádech. V očích má strach. Dívám se na něj naprosto klidně, bez mrknutí. Pociťuju úlevu, nechápu proč to udělal. Vidím jeho strach, zděšení, nenávist ke mně, spoustu negativních pocitů kolem něj. Jenom se udiveně dívám. Cítím poryv poslední bolesti. Dvakrát se nadechuju a je konec. Moje poslední myšlenka je, proč to udělal? Vůbec mě nenapadlo, že o tu ženu taky stojí. Mohli jsme si to nějak vyříkat, nebo si zabojovat. Nepostavil se k tomu čestně, usiloval o ni v skrytu. Teď se chtěl pomstít, když zjistil, že mu to nevyjde.

    Když jsem u toho těla, tak si říkám jak si to zavařil. Cítím ty jeho špatné pocity, je zděšenej, neví co s tím tělem aby to nebylo na něj. Mě je dobře a lituju ho. Trochu mě mrzí, že se už neuvidím se ženou, měli jsme se brát. Teď to vidím všechno z velký vejšky. Připadá mi, že mám křídla. Takto vysoko jsem ještě nebyl, to se mi to líbí. Hodně z vejšky se dívám na tu zem, vidím krajinu a v dálce moře. Vtahuje mě to někam vejš. Pak už jsem někde jinde, nevím jak to říct, je tu dobře, všude měkký světlo. Je mi do smíchu. Když se na sebe chcu podívat, tak to je tělo i není. Je jako z mlhy. Jsou tu i jiný podobný jako já. Mám pocit jako bych se vrátil domů. Jsem tu a nechce se mi o tom mluvit. Prostě tu jsem a nic se tu neděje. Jenom se tak náhodně jeden druhého dotkneme a tím se o sobě něco dozvíme. Není to cílený. Ani nemá potřebu se s někým stýkat. Přemejšlím co jsem, co znám. Nejsem schopen říct jak dlouho to trvá než něco vymyslím, nebo než na něco přijdu. Jsem tu 120 let. Na něco docházím. Někdo mi říká, tak vidíš a kvůli tomu tam půjdeš zpátky. Nepoznal jsem zestárnutí. Teď jdu někam, kde si užiju vyššího věku. Budu tam otcem i dědečkem. Mám si u toho uchovat svou klidnou povahu. Ten klid mám učit i druhý lidi. Jdu do stejný země, je to sever Japonska.