Smrt bojovníka

    Sedím na koni a řítím se bitvou. Jsem perfektně sehraný s tím koněm. Mám vousy a dlouhé vlasy. Je ji kolem čtyřiceti let, jsem velký a hřmotný. Něco řvu a jsem Hun. V ruce mám kůl, kterým srážím protivníky z koní. Jsem dobrý a jde mi to. Na sobě mám nějakou kožešinu, nohy mám holé. Najednou zezadu cítím ránu. Cítím tlak v žaludku. Padám na záda na zem. Kůň se mi boří kopytem do žaludku a rozmašírovává mi ho. Ležím a umírám.

    Jsem nad bojištěm. Jsou nás tu zástupy, přátelé i nepřátelé. Otevírá se koridor, který nás vcucává. Je to zužující se tunel. Já vím, že tam mám jít. Jde nás tam dost, někteří zůstávají, ale to je jejich věc. Jdu tunelem nahoru. Jsem nahoře, jsme zlatavé obláčky, které se transformují v jednotu. Děje se to postupně. Hlavou mi prochází můj život. Vybavuje se mi, kým jsem byl a co jsem dělal. Docházím k pochopení. Když docházím k tomu absolutnímu pochopení, tak se rozhoduju, zda chci být chvíli tím světlem, dojít dalšího poznání, nebo si tam jenom tak pobýt v té kráse. Rozhoduju se pro Světlo. Jsem tam a chci se narodit za 38 let. Mám pocit, že jsem se tak dohodla s nějakými ostatními dušemi. Narodím se jim jako dítě a zprostředkuju jim nějakou zkušenost, kterou si potřebují prožít. Narodím se jim jako postižené dítě. Mají se naučit zvládnout život s takovýmto dítětem. Já sama si s tím něco odčiním a vyřeším. Bude to dobrý pro nás pro všechny. Mám v nich docílit soucit a i když budou chudí, tak vím, že mně budou milovat a starat se o mně. V devíti letech zemřu.