Setkání s Kristem

Je rok 825 a je mi 15 let. Okolo je suchá, písečná krajina. Znám jenom tento svět, tuto zemi. Země je suchá a vyprahlá. Rostou zde palmy a žijí velbloudi. Stále tu fouká vítr. Připadám si jako ženská s mužskou duší. Mám problém tomu uvěřit. Setkala jsem se s Kristem. Je mi to nepříjemné. Je to proti všemu, čemu věřím. Cítím tu světelnou bytost v sobě. Nevím co s tím. Hodně mě to mění. Zažívám úplně jiné pocity lásky a porozumění. Hmotné věci pro mě přestávají být důležité. Změny jsou intenzivní a rychlé. Najednou je všechno jinak. Cítím se zmateně. Poprvé v životě se necítím sama. Ten svět co znám není hmota. Je to jenom otázka toho jak to prožívám. Věřím tomu, že se dá projít kmenem palmy. Bojím se, že jsem zešílela, ale láká mě to. Chci to umět, ale nevím jak to udělat. Ta duše co byla ve mně, mě už opustila. Zůstal ve mně jenom její otisk. Vnímám ohromný balík možností, které existují. Už tři dny jsem sama a snažím se to nějak pojmout. Nedokážu si to všechno zapamatovat. Trvá to ještě měsíc a pak ještě jeden. Vlastně celý další rok. Nemám stejné vnímání reality, jako jsem měla před tím. Hledám ho, ale nenacházím.

Když o tom hovořím, tak lidi poslouchají. Všechno je smysluplnější. Na všem obyčejném je něco neobyčejného. Už jsem ušla stovky kilometrů. Poslouchá mě stále větší skupina lidí. O těch, co jsou za mnou vím, ale nejsou pro mne důležití. Jdu a hledám pořád dál. Popisuji všechno – zvířata, vztahy, počasí, slunce. Tím, že to popisuju se to učím. Kdybych se zastavila v chůzi a přestala popisovat, tak sama sebe zradím. Už takto jdu patnáct let. Prožívám hlad, ale netrpím jím. Prožívám žízeň a nevadí mi. Prožívám hodně bití a taky mi nevadí. Zítra mi bude třicet let. Mám pocit, že umřu. Už žiju moc dlouho. Víc už nepopíšu. Víc se už nenaučím. Na zádech mám velký batoh poznatků, které potřebuji odevzdat. Už toho víc nezvládnu a nedokážu víc vyrůst.

Se spěchem umírám a opouštím se. Chci jít hledat to Světlo, co jsem viděla před třiceti lety. Všechno zhaslo. Bojím se a pořád hledám ve tmě. Na nic nenarážím, nechápu to. Světlo zhaslo. Cítím pocit viny. Je to hrozný balvan, trápí mě to. Je to za ty všechny lidi. Oni měli přijít na ty věci. Neukázala jsem jim to, nerozsvítila jsem je. Byla jsem pyšná. Oni měli všichni svítit a já jsem to pokazila. Od té doby bloudím ve tmě a toužím po Světle. Chci někoho rozsvítit, aspoň jednoho. Musím překonat svoji pýchu. Stydím se za ni, ale nevím co s ní. Pořád ji mám. Sebestřednost docela dost bolí. Jsem pyšná, protože jsem sobec, mám potřebu lidi soudit. Nepřísluší mi to a přece to dělám. Nejraději bych si dala hlavu do dlaní a nic nedělala. Už jsem hodně unavená. Nemůžu to tak ale nechat. Musím s tím přestat, ale nejde mi to. Prožívám tu bolest, je to hrozný tlak ze všech stran.

Už mě nic netlačí, už vidím Světlo. Vnější tlak jsem nechala přetlačit ten vnitřní. Tlak těch lidí jsem nechala přetlačit svoje ego. Cítím úlevu. Jsem zklamaná. Čekala jsem radost a zatím před sebou vidím jenom šedomodré světlo. Jsem z toho unavená. Musím si odpočinout. Nechce se mi nic řešit, tak spím. V tom spánku lituji všechny ty lidi.  Já jsem je obelhala. Lituji a odpouštím jim, že mi neřekli co po mně vlastně chcou. Bylo to jenom nepochopení. Nikdo mi nenastavil zrcadlo. Prožívám odpuštění. Jsou to miliony duší. Všechny je znám osobně. S každým mám vzpomínky. Pokaždé je prosím za odpuštění. Potřebuji na to tak sto let. Až to všechno skončí, tak budu odpočívat. Ohromuje mě ta rozsáhlost a ten dopad. Jeden člověk může změnit celou planetu. Když si to uvědomí. Cítím únavu a vyčerpání, ale už zase vidím Světlo. Je žlutší. Stopám vzhůru. Jsem tam jenom já a teplé Světlo. Mám pocit, že jsem v pelíšku, kde spím. Je nás tu takových víc. Není to spánek. Přehrávám si zpětně, co se stalo. Mnoho věcí si odpouštím. Je to tu jako ve škole. Jsou ale věci, od kterých si neodpočinu nikdy. Jde to tak donekonečna. Neřeším už, co bylo, nebo co je, ale to, co bude. Nechci už nikdy do Tmy. Chce se mi plakat, jenom co si ji představím. Kolem tmy je všude Světlo, které mění barvy. Už nechci nikomu pomáhat. Mám dost starostí sama se sebou. Pokládám si otázku, jak tu nespravedlnost přežít. Čím budu větší a zkušenější , tím líp mě uvidí i ti ze tmy.