Příčina vleklého somatického problému

    Sedím u ohně a rozjímám. Mám pocit, že jsem vším, cítím obrovské štěstí. Jsem sama mimo osadu a medituji, splývám s přírodou, se vším okolo. Cítím ochrannou jednotu. Najednou jako kdyby mě šíp trefil do srdce. Cítím negativní energii. Něco se děje doma. Jsem váženou matkou celého kmene. Hlavou celého místního společenství. Cítím křeče v lýtkách, ta křeč je strašně silná. Je vánice a já spěchám domů (třes nohou). Je to úplně jiná kultura. Žije se tu na jiných principech. Mají tu větší úctu ženy než muži. Utíkám domů. Žijeme v iglů. Cítím chlad a křeče v nohou (pláč). Byla jsem dlouho pryč. Jsou mrtví. Vidím tam ležet muže, mrtvého a zmrzlého (usedavý pláč). Vidím stopy zvířat, vedou do iglů. Bojím se tam vlézt. Měla jsem tři děti. Jsou roztrhané, hladím je po hlavách. Říkám jim, ať na mně počkají, že za nima brzo přijdu. Roztrhala je nějaká zvěř. Šelmy, co je roztrhaly, se vzdáleně podobají vlkům, dnes už takové nežijí. Byly to tři iglů, celá moje rodina. Cítím zoufalství a zlost. To mám za to, že žijeme v harmonii se vším. Až nás ten celek zahubil. Mám pocit, že neexistuje žádná jednota, nic takového. Kdyby existovala, tak se to nemohlo stát. Cítím chlad nohou. Křičím a proklínám celou přírodu, tu sílu, co všechno řídí. Vylézám ven. Do ostatních iglů se ani nedívám. Odcházím na sněhovou pláň a lehám si tam s úmyslem umřít. Cítím chlad v nohou i rukou. Usínám. Opouštím tělo. Ta zlost a nenávist mně táhne do nějaké tmy. Všude okolo je tma a já jsem v ní úplně sama. Není tu vůbec nic. Jen já a tma. Cítím takový zvláštní klid, je mi tu dobře. Nejsou tu žádné jiné bytosti, jenom chlad. Nechci tu nikoho, chci být jenom sama (usedavý pláč a obtížná artikulace, zajíkání se). Nikdy jsem se s tím nevyrovnala. Bojím se k sobě někoho pustit. Žili jsme tak nádherně, byli jsme tak šťastní. Přesto nás to potkalo. Jako kdybychom žili jenom proto, abych o to mohla přijít. Pak jsem se uzavřela do sebe. Ty nohy byly jenom důsledek toho uzavření. Všechny ty životy mi měly ukázat, jak je to strašně smutné žít sama. Nikdy jsem nepřekonala ten strach, i když jsem to věděla. Nevím, jestli ho dokážu nyní překonat. Cítím, že je stále ve mně. Chci se vůči ostatním otevřít, ale bojím se, že budu příliš zranitelná. Když otevřu svoje srdce, jako bych ho přímo nabízela k ráně. Jak můžu vědět, že mi to zase neublíží (usedavý pláč). Chci se toho strachu zbavit, ale pořád tam je. Cítím, že je to nesmysl, cítím, že nechci být sama. Snaží se ke mně přiblížit Světlo. Já ho odháním. Nechci ho, nejsem na něho zvědavá. Nenávidím ho. Cítím, že jen když jsem sama a kolem není nikdo, koho bych milovala, tak mi nikdo neublíží. Slyším, jak mi Světlo z dálky říká, že musím jít znovu na Zem. Říkám mu, že jenom sama. S nikým tam nebudu. Chci žít úplně sama. Pak jsem žila úplně sama a byla jsem hrozně nešťastná. Pořád jsem měla pocit, že kdybych sama nebyla, tak bych byla nešťastná daleko víc. Jako by se ve mně probouzelo nějaké vnitřní světlo. Jak mně to světlo naplňuje, cítím absolutní pocit uvolnění a klidu. Světlo, jako kdyby se šířilo okolo mě a vše, co toto světlo pohlcuje, postupně splývá se mnou. Jako kdybych všechny ty životy hledala právě toto světlo uvnitř sebe. Světlo, které nemůže přijít zvenku, ale pouze zevnitř. Cítím se být vším. Je mi moc krásně. Mohla bych tu být pořád. Všechno jako by se radovalo, oslavovalo a zpívalo. Těžko se to popisuje.  

    Už nechci být sám, raději budu riskovat další zranění. Mám pocit, že to ani nejde být sám, protože jsme všichni jeden celek. Proto nemůže být malá část celku sama. To jde jenom tehdy, když nevidí a neslyší, co se děje kolem ní. Chci to prožívat i v normálním životě. Že jsem jeden celek s ostatníma. Když někdo ubližuje mně, ubližuje tím vlastně hlavně sobě. Nikdo mi nemůže ublížit. Ublížit si můžu pouze sám nebo prostřednictvím někoho. Měl bych být spíš rád, že mi ukazuje, že si ubližuju.