Poznání ve světle

    Jsem druhým nejvyšším velitelem římského vojska. V roce 658 př.n.l. bojujeme v Egyptě. Vyloďujeme se u egyptských břehů a začínáme dobývat jedno z egyptských měst. Jedu na koni, křičím a ženu své vojáky dopředu. Cítím velkou kuráž, chci je porazit, vyhrát. Mohu opět dosáhnout vítězství. Vnímám to jako svoji sílu a moc. Je to ohromné sebeuspokojení a hrdost. Jenom o to mi tady jde. (Silné emoce a tvrdost). Biji se, je mi jedno kdo to je, jsou to Egypťani. Je mi to všechno jedno. Nepřátelští vojáci po nás házejí z hradeb kopími. Jedno z těchto kopí mne zasahuje do ramene. (Chytá se za pravé rameno a sténá). Padám z koně Jdou po mně dva nepřátelští vojáci, protože vidí, že jsem velitel. Dostávám mečem přes kolena. Nemají čas mně zabít, mojí vojáci je zezadu probodávají meči. Jsem slabý a motá se mi hlava. Nemám sílu ani mluvit, bolí mně obě kolena. (Bolestná grimasa) Klouby mám celé od krve, rány mám otevřené. Vojáci mně odtahují na kraj ulice. Je mi zima, přikrývají mně dekou. Nohy od kolen dolů necítím. (Silné emoce). Chvíli jsem o sobě nevěděl. Probírá mně hlasitý řev. Jsem hodně slabý, mám žízeň, jeden voják mi podává pití. Cítím velkou slabost, nohy se mi třepou. (Silný třes nohou). Uvědomuji si, jak jsem zranitelný a nicotný. I když je kolem teplo, jako bych pomalu od nohou umrzal. Chlad stoupá do prstů. Cítím, že se blíží konec. (Pláč).
     Čtyři vojáci mně odnášení na nosítkách do krásně zdobeného chrámu. Ukládají mně na zem u stěny. Je zde šero a chlad, který do mě prostupuje z podlahy. Přichází ke mně voják, který mně prohlíží, říkám mu, že je mi zima na nohy. Přikrývá mně dekou a odchází. Nikdo se mi nevěnuje. Vidím sám sebe z hora, tak ze dvou metrů, je to žalostný pohled, jsem úplná troska. Zmasakrovaný kus masa. Ležím a přitom sedím vedle sebe a čekám až bude konec. Je tu i spousta ostatních mimo tělo. Z jejich strany necítím ve vztahu ke mně nic příjemného. Ještě před chvílí jsem nad nimi měl absolutní moc a nyní si nemohu ani sednout. Chvílemi jsem opět v sobě a cítím, jak jsem bezvládný. Myšlenky mi volně plynou. Nic se mnou nedělají, jenom se na mně dívají. Z jejich pohledu vidím, že mě odepisují. Nemám mezi nimi přátele. Jsou to jenom chladné profesní vztahy. Je jim jedno, že umřu, jsem jenom jeden z mnoha. O vojáky tu vůbec nejde. Vojáci okolo jsou trosky, hodně z nich je mrtvých. (Velmi silné emoce). Doma nikomu nechybím, nikoho nemám. Byl jsem vždycky sám, i v armádě, nemám tu žádné přátele. Jsem sirotek. Proto jsem šel do armády. Vždy jsem šel tvrdě za tím, abych se dostal co nejvýš, na úkor druhých. Přemýšlím o tom všem, k čemu to bylo. Přemýšlím o minulosti. Je mi líto, že jsem sám, nikdy jsem neměl nikoho blízkého. (Velmi silné emoce). Všemu nechávám volný průběh. Co se má stát, ať se stane. Když jsem mimo tělo, vnímám co si myslí, tváří se smutně, ale mají radost. Jsou to moji přímí podřízení. Jeden z mých podřízených je Lukáš, druhý Vojtěch, ten je nyní mým bratrem. Nenáviděli mě. Zakázali doktorovi, aby mne ošetřil. Zabránili mu v tom. Ve svém těle to všechno nevnímám. Dřív jsem se nikdy nepřišel podívat do lazaretu mezi zraněné vojáky. Už pro mě nebyli důležití, byli nepoužitelní. Chci odtud, cítím, jak mě něco táhne pryč.  

    Cítím bolest a žal ostatních, ne svůj. Jako kdyby nás tu byla spousta. Cítím, jak mě ostatní mrtví viní. Cítím vnitřní chlad. (Silný třes). Jako kdybych byl uprostřed zmrzlé krajiny. Sice jsem k té krajině stoupal, ale je to vnitřně hluboko. Je to kus krajiny uprostřed prázdnoty. Všechno je strašně chladné. Jsem uprostřed toho. Mrzák uvnitř toho všeho. Všude okolo jsou podobní mrzáci, podobné trosky. Všude kolem je syrová energie, která je tvořena těmito bytostmi, ony to všechno vytvořily svojí hrubou energií. Jsou všude okolo mě a doráží na mě. Chtějí mi ublížit. Cítím strach. Mají radost z toho, že mi mohou ublížit. Cítím, jak nenávidí všechny okolo. Jak mají zlomyslnou radost z každého nově příchozího. Cítím tu jejich nenávist. Nenávidí všechny okolo a proto všichni nenávidí je. Jsou tady, protože to tu všechno okolo vytváří. Drží tu sami sebe. Některé bytosti tu jsou už hodně dlouho, ale ani oni tu nebudou stále. Jenom si to uvědomit, ale to je to nejtěžší. Všechno se tu děje okamžitě. Cítím z toho chlad, je to jiný chlad než před tím. (Velmi silné emoce). Chci utéct, ale nemohu. Vidím nad sebou světlo, ale nemohu tam, jsem příliš těžký. Táhne mně to dolů, k těm černým bytostem. Je mi jich tak trochu líto. Je mi líto víc jich, než sebe. Jako by se mi ulehčilo, jako kdybych odhodil kámen, který mně držel mezi nimi. Tou lidskostí se mi hrozně ulevilo. Všechno kolem je studené a já cítím, jak mě laskavě volají do světla. Temné bytosti už jsou pode mnou, už jsou hodně daleko. Jdu do světla, cítím tu úlevu, jako když se po dlouhé době člověk vrací domů.
    Mám strach, ale oni mi nechtějí ublížit. Je tady spousta různých bytostí, které znám ze země. Rodiče, některé znám z dřívějška. Egypt je strašně daleko. Usmívají se, protože jsem přestal litovat sám sebe a bylo mi líto těch ostatních. Proto mají radost. To nejdůležitější jsem už zvládl. To bylo v té tmě, v tom ledu. Dokázal jsem se povznést až sem. To byl ten zlom. Byl jsem tam už mnohokrát, ale nepodařilo se mi odtud dostat. Musel jsem pak přímo na Zem. V budoucnu to pro mě už bude mnohem snazší. Jako bych se nacházel na hranici mezi tmou a světlem. Ze světla je dolů do tmy krásně vidět, ale ze tmy nahoru do světla vidět není. Tímto směrem se nikdo ani nepodívá. Komunikují se mnou beze slov, vnímám přímo obsahy. Ptají se mě, jestli to stálo za to. Mám se na všechno podívat. Vidím celý svůj život, vnímám to se smutkem. Opět jsem to nezvládl. Něco jsem měl za úkol a nezvládl jsem to. Bylo to stejné jako v minulých životech. Nevidím ani začátek, ani konec svých životů. Začíná to strašně dávno, najednou je začátek. Kdo chce, tak jde na Zem. Nemusím tam jít, prostě tam jdu jenom tak. Chci tam jít. Něco chci poznat, uvědomovat si. Jsem součástí všeho. Moje první tělo je hodně zarostlé. Jsem velké chlupaté zvíře na čtyřech nohách. Mám hnědou barvu a jsem šelma, něco jako medvěd. Být v medvědovi je strašně syrové, nic si neuvědomuji, nemyslím. Nemohu cítit emoce. Pociťuji pouze touhu něco ulovit, něco získat. Vidím všechny svoje životy, něco se jimi táhne, něco, čemu jsem se měl naučit. Jsem strašně sobecký, chtějí abych pochopil, že to není kdo z koho. Stále to ještě vnímám jako - buď já nebo oni. Žiji na úkor druhých. Chtějí, abych pochopil, že je všechno navzájem propojené. Všichni jsme jedno. Cítím chlad nohou, to s tím souvisí. Nemohu být nikdy v rovnováze a celistvý, pokud nebudu v rovnováze se všemi ostatními. Až budu chápat všechny jako celek, pak budu i já celistvý. Budu se muset znovu narodit, abych se to naučil. Vidím dopředu, řadu dalších životů, je to jako kdyby byly za sebou naskládané a já se nad nimi pohyboval. Vidím, čím vším budu a proč je to pro mě dobré. Najednou je mi všechno jasné. Dole jsem vždycky hrozně omezený a vůbec to nevnímám. Jsem tam sám proti celému světu. Tady to vidím jako celek. Všechno do sebe zapadá. Jsem tu volný. Řekli mi všechno, co mi chtěli říci. Je tu všechno dokonalé. Všechno funguje, nic se neděje náhodou, všechno někam směřuje. Na zemi je hodně málo vyvinutých entit. Je to mateřská škola. Na jedné straně si připadám hrozně dokonalý a na druhé straně hrozně nevyvinutý. Všechno je jeden celek, on je mnou a já jsem jeho malinká částečka. Mohu se pohybovat kdekoli. Všechno je chvíle a zároveň dlouhá doba. Je to všechno strašně nádherné. Je tu všechno a nic. Jenom tak jsem. Až budu chtít, tak půjdu zpátky. Ještě si to tady vychutnávám. Moc se mi tam nechce. Zase budu sám a budu pokračovat v tom, abych poznal, že se ke všem musím chovat jako kdybych to byl já sám. Teprve pak budu celistvý. Bude to ještě dlouho trvat. Vidím před sebou tu řadu životů, ve kterých to budu muset krůček po krůčku pochopit. Nejde to pochopit všechno najednou. Jsem z toho smutný. Dívám se sám na sebe, jak se budu dlouho trmácet, než dojdu na konec cesty.