Jsem na dně loďky s více vesly. Je nás tu pět a
chystáme se na závod. Máme radost ze zápolení. Je mi devatenáct let.
Veslujeme a snažíme se jeden druhého předběhnout. Sedím v loďce na
posledním místě. Vidím kámen, loďka se převrhává, já se dostávám pod
ni. Chytá mně za krk a proud mně táhne. Bolí mně krční páteř a píchá
mně uprostřed zad.
Stoupám ke světlu, kde mě vítá anděl se zlatými křídli. Je to jako
výjev z Bible. Světla je pořád víc. Víc nadnášejících se bytůstek a
je tam dobře (blažený výraz obličeje). Hovím si. Někdo říká, "už je
čas na práci". Nebude to lehké. Mám učit lidi pomáhat lidem. Mám to
dělat s láskou, budu při tom mít spoustu překážek. Je to ale účelné.
Musím se narodit. Bude to v roce 1956. Nemůžu si vybrat, všechno je
předem připravené. My zasvěcenci si nemůžeme vybírat. Ostatní úkol
nemusí převzít, my ano. My o tom nediskutujeme, je to naše
dobrovolná cesta. Cítím emoce, zase to nebude lehké. Když jsem
přišla, tak jsem se ptala "proč" ? Už byl čas. Dopustila jsem se
mladické nerozvážnosti. Takto teda ne. Nemyslí to zle. Cítím spoustu
lásky (blažený výraz obličeje). Jsme tady jeden celek. Patřím sem.
Je to takový krásný pocit.
/************************************TEXT_KONEC***********************************/>