Po utonutí

    Jsem na dně loďky s více vesly. Je nás tu pět a chystáme se na závod. Máme radost ze zápolení. Je mi devatenáct let. Veslujeme a snažíme se jeden druhého předběhnout. Sedím v loďce na posledním místě. Vidím kámen, loďka se převrhává, já se dostávám pod ni. Chytá mně za krk a proud mně táhne. Bolí mně krční páteř a píchá mně uprostřed zad.  
    Stoupám ke světlu, kde mě vítá anděl se zlatými křídli. Je to jako výjev z Bible. Světla je pořád víc. Víc nadnášejících se bytůstek a je tam dobře (blažený výraz obličeje). Hovím si. Někdo říká, "už je čas na práci". Nebude to lehké. Mám učit lidi pomáhat lidem. Mám to dělat s láskou, budu při tom mít spoustu překážek. Je to ale účelné. Musím se narodit. Bude to v roce 1956. Nemůžu si vybrat, všechno je předem připravené. My zasvěcenci si nemůžeme vybírat. Ostatní úkol nemusí převzít, my ano. My o tom nediskutujeme, je to naše dobrovolná cesta. Cítím emoce, zase to nebude lehké. Když jsem přišla, tak jsem se ptala "proč" ? Už byl čas. Dopustila jsem se mladické nerozvážnosti. Takto teda ne. Nemyslí to zle. Cítím spoustu lásky (blažený výraz obličeje). Jsme tady jeden celek. Patřím sem. Je to takový krásný pocit. 

Zpět
Vytiskni stránku