Po utonutí

    Jsem na dně loďky s více vesly. Je nás tu pět a chystáme se na závod. Máme radost ze zápolení. Je mi devatenáct let. Veslujeme a snažíme se jeden druhého předběhnout. Sedím v loďce na posledním místě. Vidím kámen, loďka se převrhává, já se dostávám pod ni. Chytá mně za krk a proud mně táhne. Bolí mně krční páteř a píchá mně uprostřed zad.  
    Stoupám ke světlu, kde mě vítá anděl se zlatými křídli. Je to jako výjev z Bible. Světla je pořád víc. Víc nadnášejících se bytůstek a je tam dobře (blažený výraz obličeje). Hovím si. Někdo říká, "už je čas na práci". Nebude to lehké. Mám učit lidi pomáhat lidem. Mám to dělat s láskou, budu při tom mít spoustu překážek. Je to ale účelné. Musím se narodit. Bude to v roce 1956. Nemůžu si vybrat, všechno je předem připravené. My zasvěcenci si nemůžeme vybírat. Ostatní úkol nemusí převzít, my ano. My o tom nediskutujeme, je to naše dobrovolná cesta. Cítím emoce, zase to nebude lehké. Když jsem přišla, tak jsem se ptala "proč" ? Už byl čas. Dopustila jsem se mladické nerozvážnosti. Takto teda ne. Nemyslí to zle. Cítím spoustu lásky (blažený výraz obličeje). Jsme tady jeden celek. Patřím sem. Je to takový krásný pocit.