Oběšení

    Obléhají náš hrad. Ve jménu Alláha. Jsem dorůstající jinoch, je mi sedmnáct let. Útočníci se snaží dostat na hradby. Chodbou by to bylo lepší. Někdo z nich mně oslovil. Je to můj strýc, říká mi, že mně unesli, zabili moji matku a že patřím k nim. Přesvědčuje mně. Je to těžké rozhodování mezi strýcem a lidmi které znám a mám rád. Znám to tady, chci je obelstít. Vedu vojáky tajnou chodbou. Stráže na to přichází a zasahují. Cítím vinu, která mně táhne k zemi. Mě chytají a je zabíjí. Dochází mi to, je to strašný rozpor. Cizí lidé mně mají rádi a strýc mě přivedl do takovéto situace. Ani mi není líto, že zabili strýce. Zjevuji se na nádvoří, všichni křičí "zrádce, skoncovat s ním". Vrhají se na mně. Je tu zmatek, hluk, křik, stydím se za to, co jsem udělal. Všude kolem slyším "vychovali jsem tě a ty jsi nás zradil!" "Za dobrotu na žebrotu". Stydím se, trpím a brečím. Chci jim vysvětlit, že jsem vlastně podvedený. Bolí mně při tom záda, stydím se. Bolí mně za krkem. Vrhají se na mně jako sršni, proto se tolik bojím sršňů. Křičí "ty zrádče, ty stvůro, ty ďáble, nezasloužíš si žít." Nejvíc křičí tetka z tohoto života. Připadám si, jako kdyby oni byly ty zrůdy. Celou dobu se tvářili, že mně měli rádi. Jeden okamžik a ukázali jinou tvář. Rodiče sedí a pláčou, ti nekřičí. Ostatní mi dávají najevo, že mě tu jenom trpěli. Věší mně, je tu připravená oprátka. Hřeje mně na prsou. Lítost moc bolí. Chci jim to říct, ale oni to nepochopí. Jsou rozvášnění a v afektu. Je mi líto, že jim to nemůžu říct než odejdu. Nechci milost, chci jim to jenom říct (pláč) Za krkem mně táhne. Už visím. Nechtěli mě vyslyšet, musím s tím žít (pláč). 

    Lítost opadává. Jako by mi někdo osušoval slzy. Anděl mi říká, že to bude dobré. Nemám dost sil a tak mně nese nahoru. Je tam to Světlo. Jako by se na mně někdo díval. Ptá se mně, jestli si uvědomuju, co jsem udělal. Ano, uvědomuju. Byla to další zkouška. Neodsuzují mně, tak to mělo být. Černá duše by to nezvládla. Klid na stovky let. Až přijde můj čas, tak mi to řeknou. Nemám se ptát. Říkají mi "půjdeš na Svět." Je to dvě stě let. Tady není čas. Mám žít. Nechci slyšet ten cíl. Mám se něco naučit, ale mně se to nezdá. Mám se naučit bojovat. Musím si to vyzkoušet, jak je to bojovat čestně. Nezajímá mně to, protože se mi to nelíbí. Je to jako knížka,, která tě nezajímá. Jdu dolů, jakoby tunelem a se mnou jde obrázek vojáka, kterým budu. Chci před tím utéct, ale je to příkaz. Tímto vojákem budeš!