Neuvážený slib

    Je rok 1721. Jsem mladý, krásný muž. Jmenuju se nějak na Ž, dál nevím. Je mi dvacet let. Cítím se silný a mám radost ze života. Jdeme bojovat za svou vlast, ale nějak si to neuvědomuju. Je nás hodně. Je to ve Francii. Svítí slunce, vidím jeho zář. Jsem na sebe pyšný. Do války jsem šel dobrovolně. Bojujeme s Němci.

    Nemůžu dýchat, někdo mě sem střelil (chytá se za krk). Mám tu krev, i na prsou. Mám strach (těžké dýchání). Mrtví mi i nohy, dostal jsem to do páteře. Už nedýchám, jsem smířený s koncem. Před smrtí myslím na maminku, je stará a nevím, kdo se o ni postará. Maminka se o mě bojí, nechtěla abych šel (pláč). Vnímám ten pocit nemožnosti se nadechnout. Všechno se zastavuje v jednom okamžiku. Cítím při tom úlevu. Umírám. Mám otevřené oči, ale nic nima nevidím. Někam mě nesou. Dívají se na mě, ale už jsem mrtvý, už mi nemůžou pomoct. Já jsem někde blízko, mimo to tělo, protože se vidím. Uvědomuju si hroznou marnost konce, když někdo mladý a zdravý takto zbytečně umře. Mohl jsem udělat ještě spoustu dobrýho a zatím jsem takto nesmyslně umřel. Žádné tělesné pocity už necítím. Cítím jenom stísněnost, nespokojenost a nesvobodu.

    Chci opustit to tělo a jít nahoru, ale nějak to nejde. Něco a někdo mě tu drží. Mám pocit, že mám jít někam nahoru, ale přesně nevím. U těla mě drží nějaký slib. Cítím, že nemám právo odejít. Někdo mě potřebuje, ale já mu už nemůžu být užitečný. Něco jsem slíbil mamince. Řekl jsem jí, že ji neopustím. Ten slib vnímám jako pouto, jako něco co mě drží kde nechcu být. Navíc mě drží někde, kde nejsu nic platný a kde nemůžu nic udělat. Je mi z toho blbě.
    Pak mě dávají do země. Pochovávají mě ještě ten den. Každý máme svoje místo, nejsme dohromady. Zemřelo nás hodně, kolem stovky. Většina ostatních mrtvých hned odchází nahoru. Někteří ale zůstávají. Nekomunikujeme spolu a není mi jasné na jaký pokyn čekáme. Někdo mě pojídá. Jsou to brouci. Až se moje tělo rozpadne, tak budu moct jít i já. Nevím to, jenom to cítím. Su v té tmě a čekám, cítím se při tom špatně. Vůbec mi to není příjemný se na sebe dívat jak tu hniju. Cítím se hodně stísněně, ale vím, že musím čekat. Čekám, je mi dlouho. Už vím, že příště nikomu nic slibovat nebudu. Příště musím umřít bez vazeb. Nesmím nikomu nic dlužit. Všechno musím vyřešit dokud je na to čas. Celou tu dobu nedělám nic. Nemám tělo, ale svoji existenci si uvědomuju dál. Už je ze mě jenom kostra.
    Někdo mě volá. Je to nějaká žena. Je to mladá, těhotná žena. Je to moje žena. Čeká dítě. Cítím se při tom špatně. Napadá mě, že jsem zklamal. Nechal jsem tady mnoho lidí, kteří mě potřebujou. Nejsem pokřtěný a nikdy jsem nechodil do kostela, přesto prosím Boha, aby jim pomohl za mě, když už já nemůžu. Měl jsem být opatrnější, měl jsem být ve střehu. Nedívat se jak cítím slunko, ale sledovat protivníka. Chcu jít za ní. Můžu, ale ona mě nevidí. Vidím jak se trápí a jak na mě myslí. Chcu jí o sobě nějak říct, ale nejde to. Tak se rači vracím zpátky k té kostře. Chcu hrozně ven, pryč. Zatím se mi to nedaří.
    Nějací lidi mě vykopávají. Je rok 1826. Už můžu ven. Tím, že mě vykopali su volný (úleva). Teď už můžu jít, už ta vazba povolila. Cítím velkou úlevu a volnost. Už se necítím stísněně. Konečně jsem se osvobodil.

    Nic nevidím. V zemi už nejsem. Stoupám někam nahoru, je to jenom pár sekund. Cítím teplo a jas. Jsem někde nahoře, všude je bílo. Mám jakoby dvě ruce, ale nejsou to ruce, je to jenom energetický obrys (blažený výraz). Někam jsem doletěl. Nic nevidím, jenom to cítím. Je to příjemný. Je nás tu víc. Neplyne tu čas. Neděláme tu vůbec nic, jenom jsme. Je nás tu víc, ale nekomunikujeme spolu. Jenom se vnímáme.
    Ztrácím paměť. Už nevím kdo jsem byl před tím. Někdo mě volá. Je to nějaká žena. Neznám ji. Děje se to beze slov. Prostě cítím, že mám jít dolů. Nic mi nebrání v tom jít dolů, tak jdu. Uvědomuju si svoje nové tělo, že se můžu zase hýbat. Je mě příjemně (pohyby tělem). Je rok 1926. Jsem žena a je to v Čechách.