Věčná hra

 

 

    Tuhnu, jsem fyzicky omezený (třes těla a ztuhlost), mám těžké tělo, nedokážu dělat věci, které jsem dřív běžně dělal. Vstoupil jsem do nového a malého těla. Předtím jsem měl lehké tělo. Nechci tu být.

    Něco mi říkali. Poslala mě sem světelná bytost, něco mi říkala, ale už si to nepamatuji. Jsem zabetonovanej v těle, nejsem schopnej přemýšlet. Hrozně mě bolí nohy (plačtivě), cítím tíhu, slabost, ty nohy mě neunesou. Nechci tu být, cítím vztek, zlost, napětí v těle, třes nohou a stahování svalů. Neudržím se na nohách.

    Chci zpátky. Bylo to v Atlantidě, bylo to tam krásný, lehký, těla jsme skoro ani nepotřebovali. Ani nejsem schopný uvědomovat si, jaké to bylo předtím. Bylo to lepší, ale už si to nepamatuji.

    Cítím zvláštní napětí v nohou. Jsem na začátku, něco krásného skončilo. Jako kdybych začínal úplně od začátku. Cítím napětí v nohou a smutek, že to skončilo. Musím jít někam, kde to bude horší, těžší, ztuhlejší, nechce se mi tam. Na jednu stranu cítím vědomé rozhodnutí, na druhou stranu se mi tam nechce.

    Mám slabé nohy, třesou se mi, cítím slabost v kolenou, cítím bolest. Musím ale jít, zatínám zuby, je to hodně o sebezapření. Každý krok mě bolí, nohy mě nemůžou ani unést. Cítím odhodlání bojovníka, který je odhodlaný jít, než padne. To odhodlání je moje jediná hnací síla. Bolest v kolenou se stupňuje, nohy mám strašně ztuhlé, podlamují se mi. Ta bolest přetrvává. Umírám a opouštím tělo. Svůj úkol jsem splnil, vydal jsem se na cestu.

 

    Jsem z toho ale hrozně unavený. Mám tendenci natahovat pauzu před vstupem do dalšího života. Nabrat sílu a odhodlání. (zhluboka dýchá) Oddechuji ve světelné lázni, je to nádhera. Vychutnávám si ten pocit relaxace a odpočinku.

    Musím se učit všechno od začátku. Nejsem schopný se udržet na nohách. Nenávidím to, cítím beznaděj, chce se mi brečet. Nechce se mi vydat se na tu cestu. Je to zbytečný a nemám na to sílu. Je mi zima. (třes) Chci se zvednout na nohy, ale neudrží mě. Musím někam jít, ale nevím kam. Musím pryč.

    Všude kolem vidím spoustu těl, ale nevnímám duše. Dřív byly všude, dnes duše nevnímám. Jsem odkázaný na svoje oči. Dřív jsem je nepotřeboval a všechno jsem viděl. Jsem odkázaný jenom na svoje tělo, je to hrozně ubohý, je to k pláči. Vždyť já za to nemůžu, všechno se potopilo, prováděli něco, co neměli, platíme za to všichni. Je to hrozně nespravedlivé.

    Nechci pokračovat, bude to dlouho trvat a bude to těžký. Nevidím důvod proč. Je to jedno, dřu, makám a pak mi to vezmou. Jenom si uvědomuji, o co jsem přišel. Třesou se mi nohy, neunesou mě, jsou slabé. Chci pryč, někde, kde nebude tak těžký tělo. Chce se mi spát, usínám v tom těle, cítím se hrozně slabej, odpočívám.

    Jsem unavenej, nějak mě to v tom těle unavilo. Uměl jsem nádherné věci a nevážil jsem si jich. Mám se naučit být za to vděčný, vážit si toho. V podstatě to všechno stále umím, jenom musím vystoupit z těla. Proto snad z něho utíkám.

    Každým životem zapomínám stále víc z toho, co jsem uměl. Nebaví mě to, nevím, co mám dělat dál. Duše si odejde, kdy chce, a já musím být v těle. Ani pořádně nevím, co jsem. Já jsem tady a ta duše si někde lítá.  Mám naplňovat cíle, sloužit duši a ona na mě kašle.

    Cítím malátnost a slabost. Vykašlu se na ni, onemocním a umřu. Takhle na to kašlu. (klátí se ze židle) Umírám, rozpadám se, jsem s tím smířenej. Nevadí mi, že se rozpadnu, moje energie ale zůstane, promění se jenom v něco jiného. Lehám si na zem a pomalu se rozpadám, je to zvláštní pocit. Tělo zaniká, energie se uvolňuje a odchází někam jinam. Odcházím někam, kde mě budou mít rádi a kde si mě budou vážit.

    Zase jdu dolů. Rodím se do takovýho malého tělíčka, je to velká dřina. Cítím tu psychickou tíhu, už bych měl vstoupit do těla, ale nechce se mi tam. Tělíčko je zdravé, ale tvrdé a těžké.

    Už zase mám tělo, cítím tu slabost a ztuhlost. Zase mě bolí ty nohy. Sotva to začíná, tak jsem unavenej. Ztrácím to odhodlání, cítím tu tíhu. Hezké věci nejsem schopen vnímat.

    Vnímám světýlko, bytost, je to dívka. Chce se mi plakat. Poznávám ji, je to „E“ a je na tom podobně jako já. Jsem hrozně rád, že tu mám někoho z dřívějška. Když mě vidí, tak je stejně ráda jako já. Předtím jsme spolu prožili pěkné časy. To světlo, co tehdy bylo kolem nás, je ale pryč. Nedá se to srovnávat s tím, co bylo. Chceme se jeden o druhého opřít. Padáme. Na místo vzájemné podpory se zamačkáváme dolů. Cítím slabost, klepou se mi nohy. Už dál nemůžu, je toho na mě moc. Ležím a odcházím.

    Vydržel jsem o něco dýl než v tom minulém životě. Ten posun je ale hrozně malej. Posouvám se hrozně pomalu. Chci odpočívat, snad mě nechají. Potřebuji nabrat sílu. Odpočívám ve světle. Není mi to moc platný, jenom si trošičku odpočinu od vyčerpání. Ten posun je tak malej, nemůžu si nechat víc světla. Když odtud odejdu, tak zmizí. Už nechci do lidského života, už na to nemám sílu. Nechci tam, ale stejně mě tam posílají.

    Rodím se do nového tělíčka, jsem žena. Cítím odevzdanost, letargii, slabost. Ta dřívější bojovnost je pryč. Nemám život ve svých rukou. Cítím se o trošičku lépe, začínám být v životě víc aktivní. Udržuji směr, pomalu jdu a nevnímám, co se děje. Vnímám únavu. V dálce vidím světlo, jdu směrem k němu, přitom do mě vstupuje víc energie. Únava je menší, začínám vnímat další poutníky, kteří jdou za Světlem. Jsou všude kolem, dřív jsem je neviděla. Začínám se s nimi bavit, je to srandovní, smějeme se. Cesta je zajímavější a lépe ubíhá.

    Je čas si lehnout. Tělo nechávám, kde je. Doba spánku je doba mezi životy. Odpočívám. Dívám se, kde je ta známá duše. Cesta s ní byla příjemná a utíkala rychleji. Vidím ji a domlouváme se, že příště půjdeme zase spolu. Až přijde její čas, tak mě vzbudí. Spím.

    Budí mě, že jsou tam dvě fajn těla. Zamlouvají se mi a tak do nich vlézáme. Jsem v malém tělíčku. Hraju si a čekám na tu druhou duši. Vnímám okolní duše. Je jich tu docela dost – sourozenec, rodiče, známí. Hraju si s nima a pozoruji je, co dělají. Je mi osm let, když vidím tu druhou duši. Pro samé hraní jsem na ni úplně zapomněl. Máme radost ze setkání. Hrajeme si spolu a chceme být stále spolu. Jsme dospělí, tak se bereme. Je to příjemný, máme spolu děti. Přichází čas odejít. Nechce se mi, je to tak fajn. Je mi líto, že mě odtud berou.

    Odcházím do světla. Vidím tam další duše, se kterými mě láká žít. Je to velké dobrodružství, s kým se potkám a co spolu prožijeme. Tady ve Světle je to hezký, je tu krásně, ale prožitky tu neudělám. Je to tu předvídatelný až nudný. Zato dole člověk nikdy neví, co přijde, jaká další zkušenost ho potká a co prožije. Je to úžasný, to nevymyslel žádný blbec.

    Prohlížím si tělo z venku, to je úžasný, já nemusím být v těle, hned je mi líp. Už se vznáším, dokázal jsem to! To je ono, můžu z těla ven. Vznáším se. Všechny jsem převezl, jen tak si lítám. Jsou daleko příjemnější věci, než být v těle. Venku je mi příjemně, je mi fajn, v těle je mi smutno. Tělo je špinavý a musí pracovat, jak se do něho mám vracet? Je to taková troska. Bojím se, že bych v něm uvízl natrvalo, proto se do něho nechci vracet. Můžu ale být venku a tělo posouvat samotné, beze mě. Třeba si toho nahoře nevšimnou. Jenom když tomu tělu bude fajn, tak si do něho vlezu a užiju si to. Jinak budu z něho venku. Nikde není psáno, že musím být stále v něm. Budu to takhle dělat. Je to dobrý nápad. Pokud to tělo nebude na úrovni, tak se od něj budu držet dál. Převezl jsem je.

    Když tělo spí, tak můžu být venku, když se ale vzbudí, tak bych si měl vlézt zpátky do něho. Někdy do něho vlezu, někdy ale ne a řídím ho jenom tak z povzdálí a odpočívám si. Tělu chybí energie, nechci mu ji dávat, je to únavný a namáhavý, měl bych si do něho vlézt a být v něm. Takto jsem v něm jenom částečně. Když do něho vlezu, tak hned cítím víc energie a elánu. Nemáme se rádi, tělo a duše. Zlobíme se na sebe. Já jsem obojí.

    Chtěl jsem to jinak, je to blbost, že se hádáme. Cítím se rozpolcenej a není mi to příjemný. (třes celého těla, napětí) Nechtěl jsem se rozpůlit. Přestává mě to bavit, spojuji se, takhle je to lepší. Pořád jsem na něj naštvanej. Myslel jsem si, že nemůžu spadnut dolů, že už to nejde. Přišlo mi to nemožný. Byla to pýcha, že jsem něco.

    Pálí mě ruce od nějaké energie. (zvedá ruce dlaněmi nahoru) Teče mi z nich energie, dřív jsme to dělali běžně. Takhle nějak to bylo. Používali jsme nějaký znaky a něco jsme pak s tou energií dělali. Bylo to nádherný. Mysleli jsme si, že jsme na vysoké úrovni, to pýcha nás srazila dolů. Cítím, jak mi svítí světlo z čela, mám to jako baterku. S tím jsme také něco dělali. Tím jsem viděl a slyšel. Všechno jsme to viděli tady. (ukazuje si na hlavu)

    Cítím nějakou energii v zádech, něco se mi tam probouzí. Cpe se to nahoru, tu energii také znám, proudí nade mě a padá dolů jako stříbrný déšť. Cítím, jak z chodidel proudí energie do země a naopak z ní do mě. Je to jako kdyby ty nohy dýchaly. Energie proudí nahoru a tam vytváří takový kužel. (ukazuje jej rukama nad hlavou) Cítím, jak mi ta energie mění tělo, mění mi jeho vibrace.  V té energii mám velkou vnitřní sílu, musím se ji naučit ovládat. Nesmím ji probudit brzo, bylo by to nebezpečné. Ta energie zatím spí. Bude dobré, když ji ještě chvíli nechám spát. Bude se pomalu probouzet a já se s ní budu učit pracovat. Jako kdyby mě něco táhlo nahoru, jako kdyby to tělo nemělo žádnou váhu. Je to úžasný, vnímám nádherný energetický shluk okolo sebe. Cítím klid a mír. Je to úžasný.

    Prohlížím si svoje tělo, je mnohem víc světelný. Cítím zase tu slabost v kolenou. Vstávám z postele a vycházím ven, kde svítí slunce. Je to krásný, slunce pěkně hřeje. Pozoruji okolí, stromy, zeleň, kameny. Je to tu hodně zajímavý. Přestávám to vnímat jako hmotu a ve všem vidím energie, to je teprv zajímavý, to je hra barev. Můžu se podívat na člověka a už vidím, jaký je, co z něho srší, co od něho můžu čekat. Je to dobrý, to je vynález. Je to zase o něco zajímavější. Pozoruju se z vrchu, vylezl jsem z těla. Jsem venku z jeviště a sedím jako divák. Všechno prožívám, ale zároveň to pozoruji svrchu. Jsem už zase na té cestě ke Světlu. Ty děje mě natolik vtáhly, že jsem na tu cestu ani nevzpomněl.

    Najednou stojím před Světlem a jsem u cíle. Přede mnou je nádherný, kulatý oblak Světla. Strkám do něj ruku, jsou to úplně jiné vibrace. Vytahuji ruku ven, ale ta je už úplně jiná. Hraju si se Světlem, házím ho na sebe. Je to úžasný, neskutečný, klid a mír, ale zároveň všechno, hravost i veselost. Jsou tu všechny děje, co byly dole. Splývám s tím Světlem, už to není Já a Světlo, ale já Světlo. Vnímám se jako celek, ale i jako každá částečka zvlášť. Je to nádherný a uvolňující.

 

    Byla to hrozně zajímavá a příjemná cesta. Až je mi dokonce líto, že už jsem v tom Světle. Bylo to velké dobrodružství. Chvíli tu pobudu a pak si ji projdu znovu. Už jsem byl ve Světle, ale tak se mi to líbilo, že jsem si to chtěl zopakovat, znovu vnímat všechny ty zkušenosti. Nepamatoval jsem si to, protože by mě to v té cestě omezovalo. Určitě si to dám znova. Je to taková věčná hra. Zpočátku je to hodně těžký. Každý další krok je ale lehčí a lehčí. Kdyby nebylo toho dole, tak by si to člověk nevychutnal. V tom je to kouzlo. Můžu se na tu cestu vydat a nemusím. Mám spoustu možností. Můžu prožívat i něco jiného. Také mě to láká, ještě uvidím.