Apatická smrt

    (Vážný a unavený výraz obličeje). Su hodně stará ležím v kuchyni na posteli za rohem. V domku jsou se mnou nějací lidi ze vzdálenější rodiny. Je mi to jedno. Su částečně apatická a nemám žádné pocity. Prostě jenom su. Je mi jedno co dělají, nestarám se. Občas si vzpomenu na babičku, byla to moja mama. Stýská se mi (pláč). Jinak nemám k nikomu vztah. Babička umřela před deseti roky. Už mě nikdo nezajímá. Ty lidi co jsem měla ráda už nejsou na světě. Už sem nepatřím, už su jenom na umřítí. Kdyby mi to nebylo jedno, tak by to bylo až strašidelný. Necítím se dobře, ale neprožívám to. Dění kolem se mě netýká. Na jedné straně chcu umřít, na druhé straně nevím co se mnou bude. Hodně jsem toho pokazila, nevím jak to bude se mnou vypadat. Jako kdybych chtěla odejít a na druhé straně z toho měla obavy. Jestli se uvidím se někým s kým jsem se měla ráda. Jestli s něma budu moct být. Jako nějaká naděje mi to nepřipadá. Su rezignovaná. Oni to už tak berou, že umírám. Je mi to jedno, jenom to všechno pozoruju. V kuchyni je malé okno. Je podzim, venku není moc hezky. Cítím se slabá a čekám až umřu.

    Oni zaregistrovali, že jsem umřela. Zůstávám ležet v posteli. Nic nevidím. Su blízko u svého těla, kousek od své hlavy. Není v tom žádný rozdíl. Nevím co mám dělat, proto se zdržuju u těla a čekám co bude. Být se mi tu nechce, ale nevím co by pro mě bylo dobrý. Chtěla bych jít někam pryč, ale nevím kam. Kromě prostoru kuchyně se mi objevuje ještě nějaký jiný prostor. Jako by tu se mnou byla nějaká tma, kam budu muset jít. Budu muset odejít. Su v takové tmě. Nevím jak je ten prostor veliký a nic. Má to jenom takový směr. Je to prostor a tím prostorem jde směr. Je to tu tmavý, není tu nic vidět. Pokračuju tím směrem. Jde to pomalu, nevím co mám dělat, nechce se mi. Spíš se ploužím.
    Směr se rozděluje, tmavší směr zahýbá doprava, světlejší doleva. Rozhoduju se a jdu doleva. Ten pravý mi připadá nepříjemný, tak jdu do toho světlejšího. Pořád nic nevím. Je dobře, že su aspoň pryč. Prostor se na konci rozšiřuje. Jsou tu různý bytosti. Moc je nerozlišuju. Tvoří to tu plochu a já su pod nima. Není to nijak výrazný. Cítím se pořád nevýrazně. Su ráda, že tu nic není. Nemám potřebu s někým být. Su sama. Nedělám nic. Nikde nic není. Je to tu lepší než na světě. Nikdo tu není. Bytosti jsou vzdálené a já nemám potřebu za nima jít. Necítím se na to abych se s někým zkontaktovala. Usazuju se na místě kde nic není. Nechcu jít dál.
    Nemám představu o čase, ale su tu dlouho. Vyhovuje mě, že se tu nic neděje a nic mě neohrožuje. Připadám si jako v trychtýři. Jinak nic. Jenom nevím jestli tu budu moct zůstat. Ty bytosti ví, že tu su. Občas mě někdo zaregistruje, ale jinak nic. Trochu se tu pohybuju, když mě už nebaví pořád jenom sedět na místě. Pohybuju se pod tou horní plochou. Su v menším a tmavším prostoru, nahoře je to větší a světlejší. Tam se mi moc nechtělo, vypadala bych tam blbě a co bych tam dělala. Toto izolované místo mi víc vyhovuje.
    Pohybuju se blíž té vrstvě, která mě nějak přitahuje. Budu tam muset nakonec vyplout. Je to tu světlejší. Vynořuju se přes tu vrstvu těch bytostí. Je tu hodně velký a prázdný prostor - jakoby nekonečný. Ty bytosti trochu připomínají vodu. I když je tu těch bytostí hodně, tak nemám potřebu se s někým kontaktovat. Su ráda, že mě tu nechali. Jako bych byla na nějaké lodičce. Cítím se tu dobře, už jsem se vynořila. Nic se mě nestalo. Hledím jenom abych byla v klidu a nic moc se nedělo. Konkrétně nikoho nevidím, ani nehledám. Nevím jestli by mně chtěl někdo vůbec vidět. Su rači sama. Nechcu nic dělat, chcu jenom tak v klidu být. Zůstávám v klidu, nikdo se se mnou nekontaktuje. Pluju nad tou vrstvou ze které jsem se vynořila. Nikam nesměřuju, protože se mi nechce. Chcu být v klidu, nechcu aby se něco dělo. Vynořila jsem se jenom roto, že to tak samo postupovalo. Jako by samo to pomaličku posupuje do těch horních vrstev. Připadám si jako na malinké, neviditelné lodičce v pomalém proudu. Vypadám stejně jako kdysi. Můj vzhled odpovídá mladšímu věku, kdy se udály všechny ty věci. Pomaličku stoupám nahoru. Připadá mi to jako mírný proud, který směřuje nahoru, kde je tmavší bod. Su v tom prostoru strašně dlouho. Směřuju k tomu malému bodu. Je to tu podobné místu ze kterého jsem přišla. U toho místa se pohybuju. Je to takový bod, kolečko, kulatej vchod. Teď su u něho.
    Zdržuju se poblíž toho místa. Připadá mě, jako kdybych se měla znovu narodit. Nikam se mi nechce. Celou dobu se mi nikam nechtělo. Ten bod se mi moc nelíbí. Chcu zatím zůstat tam, kde su. Neláká mě to, Nechce se mě. Mám pocit jako kdybych tam nakonec musela jít, ale pokud nemusím, tak nejdu. Tady mi to připadá malý a tenký. Nebudu se cpát do něčeho tak malýho. Připomíná mi to nějakou tyčku, jako kdybych se toho měla držet. Jako kdyby to byla tenká čára, které bych se měla držet. Když se jí budu držet, tak mě někam potáhne. Na jejím konci je takový kolo.

    Objevuju se v nějakým jiným prostoru. Je to tu světlý, moc to tu nerozlišuju. Jako kdyby tu byli nějaký lidi, ale já se tím nezabývám. Jsou tu nějací lidi, ale já je neznám a nekomunikujeme spolu. Jenom se o mě nějakým způsobem starají. Mám pocit, že něco kolem mě dělají, ale já nevím co. Nějak se o to nezajímám. Nic zvláštního neregistruju. Je tu hodně světla. Když tu něco je, tak je to bílý. Je to bílý jako peřinky. V dětství jsem mívala takové sny. Ty lidi mají taky bílé oblečení. Prostě všecko je bílý. Nějak moc toho nevidím. Nezajímám se o to. Chce se mi spát. Nechcu se tím zabývat. Chcu být v klidu. Su ráda, že můžu spát a nemusím nic dělat. Připadá mi to, jako by tu byla mama. Jsem tu s mamou a občas se tu někdo vyskytne. Jsme tu v klidu, nic se neděje a to mi vyhovuje. Jenom se tu nějak vyskytuju v těch bílých peřinkách. Takový bílý tyčky, zdávalo se mi o tom. Podobá se to tomu. Připadá mi, že jsem se narodila. Je to v klidu, nic se neděje. Mám malé dětské tělo. Je rok 1954.