Sebevražda

Je rok 889 a jsem uvězněná v nějaké kobce. Jsem mladá žena a mám okovy na rukou a nohou, řetěz kolem krku. Je to hodně těžké, protože se nemohu ani pohnout. Čas se vleče. Jsem tu už dlouho. Jsem vyčerpaná a polévá mě horko. Je to jako bych hořela zevnitř. Tělo mám úplně ztuhlé a já se z něho snažím dostat ven. Pociťuji klaustrofobii a svoje tělo vnímám jako hodně matné. Hoří mi ruce, jako by v nich něco hořelo. Je to silná energie, která se snaží dostat ven. Ten pocit je stále intenzivnější, dodává mi to sílu do těla. Upadám zpátky, nemůžu se ani pohnout. Probouzím se a znovu upadám. Znovu mi žhnou ruce, snažím se přes ně rozhýbat tělo. Chci se dostat pryč z této nicoty. Je mi do pláče. Ta síla jsem já. Snažím se modlit. Pak to ale zase vzdávám, protože nemám sílu. Jsem uvězněná, protože musím být uvězněná. Uvěznila jsem se já sama. Udělala jsem něco hodně zlého. Je to ale hluboko skryté. Nezasloužím si být volná. Zasloužím si trpět. Ta kobka je uvnitř mně. Takto to pokračuje život za životem. Jsem schopná fungovat, ale krok mi chybí. To jsou ty dveře. To je ta kobka. Jsem za těmi dveřmi. Chcu je otevřít, ale nemohu pohnout rukama. Snažím se pohnout rukama. Stojí mě to moc sil. Jde mi rozskočit hlava. Jsem úplně odrovnaná. Cítím se úplně zkamenělá. Je to jako nějaká temná smůla. Zároveň vidím malou holčičku. Všechno se mi to prolíná. Soustředím se na ruce. Jsou to pařáty nestvůry. Snažím se nimi pohnout, je to hrozně těžké. Jako bych vnímala víc věcí najednou. Připomíná mi to, když se v tomto životě snažím něco udělat. Daří se mi těma pařátama pohnout. Není to jednoduché. Nemůžu ovládat tělo jako normálně. Netlačím na to, ale snažím se uvolnit. Zvedá se mi žaludek, když se snažím pohnout. Povolila mi hlava, ostatní tělo mně neposlouchá. Je to hodně nepříjemné. Jako by mně něco svíralo. Je to černá energie. Jsem jako přikovaná. Chcu se pohnout, ale nejde to. Když už v sobě najdu sílu, tak mně něco drží. Není to moje. Je to klaustrofobní. Vybavují se mi vzpomínky z dětství, kdy jsem zavřená v autě. Nemůžu se pohnout. Brní mi nohy. Zvenčí mě to stahuje. Je to hodně nepříjemné. Nevím, co mám dělat. Začínám být vystresovaná. Je to plíživá energie, která se mi snaží zabránit abych se nemohla pohnout. Bolí mně hlava. Když se uvolním, tak kolem sebe vidím jiskřičky světla. Odvádí to moji pozornost od dveří. Ty dveře tu jsou pořád. Bylo fakt těžké jenom se pohnout. Přeskakují mi jiskry před očima. Teď tu energii necítím. Jsem jako z rosolu. Prostě se k těm dveřím nemůžu dostat. Nedokážu se pohnout. Je to pořád horší. Žaludek mám na vodě, bolí mě hlava a za krkem. Nemůžu se pohnout, nemůžu ovládat tělo.

Jsem to já. Jsem v nějaké místnosti. Jsou tu se mnou tři chlapi. Mlátí mě. Nevím proč. Nemají důvod, chtějí jenom někomu ublížit. Jsem schoulená v rohu místnosti. Brečím, naříkám. Jsem unavená. Nejrači bych se vtlačila do té zdi, aby mě už nebili, aby mi už neubližovali. Jsem tu takto držená dlouho. Moje tělo chřadne. Mám v sobě ublíženost a vztek. Už jsem starší, přestávám být holčičkou. Jsem mladá žena. Chci je zabít. Vnitřně se měním ve stvůru. Mám hodně černé myšlenky. Jak ublížím těm věznitelům. Pomalu z toho šílím. Usídluje se ve mně Temnota. Začínám ubližovat sama sobě. Drápu se nehty. Už nejsem ani jako člověk. Drápu se po celém těle. Když nemůžu ublížit jim, tak ubližuju aspoň sama sobě. Nějak se mi podařilo vyloupnout hřebík a propíchnout tomu chlapovi krk. Přichází ten druhý. Jsem schovaná za dveřmi. Taky ho zabíjím. Nevím kde se ve mně ta síla bere. Jako bych to ani nebyla já. Je to vnitřní vztek. Nevím, jak se mi to daří, ale zabíjím i toho třetího. Zavírám dveře a odcházím do jiného pokoje. Sedám si. Je to obývací pokoj. Mám hodně černé myšlenky. Nemyslím si, že bych mohla dál žít. Dlouhé nehty si zadírám do masa. Ubližuju si. Jsem otupělá vůči emocím. Jsem ve zvláštním transu. Nemyslím si, že mám právo na normální život. Nemohu žít po tom co jsem udělala. Beru si střep a řežu se. Pomalu ze mě vytéká krev. Už neovládám tělo. Nemůžu se hýbat, ale ještě jsem živá. Čím víc se snažím pohnout, tím je to horší. Nevěřila bych, že je to umírání tak dlouhý. Nevím, jestli jsem to udělala správně. Jsem strašně unavená. Už to pomalu přichází.

Umírám s myšlenkou, že to už nikdy nesmím udělat. Jsem pořád tady, nemůžu odejít, protože jsem je zabila. Není to fér, oni mi taky ubližovali. Všechno je tu takové černošedé. Ty jejich duše tu jsou taky. Bojím se jich. Zase si připadám jako ta malá holčička. Je to pořád dokola. Chci se z toho vymanit. Ta jejich energie mne úplně pohlcuje a vyčerpává. To je ta černá kapalina.