Po smrti

Mám zkrat. Bojím se, že už mi nikdo nezbyl. Už nemám sílu vzdorovat té bolesti z obrovského osamění. Moc se mi stýská po tatínkovi. Moc mi chybí. Cítím, že už to nemohu zastavit. Nechci umřít. Chce se mi strašně zvracet. Pořád zvracím, až se dusím. Nemůžu se nadechnout (dávení),

Cítím se zvláštně, už si trochu zvykám. Bylo to horší. Odpočívám a už je to lepší. Najednou se vidím odjinud. To mně hodně děsí. Na druhou stranu se mi ulevuje. Pár dnů chodím bezcílně po bytě. To ale nikam nevede. Pak se vydávám někam výš. Všude kolem mne je červená barva. Je to tu tak napůl, ani příjemný, ani nepříjemný. Jsem tu sám. Mám tu počkat, než se dokončí nějaký proces. Cítím tu stejné osamění jako na Zemi. Něco mi brání v tom, abych to mohl změnit. Neumím dát lásku, ani ji přijímat. Něco se ve mně pokazilo. Přestal jsem důvěřovat, že věci budou dobrý. Nehledám primární zdroj lásky. Nechápu, že láska nepřichází zvenčí, ale zevnitř. Jsem příliš fixovaný na lásku, která má ke mně přijít zvenčí. Tady o tom můžu přemýšlet. Nejde před tím utéct. Musím se tomu postavit, hledat řešení. Léky mě jenom uspávaly, nezbavovaly mě bolesti. Je to špatná cesta. Je mi to líto, hlavně kvůli mamince. Nemůžu se na ni ani podívat. Vím, že jsem jí způsobil hrozné utrpení. Posílám mamince lásku a omlouvám se jí. Ještě se potřebuji rozloučit s mojí holkou Aničkou. Zlobím se na tátu, že nás opustil. Už to chápu a odpouštím mu. Omlouvám se tetě, kterou muselo hodně vyděsit, když mě našla mrtvého. Omlouvám se děckám, se kterýma jsem se stýkal. Ještě vysvětluju Bobovi, že brát léky je blbost. Ještě musím pohladit kočku. Je ráda.

Už se cítím líp. Celý tak nějak zářím. Dívám se nahoru, je tam jasné Světlo, které mě k sobě táhne. Je tu krásně a nejsem tu sám.