Sebevražda dřevorubce

Jsem unavená, vyčerpaná a bolí mně noha. Cítím stres, mám vztek a bojuji o přežití. Děj události se odehrává ve středověku a trvá půl dne. Jsem muž a je mi 35 let. Před sebou vidím velkého bílého koně. Jsem dřevorubec a pracuji v lese. Jsem chudej. Tahám z lesa klády. Můj kůň mi šlápl na nohu.

Musím se odtud nějak dostat domů. Jsem na toho koně strašně naštvaný. V noze cítím vekou bolest, s každým krokem to strašně bolí. Jsem smutný a naštvaný na celý život. Brečím, nevím, co mám dělat. Žiju sám. Mám nějaké přátele. Ta noha je na maděru. Je nateklá a hodně bolí. Už to takto nechci. Naštvaný jsem byl už před tím. Nechci už dál trpět. Jsem strašně naštvaný na život. Už mě to nebaví.

Už jsem venku z lesa. Jdu k osadě, ve které bydlím. Musím ustájit koně a udělat si něco k jídlu. Je to strašný život. Nohu si namáčím do studený vody. Je mi líp, ale jsem zoufalej. Musím pracovat a nevidím východisko z tohoto problému. Furt jsem naštvanej. Noha mně bolí a bude to na dlouho. Musím být trpělivý. Nejde s tím nic dělat. Jdu si lehnout. Cítím tlak na prsou a v krku, je to tlak z těžkého života. Cítím z toho beznaděj a smutek. Vstávám a vím, že budu celý den jenom sedět. Bude to bolet a bude to totální nuda. Dostávám se do úplné apatie. Další den, kdy mi je nepříjemně v těle. Musím nakrmit koně. Je to hrozná bolest. Zatínám zuby a jdu. Prožívám nejistotu, jestli budu ještě někdy normálně chodit. Smutek mně tlačí na hrudi a vůbec nejde ven. Nejde mi ani brečet. Jdu si lehnout, abych to zaspal.

Cítím vztek vůči sobě. Musím se zabít. Nechci žít jako mrzák. Beru si nůž a bodám se do srdce. Je to úleva. Furt jsem ale naštvanej a bolí mně ta noha. Jsem strašně naštvanej a nevím proč. Nemám tělo a strašně řvu. Není tu žádná láska. Su naštvaný na celý svět. Je tu jenom šero a nikdo tu není. Je to jenom místo pro duše. Zabil jsem se, ale vůbec to nepomohlo. Rozhlížím se kolem, nevím, co mám dělat. Ten vztek cítím stále uvnitř sebe. Nejrači bych se zase zabil. Noha mně furt hrozně bolí. Potřebuju se rozbrečet, ale nejde to. Všechno jsem podělal. Přepadá mně hrozný smutek. Jsem úplnej blbec. Nemůžu to nijak napravit. Nikam se to nehýbe. Takto to bude donekonečna. Takto tu budu žít bez těla s bolestma věčně. Tohle je peklo.

Nemůžu tu jenom sedět a čekat. Jsem zrazenej, Bohem, lidma, koněm. Musím jít, musím šlapat. Nemůžu tu zůstat, musím jít dál. Je to trochu lepší. Noha se zlepšila, ale stále jsem v depresi. Jsou tu domy, ale nikdo tu není. Vůbec nevím, co mám dělat. Vůbec nechci existovat. Nemám sílu, ale musím jít dál. Zase si lehám. Jsem úplně na dně. Nevím, co mám dělat. Zkusím si zavolat nějakého anděla. Mám děsný vztek vůči Bohu i andělům. Nevím jak se mám zničit. Běžím. Chci se úplně zničit. Noha mně strašně bolí. Kašlu na všechny bohy. Běh mi pomáhá. Tím pohybem se mi uklidňují emoce. Je tu útes. Stačí skočit. Zjišťuju, že umím lítat. Unáší mně vítr. Vůbec nevím co s tím. Jsem v totální depresi. Bolí to. Já jsem hodná duše a už se takto nemůžu trápit. Unáší mně vítr. Vůbec nevím co s tím. Jsem v totální depresi. Bolí to. Já jsem hodná duše a už se takto nemůžu trápit. Nevím, co mám dělat. Plachtím a vítr mně uklidňuje. Dodává mi pokoj.  Má pochopení pro utrpení všech. Našel jsem způsob, jak se pohybovat – lítat. Přeju si mít kamarády. Vrátit se a žít normální život. Pořád tu nejsou žádní lidi. Je mi líp, ale stejně nechcu existovat. Je to dlouhé putování. Potlačuju vztek na osud. Furt někam klesám. Věřím, že někdo přijde. Přichází děti, chlapi a ženský. Je to ve vesnici, kde jsem byl před tím. Život je dřina. Jsem stále duch a nemám tělo. Lehám si na sluníčko. Usínám. Probouzím se. Nemám tělo, ani smysl života. Nemám zodpovězený moje otázky. Ležím pod stromem. Je to lepší, dál ale trpím depresí. Nevím, co mám dělat.

Teď jako kdyby mi někdo do hlavy nalil štěstí. Uplynulo padesát let.  Dostal jsem nové tělo. Jsem ženská a jsem mnohem šťastnější, než před tím. Cítím touhu po spřízněné duši. Jsem zdravá a venku je pěkně. Nabíjí mně to a dodává energii.