Skok ze skály

    Jsem celej oblečenej do kožešin. Jsem muž a jdu v horách ještě se dvěma muži. Je to nějaká stezka. Je to v severní části Severní Ameriky. Stoupáme po té cestičce vzhůru. Najednou se jednomu muži podvrtává noha a padá dolů. S ním se dolů valí uvolněné kamení. Jako by se najednou všechno zastavilo a děj dál nepokračoval. Jenom tu stojíme a díváme se dolů.

    Vystoupali jsme a jdeme sami dva nad hlubokým kaňonem. Pod kamarádem se utrhává kámen, kutálí se na sráz a padá do propasti. Chci ho zachytit, ale je pozdě, vidím jak padá dolů. (Bolestný výraz obličeje a pláč.) Stojím tady a nevím co mám dělat. Z ničeho nic mě napadá, že skočím za ním dolů. Nemohu to vydržet a skáču dolů.
    Náraz vůbec necítím. Sleduji to z vrchu. Stoupám a vidím, že on žije, že jenom není ve svém těle. Vidím ty dvě těla dole. Mělo to tak být. Nezvládl jsem to. Najednou vidím, jaký to byl hrozný nesmysl. Snažím se dostat do svého těla. Nejde to. Něco mě volá, ale já chci zpátky do těla. Mám strach.

    Jsem už ve Světle. Už přestávám mít strach a uvědomuji si ty souvislosti. Vysvětlují mi, že to byla chyba, že jsem měl zůstat sám. Že jsem tím nic nevyřešil. Že to byl záměr. Budu to muset postoupit znovu a bude to horší. Od narození budu sám. Pak následoval život, který jsem celý žil sám a nakonec mně roztrhali vlci. (Upřesnění události, kterou jsme již procházeli).