Beznaděj

  

Jsem vdovec. Žena mi zemřela před třemi roky. Mám dceru, které je osm let, je pro mě vším. Žijeme v chaloupce u lesa. Dcera mě drží při životě. Máme k sobě hodně blízko. Převzala po matce spoustu povinností a je zodpovědná. Jsem dřevorubec. Když je potřeba, tak se mnou chodí pracovat do lesa. Jsou to šťastné chvilky. Dcera je veselá a furt se na něco ptá. Díky ní je můj život naplněný. Dnes má práci doma, tak jdu do lesa sám.

Odpoledne vidím ze směru naší chaloupky kouř. Běžím domů, chaloupka je v plamenech. Dcera leží před ní na zemi, leží tam probodená. Všude kolem jsou stopy od koní. Cítím zoufalost. Je to hrozná bolest. Držím dceru v náručí a brečím. Přibíhají sousedé. Říkám jim, že to byla vražda. Nevím, co mám dělat. Sousedi mě zvou k nim. Hledám lopatu a jdu dceři vykopat hrob vedle manželky. Pohřbívám dceru. Sousedi mě odvádí k nim domů. Dávají mi najíst a balí mě do deky. Piju čaj. Nevnímám, co se kolem děje. Ztratil jsem domov i smysl života. Chci jít za nima. Přemýšlím, jak to udělám. Beru si náčení a jdu do lesa.

Nejdu kácet, lezu na vysokou skálu. Sedám si a dívám se kolem dokola. Stoupám si a skáču. Letím tak deset až patnáct metrů. Padám na hlavu. Okamžitě mě to vymísťuje z těla.

Rozhlížím se kolem. Najednou se ochladilo. Manželka a dcera tu nejsou. Nechápu to. Nevím, kam mám jít, tak zůstávám u svého těla v lese. Zkouším vlézt zpátky do těla. Nejde to. Čekám, až mě najdou. Nachází mě. Odnáší moje tělo a pohřbívají ho vedle manželky a dcery. Přichází manželka s dcerou. Jsou zářivé, mají ale smutný výraz. Manželka mi říká „cos to udělal?“ obě mizí pryč. Nechápu to. Většinu času trávím v lese. Plynou roky a desetiletí. Nikdo z mích známých už nežije. Kraj se mění. Nevím co se sebou. Začínám chodit do kostela. Hledám tam odpověď na otázku „proč jsem sám?“. Lidé umírají a někam mizí. Chodím na mše a čekám, jestli kněz řekne něco, co by mi pomohlo. Kněz mluví o Jidáši, který se oběsil, a proto je zatracen. Sebevraždou jsem se dopustil vážného hříchu a proto nemůžu odejít do nebe. Už mi to dochází. Trnu. Mezi lidmi v kostele sedí moje manželka. Je to dospívající dívka. Nechápu to. Přicházím za ní, když spí. Vylézá z těla a zdraví mě. Ptám se jí, jak je to možné, že se mohla znovu narodit a já ne. Říká mi, že jsem tu uvězněný, protože jsem si vzal život. Už jsem si uvědomil, že to bylo špatně. Bere mě za ruku a odvádí mě do Světla. Na začátku je nějaká bytost, která mě vítá. Děkuju manželce a ta odchází. Bytost mi říká, že je ráda, že jsem to už pochopil a tak můžu jít dál. Potkávám tam svoji dceru. Je to moc silný zážitek. Dcera má velkou radost z toho, že mě vidí. Trávíme teď spolu spoustu času. Po nějaké době přichází za mnou, že už musí jít zpátky na Zem. Chci jít taky. Dcera mě bere k nějaké bytosti. Ta říká, že můžu jít taky, nebudu to mít ale lehké. Budu muset prokázat, že jsem to už pochopil.

Jdu na Zem. Jsem sirotek a protloukám se životem sám. V jednadvaceti letech dostávám choleru a umírám. Bylo to za odměnu, abych se mohl narodit do lepšího života.