Prenatál
Děj se odehrává před čtyřiceti lety. Jsem u matky v děloze. Mám čtyři buňky a přemýšlím, jestli tu zůstanu. Mám strach, že neobstojím před matkou, ani před světem. Život mně přijde jako velký úkol. Nemám pocit, že by mně někdo podporoval. Odtud, odkud přicházím, mě podporovali všichni. Tak jsem na to zvyklá. Tady mě nikdo nepodporuje. Bojím se života. Vím, že není jiná šance než to zvládnout sama. Přemýšlím, jestli to nezkusím někde jinde. Nejsem na osamělý život připravená. Kolem sebe mám moc Světla. Ve Světle mi je dobře. Už se nebojím. Nemám kam jít. Jinak to nejde. Držím se tu, nikam se nederu. Necítím matku. Oslovuju jí. Nevidí, neslyší, kašle na mě. Proto mi je špatně. Není schopná vnímat někoho jiného než sebe samotnou.
Nemám ani tři měsíce a přemýšlím co dál. Cítím se opuštěná. Nemám už ale jinou možnost. Měla jsem úplně jiné očekávání. Život není o myšlení, ale o prožitcích. Vztahy mi přijdou jako pokec energií. Nemůžu mít vztah s matkou, tak jak bych ho mohla mít s někým jiným. Nechci mít vztahy s lidma, kteří o mně ani neví. Proč se některých duší nedá dotknout? Je to zvláštní. Některé se odpuzují a jiné se přicucnou a ne a ne se pustit. Jsou skupiny duší, které s tebou putují. Pak přijdou jiné, které do skupiny nepatří. V mojí skupině není většina členů z mojí rodiny. Dokážu vyjmenovat dvacet duší, které se mnou půjdou dál. Přijdu si jako zapůjčená z jiné skupiny. Pokud mně cizí lidé milují a blízcí mě nechápou.
Už se necítím jako sama, už jsem s jinou skupinou. Spřízněné duše k sobě mají úplně jiné vztahy. Ta sounáležitost je ten soucit. Společně s nimi se cítím klidně. Nejsou to emoce, je to jako vlna, po které se hladce sklouzne. Jsem ráda, že to matka se mnou zkusila. Ona je moje spřízněné tělo, ale ne duše. Dokážu jenom stát vedle ní a to, že si nevadíme. Cítím k ní za to vděčnost. Měla tolik příležitostí. Nemůžu na ní lpět. Nechci tak žít s nikým. Není to o tom, že bych měla umřít, ale o tom, ve kterých úrovních budu trávit víc času.