Potrat dvojčat

Nacházím se v šedém světě mimo svět mojí reality. Cítím únavu smíšenou s omámením. Splývá mi den a noc. Nevím co je. Připadám si jako z jiné planety. Vůbec ne jako já. Jako někdo jiný, obojživelný. Ani jako žena, ani jako muž. Jsem slizká a protáhlá. Jsem spermie. Hrozně mě bolí hlava. Jsem na hranici odporu něčeho tvrdého. Nemůžu prolézt hrdlem. Hrozně rychle se mi krátí život. Vnímám kolem sebe červené, teplé světlo. Můj strach narůstá, už mám panickou hrůzu, že to nestihnu. Třepu se. Nemůžu prolézt a je mi to líto. Cítím celkovou vnitřní nevolnost. Přepadá mě ospalost z únavy. Všechno co ze mě za něco stojí je v mojí hlavě. Nemůžu se protlačit do vajíčka. Je pro mě moc tvrdé. Není to vajíčko, je to embryo. To je hrůza. My tady budeme dva? To né, to nechci. Z toho mě bolí hlava ještě víc. Jsem tam už do půl pasu a nemůžu couvnout. Můžu jenom dopředu. Neumím couvat. Je mi hrozně špatně od žaludku. Jsme tu dva a celí. Nebyl to dobrý nápad.

Hrozně mě bolí srdce. Jako by mi bušilo 4x rychleji, ale při tom nebuší. Už jsem to já a mám strašnou hrůzu, že čekám dvojčata. Vím, že to nepřežiju, že to nezvládnou. Dvojčata nechci, protože nebudou mít matku. Je mi to strašně líto a je mi z toho smutno. Bojím se vlastních dvojčat. Bolí mě děloha. Půl břicha mám jako v ohni. Už teď se spolu hádají, kdo je lepší. Přišli tři dny po sobě. Nevím, co mám dělat. Už teď je miluju, ale nechci je. Nechci teď umřít. Na to jsem moc mladá a moc velký sobec. Při tom pro ně od začátku pláču. Ani nevím jak se s nimi rozloučit. Už teď se tak hašteří, že je to s nimi k nevydržení. Pořád si říkám, že se uklidní, že na sebe budou hodní. Čím dál víc se mi točí hlava. Cítím jenom bolest dělohy a strach. Když to spolu nezvládneme, tak si to budu vyčítat. Připadám si neschopná. Když je teď vidím, tak vím jak je mám ráda. Mám strach, že nedokážu být sama sebou s dvojčaty.

Dva kluci. Už jsou pryč. Je hrozné, že na to vůbec nic neříkají. Pořád je hledám, ale už je necítím. Je mi po nich smutno. Mám pocit, že by byli skvělí, kdybych nebyla vystrašená (plačtivě). Úplně se v sobě ztrácím. Připadám si malá a nedospělá mít a vychovávat dva muže. Mám strach, že bych je zkazila (pláč). Nevím, jak se vychovávají muži a manželovi v tom nevěřím. Mám pocit selhání.

Už je cítím. Mám je za krkem. Buší mi do něho a právem my nadávají, že jsem neschopná matka. Hrozně se před nimi stydím. Nechce se mi s nimi loučit, ale musím to udělat. Prosím je o odpuštění. Oni se pořád zlobí. Působí mi bolest. Patří mi to. Prožívám bolest a stejně jim říkám, že je miluji. Oni neodchází, trvají na tom, že zůstanou. Musím jim ukázat, že dokážu věci, o kterých ani sama nevím. Musím začít věřit manželovi a hledat v něm pravého muže. Už mi působí menší bolest. Přes ten strach se musím probojovat ke skrytým hodnotám. Mám strach být někdo jiný, než jsem doposud. Opustit svoje zvyky, které mě definují. Prožívám hrůzu a bolest z toho, že neobstojím. Je to velká zkouška mít tři děti. Přestává mě bolet srdce. O to víc mě bolí páteř. Mám ji pokřivenou, protože mám křivé hodnoty. Jenom čekají, co všechno jsem pro ně ochotná změnit. Postupně si říkám, co všechno změním a vnímám jak mě přestávají bolet záda. Opustím práci a přátele. Svým způsobem opustím i manžela. Hledám, co všechno ještě musím opustit, aby mě přestala bolet záda. Opustím přetvářku i společenský život. Záda mě pořád bolí. Je to pro mě hodně smutné. Je mi hrozné horko. Jsem bez nich osamělá. Záda mě už skoro nebolí. Ještě musím opustit Betynku. Smířit se s tím, že jednou umře (pláč). Přijde mi hrozné, že člověk musí žít tak sám. Asi neumím žít sama pro sebe. Pustit děti do světa je jako je pochovat (pláč). Musím se obejmout, jinak se zblázním. Připadám si hrozně uboze. Už jsem sama a nic mě nebolí. Hledám cestu jak nebýt tak smutná (pláč). Nikomu nepomůžu, když budu smutná. Nemusím být smutná. Musím se naučit obdivovat sama sebe.

Chlapci jsou už pryč. Bylo to jako noční můra.

LLV – únor 2019

 

Zpět
Vytiskni stránku