Dvojitá smrt
Jsem unavený, celý můj povrch mě pálí, mám potřebu se natáhnout. Táhne mě to tam, ale zároveň tam nechci. (bolestný výraz) Jsem u někoho v břiše. Jsem hlavou dolů. Jsem vylekaný. Zvenčí na mě útočí spousta věcí, ale zevnitř jsem nedotknutelný. Můj povrch je celý potlučený. Nějaká síla zevnitř to vyrovnává. Chci jít dál, než je povrch mého těla. Chci jít za jeho hranice. Spěchám, nevím, jestli dožiju. Myslím jenom na svůj cíl. Je to hrozný stres. Mám pocit, že to neudýchám. Strašně rychle se mění stav mého vědomí. Nevím co to je, ale je to pro mě hrozně nepříjemné. Zpomaluju a měním svůj tvar. Kolem je jiné prostředí, jiné světlo. Někdo mi říká, že mám něco udělat. Vnímám chaos, jsem rozpolcený. Něco mě táhne doleva a já chci přitom doprava. Nechápu to, ale podvoluji se, protože chci žít. Zvětšuji se a jsem stále členitější. Vnímám svoji vůli žít, na nic jiného nemám čas. Všechno je tak překotné.
Cítím se nešťastně a nepochopeně. Celkově hnusně. Pořád se tu nějak točím. Čekám, co bude dál. Občas zvenku slyším nějaké zvuky. Mám z nich strach. Moje matka se bojí. Cítím její emoce a bojím se taky. Zvenčí cítím hodně agrese. Nechci tu být, není mi tu dobře. Nemám s nikým vztah. Potřebuji vztah. Pozoruji matku. Jako by mě za to škrtila. Nejraději bych se od ní odtrhl. Už vím, že mi narostou ruce a nohy. Dívám se na svoje ruce a zkoumám, jestli jsou opravdu moje. Jsou moje, ale musím se s nimi učit zacházet. Ta hmota mě obtěžuje. Potřebuji víc času. Když vnímám matčinu zášť, mám sto chutí matce ukázat, co dokážu. Pořád se kopu, bolí mě hlava, nemůžu se nadechnout. Prostor kolem nedokážu využívat. Jsem vedle svého těla, dívám se na něho a nemohu se od něho odpoutat. Moje matka ke mně nemá žádný vztah. Od matky cítím jenom výčitky. Je moc mladá, má teprve patnáct let. Je mi tu čím dál hůř. Stojí mě to spoustu energie a vůle. Rostu jenom pro lásku, ne pro matku.
Naštvu ji a nenarodím se. Mám tři měsíce, nenarodím se, prostě NE. Nevím, jak to udělám. Pořád mě něco nutí růst a narodit se. Ale já nechci, když mě nikdo nemá rád. Počkám si na lepší. Neměla mě sem zvát. Nevím jak z toho ven. Jediná cesta je zabít matku. Klidně ji zabiju, když ona nepřemýšlela. Mohu jenom přijímat, ale nemohu nic dávat, tak jak jsem to dělal dřív. Potřebuji si ten nový pocit zapamatovat. Vzdávám to. Pomalu odcházím přes matčino tělo. Dívám se užasle na sebe, způsobil jsem smrt. Neznáme se, ale přece jenom k ní něco cítím. Konečně je všechno pomalé. Matka umírá. Já čekám, až umře. Chci se s ní obejmout a spojit. Čekám na ni, i když mě nechce. Pomaličku odcházím, ale nejde to. Je mi líto sama sebe. Nemohu odejít, dokud jí všechno neodpustím. Něco mě táhne nahoru, až to bolí. Nemohu se odpoutat. Všechno kolem je strašně tmavé. Cítím přítomnost matky. Visím ve tmě a užírám se svojí slabostí a neschopností. Je to velká hrůza. Matce jsem odpustil, nedal jsem jí dost času. Trpím. Opovrhuji sám sebou, nevážím si sám sebe. Nemohu být sám se sebou, stydím se. Pocit zbabělosti a studu má velkou hloubku. Nenávidím se za svoji podlost a lenost. Chci to překonat. Rozednívá se. Kolem mě zase začíná být světlo. Po té hrůze si musím jít odpočinout. Už jsem úplně lehký, odpoutávám se. Odcházím do Světla, protože tam je mi dobře. Budu to dlouho vydýchávat. Byla to drsná zkušenost.