Dva týdny

Vidím červené, tlumené světlo. Jsou mi dva týdny a jsem v matčině břiše. Trnou mi ruce, špatně se mi dýchá a točí se mi hlava. Bolí mě srdce a všechny tepny v těle. Jako bych žil na sílu a neměl kyslík. Nemám ho, kolik potřebuju. Přemýšlím, z čeho se dá ještě žít, když nemám to základní. Nemám ani cukr, ani vztah od mé matky. Ona o mně ani neví. Nemám se na co navázat. Nemám se na co napojit, když mi chybí vlákno lásky od matky. Můj život není cílený, ale náhodný. Proto je všechna moje komunikace s matkou otázkou náhody. Nejde po lince lásky. Z toho mě bolí srdce. Nesnáším to. Připadám si jako nutné zlo, kterému se snažím vyhnout. Nesnáším to na sobě. Přijde mi to zbytečné. Počátek mého života mi přijde odporný. Moji neústupnost mám náhradou za lásku. Je to jako když chci udělat z černého bílé. Je to moc práce a odříkání, musím být světlý a musím tak vychovat i svoje děti. (pláč) Jinak selhávám. Nesnáším se, když selhávám. Díky svojí neústupnosti dokáži z černé udělat bílou. Bojím se, že to selže. Neumím žít, pokud jsou věci zadarmo nebo jednoduché. Když si uvědomím, že je láska všude a nemá se za ni platit, tak mně srdce nebolí, ale chce se mi brečet. Nezvykl jsem si na to, že si ji zasloužím. Tak jsem po ní toužil, že jsem se bál, že je to hřích. (pláč) V duchu jsem prosil Světlo, ať mi pošle lásku. Nechci to pokazit. Bojím se o ni, přivlastňuji si ji. Je všech. Přijmout to je pro mě těžké. Vidět zázrak a hned se ho vzdát je pro mě těžká zkouška. Vím, že ji musím nechat jít. Přemýšlím jak překonat tu závislost. Jen se přestat bát. Miluji ji a chci, aby to věděla.  Proto ji nechávám jít. Bez toho by nebyla úplná. Vím jaká je to tragédie, když člověk není celý. Musím zase najít svoje Světlo, na které jsem zapomněl. Vím, že už nikdy nebude moje, i když bych to strašně chtěl. Stydím se za to.