Potrat   

 

Průběh sezení

      Mám radost, že jsem těhotná. Cítím se líp, víc v pohodě. Protože jsem těhotná a budeme mít miminko. Zároveň cítím pochybnost. Vždy, když si uvědomím, že jsem těhotná, mám radost. Chtěla bych to říct ostatním, ale mám strach, aby to nedopadlo jako minule. Necítím žádnou změnu, jen větší pohodu. Vše je v pohodě. Nejradši bychom těch 9 měsíců přeskočili, už se na něj moc těšíme. Mám radost, když ho vidím na ultrazvuku. Vnímám těhotenství rozhodně víc, než minule.
    Něco mi říká, že by to mohl být kluk. Vnímám miminko jako schoulenou kuličku. Určitě to je kluk. Dívá se na mě vystrašenýma očima. Jako by hrozně chtěl být u mě, ale zároveň měl strach, že ho nechci. Já ho chci! Ale on se vystrašeně dívá, má pocit, že ho nechci (pláč). Je vystrašený, protože už u mě byl a já jsem ho nechtěla. To už je dávno. Někdy v předcházejícím životě. Říkám mu, že ho chceme, že se nemusí bát. On má vystrašený oči. Já vidím, jak se ta kulička ode mě vzdaluje (pláč). Mám pocit, že oba chceme být spolu, ale je něco mezi námi, co nám v tom brání. Asi nějaký strach. Mám pocit, že to je zásah někoho třetího, kdo to způsobil. Vidím jak to miminko odchází. Začínám krvácet. Napadá mě, že je zase konec. Jsem z toho smutná, ale chci věřit, že to dopadne dobře. Že to nic neznamená. Když mi v porodnici potvrdí, že je konec, jsem z toho úplně zdrcená.
    Odešel, dohnal ho k tomu strach. Strašně by chtěl být se mnou. Je mi to líto a pořád přemýšlím, proč se to zase stalo. Jako bych to nemohla ovlivnit, že ode mě odešel. Jsem v porodnici na zákroku a rezignovaně to přijímám. Pak už je konec a já si říkám, že můžu udělat za vším tlustou čáru.

Příčina
    Vidím se, jak ležím na posteli. Vím, že jsem těhotná. Je to nemanželské dítě. To je nepřípustné. Nikdy by ho nikdo nepřijal. Jsem svobodná, ale otec je ženatý. Na mém životě nezáleží. Chci ochránit toho chlapečka. Nějaká paní mi podává nějakou vodu a říká, že bude všemu konec. Usnu po tom a už o ničem nebudu vědět. Musím to udělat, nikdo mě tu na světě nechce. Cítím lítost, ale těším se na tu úlevu. Cítím to miminko. Je to ten stejný chlapeček. On volá "maminko, prosím ne!" (pláč). Piji to a usínám.
    Zabila jsem nás oba. Někam spolu letíme. On křičí, "maminko, proč jsi to udělala?" Držíme se za ruce, ale pak nás něco roztrhává. Letíme každý někam jinam. Padla jsem do nějaké břečky. Je mi všechno jedno, jen mě mrzí, že jsem mu nestihla vysvětlit, proč to takhle muselo dopadnout. Protože nás nikdo na světě nechtěl. Cítím výčitky, protože jsem rozhodla za něj. On křičel "ne maminko, nedělej to". Ale já jsem už nemohla dál. Nemohla jsem přiznat, že jsem těhotná. Vyřešila jsem si svůj problém, ale strhla jsem s sebou toho chlapečka. On chtěl strašně moc žít (pláč). Asi to pro něj nebylo dobré řešení.
    Mám pocit, že v dalších životech nebudu moci mít děti, i když je budu chtít. Jsem z toho nešťastná. Říkám si, že jakýkoliv život s dítětem je lepší, než lehký život bez dítěte. Měla jsem se to tenkrát snažit zvládnout. Postupně docházím k tomu, že jsem to tak neměla udělat. Nemělo to tak být, a kdybych to mohla vrátit, tak to vrátím (po celou dobu pláč).