Porod

    Mám pocit bleděmodrého vidění. Nevidím nic konkrétního, necítím nic. Je to zvláštní pocit přežívání a čekání, nevím na co. Nevidím nic jiného než bleděmodro s prosvítáním něčeho světlého. Ten klid je ale zdánlivej. Jako bych čekala bouřku, která nejde. Už nevidím modře, přichází šero, jako by se stmívalo.
     Chvějí se mi ruce, mám strach. Bolí mě břicho, cítím žaludek. Cítím se jako na kolotoči, ale kolotoč to není. Bojím se, aby mi někdo neublížil. Mám strašně sucho v puse a mám velkou žízeň. Je tady strašně těžko. Ten těžký mrak, který mě dusí jak nějaká peřina. Nevím odkud přišel.

    Cítím napětí. Jako by si mě nikdo nevšímal, jako by o mě nikdo nestál. Nemají mě rádi. Nerozeznávám tvary, cítím jako když se vznáším. Jsem malá, kolem je jenom voda. Potřebuju, aby mě maminka měla ráda, ale ona mě nechce. Jako by mě nenáviděla. Nevím proč. Nechce mě. Jsem malý miminko, mám měsíc nebo dva. Bojím se, že se nenarodím, že vůbec nebudu. Nevím, co mám dělat. Nevím, co mám slíbit a udělat, abych se narodila. Strašně se toho bojím, že jsem sama v tom všem. Proto se mi chvějí ruce. Ráda bych se něčeho chytla, abych měla jistotu. Nemám ale koho.
    Strašně mě bolí břicho, až bodavě. Mám v břiše pocit, jako bych tam měla žiletky. Pálí to. Nevím co to je, jen to křečovitě bolí a to pálení jde až do ledvin. Bolí to na levé straně,  jako by to šlo až zezadu. Je to velikánský tlak. Už to nebolí vpředu, ale jenom vzadu. Mám pocit, jako by mě to odsud táhlo ven. Hůř se mi dýchá. Mám pocit nejistoty. Necítím se v pohodě. Vadí mi, že se na mě maminka netěší. Já se na ni těším.  
    Přežívám, už mě neohrožuje. Předtím mě ohrožovala. Cítila jsem nějakou pálivou vodu. Potom nějaké rány, jako když mě někdo kopne, buch. Moc mě z toho teď bolí ledvina. Ta bolest je tak velká, že to prochází ledvinou na levé straně jako nožem až do břicha. Hlavní bolest je v té ledvině. Nelíbí se mi tu. Nemám klid, ani pohodu. Bojím se, co bude. Zvykám si na to.
    Cítím napětí v hlavě. Jde od zadu do očí. Propojuje se to. Je to taková tlaková bolest. Mám pocit, že mi skáče pravá ruka, chvěje se mi. To chvění jde do palce, jako by vycházelo prstama ven. Něco mě tlačí do lokte. Snažím se to odstrčit pryč, udělat si prostor, nějak to tu zvětšit. Kolem zůstává šedo. Těžko se mi dýchá, jako když je těžký vzduch. Mám těžký oči, chce se mi spát, ale nejde to. Jako bych čekala něco lepšího a ono to nepřichází. Nic se nemění. Mám takový pocit, že prostor, který si vydobudu, je můj, ale musím si ho získat. Je tady smutno. To šero, ten strach se bere z nejistoty. Co když mě někdo něco udělá? Radši jsem schoulená ve svým místečku, taková hodná. Třeba když budu hodná, tak to bude lepší.  
    Vidím zvláštní bílý světlo, jako by to byla světelná hadice. Jako by jí šlo někam utéct. Chvílema tu je tma, chvílema tu něco problikne. Chtěla bych to zkusit. Bojím se té tmy a ztrácím místo. Bylo to hezký, taková zvláštní naděje.
    Mám pocit únavy a jsem apatická. Mám strašně sucho v puse a strašnou žízeň. Chvílema mě trhne v ruce. Už to není bolest, ale jenom cukání. Jako by se povolovalo napětí. Cítím to jenom v pravé ruce, levá je v klidu. Kolem je jenom šero, prázdno a vůbec nic.
Kolem se mírně projasňuje. Je to napůl světlo, napůl tma. Jako by přišel bílý obláček, ale jsem v tom úplně sama. Není čeho bych se chytla. Obláček je jasný světlo, přichází odněkud zvrchu. Kolem je světlo a jasno, mám pocit jistoty. Je to tam určitě lepší než tady. Neznám to světlo, je to pro mě nový. Chci za tím světlem, ale nevím jak. Je líp být v tom světle než v té tmě. Nic mě nebolí. Mám volné ruce. Mám pocit, jako bych se mohla rozhodnout co chci. Ale já nevím, co mám dělat. Bojím se. Já chci do toho jasu a nevím jak to mám udělat. Mohla bych to zkusit tou trubičkou. Co kdybych se protáhla až na konec a zjistila co tam je? Jsem rozhodnutá, že to udělám za každou cenu. Čím dřív, tím líp. Pořád mě tu ale něco drží, jako bych se odtud nemohla odlepit.  
    Rozmýšlím si to. Teď, když mě nic nebolí, tak mám strach, abych nešla do něčeho ještě horšího. Ta díra je úzká a tmavá. Mám pocit, že jsem moc veliká. Jdu do toho, ať už to je, jak chce. Lezu tam hlavou a dělám si místo. Pomáhám si rukama a ramenama. Na konci cítím světlo. (zkroucené tělo) Je tu hrozný těsno, všechno to tlačí, ale nazpátek už nemůžu. Tlačím se ven.

    A jsem venku. Je tady strašně moc světla, strašně moc jasu. Jako by se všechno rozzářilo. Slyším smích. Mám takový zvláštní pocit radosti. Někdo mě drží, a je to někdo cizí, neznám ho. Drží mě tak zvláštně, že mě z toho bolí pod srdcem. Nebolí to ale, jen to tak cítím a je mi při tom dobře. Mám to všechno za sebou. I když mi to světlo vadí, protože je ho strašně moc, mám pocit, že to bude dobrý.  
    Vedle sebe cítím nějakou ochranu. Jako by mě někdo ukazoval nebo se se mnou chlubil, mě to dělá hrozně dobře. Konečně si mě někdo všiml. Na všechny se směju. Jsem ráda, že mě drží (úsměv). Cítím teplo a bezpečí. Kolem je pořád to velký světlo. Chci spát a to světlo mi vadí. Tak si jenom tak ležím a je mi dobře.