Odpuštění

     Je horké ráno 23.6.1991. Ležím na chodbě a dívám se do stropu. Vidím svítící zářivky. Buší mi srdce. Mám strach, pociťuju paniku, nevím, co bude. Mám stažené hrdlo. Ležím u dveří, jsem přikrytá prostěradlem a je to nepohodlný. Lehátko je úzké a tvrdé. Pod prostěradlem jsem nahá a připadám si divně. Cítím tlak, takový divný tlak na hrudi. Tento tlak znám z normálního života.
    Otevírají se dveře od operačního sálu, mají mléčné sklo. Jsou to lítačky. Zřízenec mě veze dovnitř k dalším dveřím. Má na sobě zelenou čepičku a zelený plášť. Stydím se před ním. Nechává mě u dveří. Je tu hrozně světlo. Zase se otevírají dveře a veze mě dovnitř. Je mi zima na ruce a na ramena. Přiváží mě k nějakému jinému lehátku, na které si přelízám.  
    Přivazují mi nohy a ruku jakýmsi koženým řemínkem. Zase cítím to bušení srdce a ten strach. Pořád mám ten tlak na hrudi. Cítím takový panický strach z toho, co bude. Sestřička mi píchá do ruky kapačku. Vidím jí jenom oči, jinak je celá schovaná v zeleným oblečení. Nedívá se na mě. Studí mě to v té ruce. Trochu to aj bolí. Říká mi, že mám počítat. Cítím teplo, tlak a teplo. Počítám 1, 2, 3, 4, zavírají se mi oči a nemůžu mluvit, už spím.
    Cítím zimu na těch ramenou. Vidím se ležet. Pak to všecko mizí. Su nad sebou, vidím se jako od stropu. Vidím se celkem dobře. Moje tělo leží. Je tady víc lidí, sestřička, dochtor, ještě jedna sestřička a ještě jedna ženská.
    Miminko má tři měsíce. Vidím ho, je úplně malinký. Cítím tlak, až pálení na hrudi. Můžu s ním mluvit, nic neříká, jenom se dívá. Má strach, ta duše se bojí. To co cítím, jsou jeho pocity. Říkám mu, odpusť mi to. Pořád se dívá. Cítím tlak na hrudi, lítost, paniku. Připadá mi, jako by se to miminko rozpouštělo. Jako by mizelo. Cítím, jak ode mě ta dušička odchází. Je tady, naproti mně. Je taková modrá. Byl to chlapec. Dívá se na mě. Je mi to líto. (pláč) Nechce se mnou mluvit.
    Dávají kolem mě roušky. Začínají nějakýma nástrojema provádět ten výkon. Vidím, co dělají, ale jako by se mně to netýkalo. Je to, jako bych to sledovala v televizi. Mají takovou velkou trubku a nějaké tyčky. Furt je tam dávají a vydělávají. Ještě vidím nějaký tampony, co jsou od krve. Slyším takový divný zvuk, dělá ho takový to škrabátko. Mám z toho zvuku husí kůži. Cítím tlak na hrudi. Je tady víc krve. Teďka to vysušujou těma tampónama. Cítím se při tom blbě. Je to hnusný. Ještě tu mají takovou misku. Je v ní krev, nějaký kousky a ty tampóny. Motá se mi hlava. Je to z toho, že vidím tu krev. Krev jsem viděla už před tím, ale nikdy se mi z toho nemotala hlava. Dochtor si říká, co chce podat a sestřička se ptá, jestli má ještě přidat. Dochtor říká, že ne, až to bude hotové. Teď to suší takovýma zelenýma hadříkama. Oddělávají pryč tu misku. V misce jsou takový kousky, je to to děcko. Nevím, co je co. Oddělávají to pryč.
    Mám takovou těžkou hlavu. Cítím teplo v obličeji. Je to z toho, co se stalo. To miminko je v tý misce, je mrtvé. Jeho duch tam už není. Cítím furt ten tlak na hrudi. Za sebou cítím duši toho miminka. Cítím teplo. Jenom se na mě dívá. Má vyčítavý a zklamaný výraz. Stydím se. Nemluví se mnou za to, co jsem jí udělala. Cítím se provinile a mám zase ten tlak na hrudi. Snažím se s ním mluvit a všechno napravit. Jak se k ní připbližuju, tak ten tlak roste. Mám při tom tlak v krku. Cítím se provinile a cítím teplo ve tváři. Nevím, jak bych to mohla napravit. Cítí se odmítnutě a je jí to nepříjemný. Bojím se, že mi neodpustí. Moje snaha se od ní odráží. Nechce se tak cítit navždycky. Chce pohladit. Hladím ji a cítím se při tom líp, ona taky. Mám ji ráda. (pláč) Beru ji do náručí. Zase cítím ten tlak v krku a na hrudi. Cítím lítost. Dušička se nehýbe a jenom drží. Mám strach, že je uražená. Zlobí se na mě. Má k tomu důvod. Prosím jí o odpuštění. Cítím při tom hrozný teplo. Neměla jsem ji ráda, když jsem ji nechtěla. Vůbec jsem o tom takto nepřemýšlela. Už to ale vím. (pláč) Vůbec jsem si neuvědomovala, že je živá, že ji tím můžu ohrozit. Mám strach, že mi neodpustí. Cítím při tom tíseň. Už se cítí dobře. Tváří se na to neutrálně. Před tím byla víc odtažitá. Znovu se na ni obracím. Buší mi při tom srdce. Cítím, že mi chce odpustit. Zase mám tlak na hrudi. Je to ze strachu, bojím se toho, že mi neodpustí. Znovu ji oslovuji. Chce mi odpustit, ale neví jak. Je mi to líto. Neumím svoji lítost dostatečně projevit. Ona na to nijak nereaguje. Jsem z toho smutná. Cítím mezi námi nějakou bariéru. Mám pocit, že se z dřívějška neznáme, ještě jsme se nepotkaly. Vůbec jsem nevnímala, že to je živá dušička. Cítím k ní lásku. Připadá mi, jako by byla blíž. Cítím brnění v rukách a po těle.
    Chce jít pryč, někam jinam. Chce se narodit někomu jinýmu. Mě se už narodit nechce. Říká, že mi odpustí. Odpouští mi! Půjde se někam narodit. Nabízím jí, že ji vezmu do Světla, aby si odpočinula. Souhlasí. Dušička se mě drží, chce obejmout. (pláč) Objímám ji. (úsměv) Nic se neděje, jenom se držíme a cítím při tom radostnou úlevu. Ona cítí to stejný. Jsme někde nahoře. Je tady světlo a to je všechno, co vidím.
    Je tu nějaká bytost, vnímám ji jako světelný bod, zdroj tepla a světla. Říká mi, že tu mám nechat tu dušičku a sama se mám vrátit. Mám to napravit tím, že už to neudělám. Ta bytost mi pomáhá zrekapitulovat celou událost. Nechápu, proč jsem to udělala. Vybavuju si všechny ty okolnosti. Pořád neznám příčinu. Cítím se tu dobře. Ta bytost mi už nic neříká. Můžu tu zůstat do té doby, než to pochopím. Znovu si rekapituluju všechno od okolností početí až do okamžiku interrupce. Ta duše se mi chtěla narodit. Cítím, že mi už opravdu odpustila.
    Dušička zůstává ve Světle. Už ode mě nic nepotřebuje. Objímáme se jako přátelé. (úsměv) Odchází pryč. Vidím, že je jí dobře. Trochu mě mrzí, že ji už neuvidím.
    Všude kolem je světlo, jinak nic. Žádné bytosti tu nevidím. Přímo nade mnou je to světlo intenzivnější. Jsem tady, přímo před tím Světlem. Cítím nějakou energii. Trochu se mě motá hlava. Cítím se dobře. Jdu do toho Světla. Je mi nějak divně, jako bych se rozpustila. Je to příjemný. (blažený úsměv) Dál už nemůžu, nevím proč. (několik minut zůstává ve Světle) Vracím se zpět. 
    Mluví na mně. „Vstávat!“ Jak se jmenuješ? Otevři oči!“ Vůbec mi to nejde. Trošku mě pleskaj po tváři a štípou. Cítím, jak jdu dolů. Nechce se mi. Cítím stažení v krku, celkové stažení a tíži. Snažím se otevřít oči. Nejde mi to, ani mluvit mi nejde. Cítím se celá otupělá. Někdo do mě žduchá a říká mi „Tak se trošku nadzvedni!“ Nic mě neposlouchá. Nemůžu udržet oči. Snažím se zvednout. Su hrozně neohrabaná. Už ležím na něčem jiným. Zase su přikrytá prostěradlem. Cítím takovou tupou bolest v břichu. Vezou mě ven.